ECLI:CZ:US:2020:2.US.1360.20.1
sp. zn. II. ÚS 1360/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Váni, zastoupeného Mgr. Martinem Rybnikářem, advokátem se sídlem v Brně, tř. Kpt. Jaroše 3, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 3. 2020 č. j. 4 Afs 258/2019-25, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 4. 2019 č. j. 30 Af 39/2017-56, proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 17. 3. 2017 č. j. 12685/17/5200-10423-710324, rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 17. 3. 2017 č. j. 12702/17/5200-10423-710324, rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 17. 3. 2017 č. j. 12709/17/5200-10423-710324, proti rozhodnutí Finančního úřadu pro Jihomoravský kraj, Územního pracoviště Brno IV ze dne 5. 8. 2016 č. j. 3145685/16/3004-52523-709442, rozhodnutí Finančního úřadu pro Jihomoravský kraj, Územního pracoviště Brno IV ze dne 5. 8. 2016 č. j. 3146045/16/3004-52523-709442 a rozhodnutí Finančního úřadu pro Jihomoravský kraj, Územního pracoviště Brno IV ze dne 5. 8. 2016 č. j. 3146100/16/3004-52523-709442, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu majetku dle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že napadenými rozhodnutími vyměřil Finanční úřad pro Jihomoravský kraj, územní pracoviště Brno IV (dále také jen "správce daně") stěžovateli silniční daň za zdaňovací období let 2010, 2011 a 2012, vždy ve výši 151.725 Kč s odůvodněním, že byl stěžovatel v průběhu uvedených let zaevidován v registru silničních vozidel jako provozovatel sedmi silničních vozidel, každého s celkovou povolenou hmotností nad 12 tun.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že jeho námitky, že předmětná vozidla v letech 2010, 2011 a 2012 v České republice neprovozoval, neboť tato vozidla byla v roce 2009 prodána na Ukrajinu, správce daně označil za irelevantní, a důkazními návrhy stěžovatele, kterými by tato skutečnost byla prokázána (například navrhovaný výslech nového vlastníka předmětných vozidel), se správce daně odmítl zabývat s tím, že pro vyměření silniční daně není podstatné, zda stěžovatel předmětná vozidla prodaná na Ukrajinu v rozhodném období v České republice neužíval, protože pro povinnost platit silniční daň je rozhodné pouze to, že byl stěžovatel v daném období evidován jako provozovatel předmětných silničních vozidel v registru silničních vozidel. Stěžovatel je přesvědčen, že orgány veřejné moci při rozhodování v jeho věci vycházely z přepjatě formalistického výkladu zákona o dani silniční, aniž by respektovaly smysl a účel tohoto zákona. Stěžovatel poukazuje na ustanovení §1 tohoto zákona a důvodovou zprávu k zákonu č. 16/1993 Sb., neboť tam uvedený účel právní úpravy zůstal zachován i po novele uskutečněné zákonem č. 207/2002 Sb. Stěžovatel je proto přesvědčen, že orgány veřejné moci, které v této jeho věci rozhodovaly, měly při výkladu zákona o dani silniční vycházet nejen z jazykového výkladu, ale měly vycházet i ze smyslu a účelu tohoto zákona a daň mu nedoměřovat.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
7. Již ze samotné argumentace stěžovatele je zřejmé, že nesouhlasí s výkladem podústavního práva a vyvození skutkových závěrů ze strany obecných soudů. Ačkoli stěžovatel používá argumentaci odkazem na své základní právo na spravedlivý proces, nesouhlasí právě jen s tím, jak věc obecné soudy a správní orgány posoudily na úrovni podústavního práva. Výklad obecných soudů i správních orgánů se nikterak neodchyluje od textu zákona. Právě v oblasti zdanění je pak sám text zákona hlavním vodítkem pro orgány finanční správy, neboť Listina základních práv a svobod vyžaduje zákonnou úpravu pro možnost výběru daní. Je zřejmé, že tento zákonný podklad správní orgány i obecné soudy dostatečně odůvodnily, a proto Ústavní soud neshledal stěžovatelem tvrzený zásah do jeho práv.
8. K odkazu stěžovatele na účel zákona v původní důvodové zprávě či znění §2 odst. 1 zákona č. 16/1993 Sb., o dani silniční, účinné do 31. 12. 2013: "[p]ředmětem daně jsou silniční motorová vozidla a jejich přípojná vozidla registrovaná a provozovaná v České republice, jsou-li používaná k podnikání nebo k jé samostatné výdělečně činnosti, nebo jsou používaná v přímé souvislosti s podnikáním anebo k činnostem, z nichž plynoucí příjmy jsou předmětem daně z příjmů u subjektů nezaložených za účelem podnikání podle zvláštního právního předpisu. Bez ohledu na to, zda jsou používaná k podnikání, jsou předmětem daně vozidla s největší povolenou hmotností nad 3,5 tuny určená výlučně k přepravě nákladu registrovaná v České republice," Ústavní soud podotýká, že pro pochopení povinností plynoucích ze zákona je zásadní systematická interpretace, nikoli tedy vytržené části textu. Jak správně ve své judikatuře dovodil Nejvyšší správní soud, tak "silniční daň je totiž vybudována právě na formálním stavu zápisů v registru silničních vozidel. O tom svědčí nejen §2 odst. 1 zákona o dani silniční, v němž je pomocí formálního kritéria vymezen předmět daně, ale též §4 odst. 1 písm. a) téhož zákona, jenž na základě formálního kritéria určuje, kdo je poplatníkem daně (...). Takovýto formální přístup při vymezení jednotlivých konstrukčních prvků daně je u majetkových daní obvyklý" (srov. rozsudek ze dne 15. 8. 2012 č. j. 1 Afs 54/2012-46, všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz). V rozsudku ze dne 18. 5. 2006 č. j. 2 Afs 101/2005-39, publikovaném pod č. 1358/2007 Sb. NSS, Nejvyšší správní soud dovodil, že ke zdanění silniční daně dochází bez ohledu na skutečnost, zda příslušné vozidlo bylo či nebylo ve zdaňovacím období užíváno. Proti takto přesvědčivě vysvětlené interpretaci zákona Ústavní soud neshledal žádné výhrady.
9. Z důvodů výše uvedených dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. května 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu