ECLI:CZ:US:2020:2.US.1427.20.1
sp. zn. II. ÚS 1427/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. T., zastoupeného JUDr. Jiřím Vlasákem, advokátem, se sídlem v Plzni, Náměstí Republiky 2, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. února 2020 č. j. 9 To 335/2019-781, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. února 2020 č. j. 9 To 335/2019-781 s tím, že jím mělo dojít k porušení jeho práva, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Napadeným rozsudkem Krajský soud v Plzni rozhodl o odvolání obžalovaného M. J. tak, že se podle §258 odst. 1 písm. b), d) trestního řádu zrušuje rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 12. 7. 2019 sp. zn. 10 T 107/2017 v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 písm. a), b) trestního řádu se znovu rozhoduje tak, že podle §226 písm. b) trestního řádu se obžalovaný M. J. zprošťuje obžaloby, podle které měl jinému měl z nedbalosti způsobit těžkou újmu na zdraví, čímž měl spáchat přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 trestního zákoníku, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Podle §229 odst. 3 trestního řádu se poškozený stěžovatel a Česká průmyslová zdravotní pojišťovna odkazují s uplatněnými nároky na náhradu škody a nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání poškozeného stěžovatele proti témuž rozsudku bylo jako nedůvodné podle §256 trestního řádu zamítnuto.
2. Stěžovatel, jako poškozený cyklista při nehodě způsobené řidičem osobního vozidla M. J. nesouhlasí především s tím, že soud neshledal v jednání M. J. trestnou činnost. Stěžovatel si je vědom rozhodovací praxe Ústavního soudu, že v případě skutkových námitek platí, že pouze situace, kdy by bylo možno uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soudy učinily, a právními závěry soudů, jinými slovy, kdy by jejich rozhodnutí svědčila o libovůli v rozhodování, by mohla být důvodem k zásahu Ústavního soudu. Stěžovatel má však zato, že takovou situaci lze v předmětné věci shledávat. V prvé řadě bylo prý nepochybně prokázáno, že stěžovatel byl jako cyklista účastníkem silničního provozu. Pokud za takové situace obviněný vjel z vedlejší na hlavní silnici a došlo ke střetu jeho vozidla s cyklistou, porušil obviněný nepochybně pravidla silničního provozu, jak je uvedeno v obžalobě a je nerozhodné, zda se cyklista pohyboval po krajnici nebo po vozovce. Závěr o nevěrohodnosti stěžovatele jako svědka není ničím podložen, naopak znaleckým posudkem a výpovědí znalce je osvědčena jeho věrohodnost a to, že soudy nebraly jeho výpověď jako důkaz, je v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Rovněž závěr odvolacího soudu o nevěrohodnosti svědkyně V. není podle stěžovatele ničím podložen.
3. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
4. Koncepce trestního řízení v České republice ve vztahu k poškozenému vychází z toho, že poškozený je samostatnou stranou řízení s poměrně širokými procesními právy. Má takto právo činit návrhy na doplnění dokazování, nahlížet do spisu, zúčastnit se sjednávání dohody o vině a trestu, zúčastnit se hlavního líčení a veřejného zasedání konaného o odvolání a před skončením řízení se k věci vyjádřit. Poškozený, který má podle zákona proti obviněnému nárok na náhradu škody, jež mu byla trestným činem způsobena, je oprávněn také navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit tuto škodu. Pro postavení poškozeného v trestním řízení je přitom určující zejména ustanovení §43 trestního řádu, jež poškozeného definuje jako osobu, které bylo trestným činem ublíženo na zdraví, způsobena majetková škoda nebo nemajetková újma, nebo na jejíž úkor se pachatel trestným činem obohatil. Zároveň je však třeba zdůraznit, že v trestním řízení nejde primárně o věc poškozeného a o jeho právo na potrestání pachatele, nýbrž o povinnost státu (čl. 80 odst. 1 Ústavy), aby ve veřejném zájmu bylo stíháno a odsouzeno jednání, které zákon označuje za trestné. Těžištěm základního účelu trestního řízení je, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé byli podle zákona spravedlivě potrestáni, když vedené řízení má též vést k upevňování zákonnosti, k předcházení a zamezování trestné činnosti. Proto Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že úprava práv poškozeného v trestním řádu nezakládá - v ústavní rovině ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy - žádné základní právo, aby proti jinému byla uplatněna trestněprávní sankce; srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 84/99 ze dne 8. 4. 1999 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 361/96 ze dne 26. 2. 1997. Zakotvení práv poškozeného do trestního řádu naopak Ústavní soud chápe spíše jako beneficium legis dané zákonodárcem (srov. nález sp. zn. I. ÚS 1587/07 ze dne 9. 6. 2008), aniž by z něj však bylo možno dovodit existenci subjektivního práva na to, aby bylo vedeno trestní řízení proti jiné osobě. Ústavnímu soudu proto nepřísluší z podnětu poškozeného přezkoumávat samotné rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, například pokud jde o materiální důvody (opodstatněnost) a důvodnost zahájení, či naopak nezahájení trestního stíhání, ale může pouze přezkoumat, zda postup orgánů činných v trestním řízení, kterým ke svému rozhodnutí dospěly, byl v souladu s požadavky na účinné vyšetřování. Účinné vyšetřování prováděné orgány činnými v trestním řízení přitom musí kumulativně splňovat následující samostatné požadavky vyplývající z judikatury Evropského soudu pro lidská práva: šetření musí být a) nezávislé a nestranné, b) důkladné a dostatečné, c) rychlé a d) podrobené kontrole veřejností, včetně práva oběti na nahlížení do spisu. Na postup orgánů činných v trestním řízení je přitom třeba klást různé nároky podle závažnosti daného zásahu do práv a svobod poškozeného. Stále však platí, že požadavek účinného vyšetřování je "pouze" procesní povinností tzv. náležité péče a nikoliv povinností na výsledek. V posuzovaném případě byla věc projednána před soudem a orgány činné v trestním řízení postupovaly nezávisle, nestranně, přiměřeně rychle a případem se náležitě zabývaly. Požadavky vyplývající z práva na účinné vyšetřování tudíž byly naplněny. Pokud stěžovatel nesouhlasí s tím, že obžalovaný nebyl shledán vinným, nelze v tom shledat jakýkoli zásah do jeho práv jakožto poškozeného, jelikož - jak je uvedeno shora - mu nepřísluší žádné subjektivní základní právo na odsouzení obžalovaného. Ústavní soud na druhou stranu plně uznává, že poškozený, jakožto jeden z účastníků trestního řízení, má právo být u jednání před soudem přítomen a zároveň je i jeho plným právem vyjádřit se k dotčené věci i k prováděným důkazům, neboť toto náleží k základním nejen procesním, ale především též k ústavním podmínkám spravedlivého procesu. To se však v daném případě stalo.
5. Ústavní stížnost byla tedy odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. června 2020
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu