ECLI:CZ:US:2020:2.US.1454.20.1
sp. zn. II. ÚS 1454/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti M. Z., zastoupené JUDr. Jaroslavem Ortmanem CSc., advokátem se sídlem Husovo náměstí 65/2, Hořovice, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. února 2018, č. j. 39 T 2/2017-3118, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. srpna 2019, č. j. 3 To 117/2018-3191, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. února 2020, č. j. 6 Tdo 1512/2019-3314, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí soudů. Napadená rozhodnutí obecných soudů dle stěžovatelky porušila její ústavně zaručená práva uvedená v čl. 36 odst. 1 a odst. 5, čl. 37 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")
2. Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil následující. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 7. 2. 2018, sp. zn. 39 T 2/2017, byla stěžovatelka uznána vinnou zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění se protiprávního jednání zjednodušeně a zkráceně řečeno dopustila tím, že jako zaměstnankyně dvou společností s ručením omezeným na pozici účetní s dispozičním oprávněním k bankovním účtům přijímala od zákazníků nebo jiných zaměstnanců finanční hotovost za prodej vozidel, které však nevložila na bankovní účet poškozené obchodní společnosti. Následně k zakrytí chybějících úhrad v účetnictví poškozené společnosti využila napárování jiných příchozích plateb z bankovních účtů druhé obchodní společnosti. Takto získané prostředky si ponechala.
3. Za uvedený zločin byla stěžovatelka podle §206 odst. 5 tr. zákoníku odsouzena k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti a půl roku, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s ostrahou. Podle §66 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku jí byl uložen trest propadnutí v rozhodnutí specifikovaného majetku (bytu, domu, pozemků a finančních prostředků). Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku jí byl uložen trest zákazu činnosti spočívající ve výkonu zaměstnání či funkce v pozici hmotně odpovědného vedoucího pracovníka na dobu čtyř let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla zavázána k povinnosti uhradit poškozené společnosti X, škodu ve výši 5 931 456 Kč.
4. Odvolání stěžovatelky bylo usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 8. 2019, sp. zn. 3 To 117/2018, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
5. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením ze dne 20. 2. 2020, č. j. 6 Tdo 1512/2019-3314, odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
6. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že zjištěný skutkový stav neodpovídá závěrům plynoucím z provedeného dokazování. Skutková zjištění jsou navíc nedostatečná. Obecné soudy neprovedly stěžovatelkou navrhované důkazy svědčící podle jejího názoru o zapojení svědka Č., jednatele poškozené společnosti, do trestné činnosti. Konkrétně odmítly provést důkaz trestním spisem, který soud prvního stupně zhodnotil, aniž jej provedl. Soudy v odůvodnění připouští dvě varianty skutkového děje. V prvním případě by do trestné činnosti muselo být zapojeno velké množství propojených osob, ve druhém je pachatelkou pouze stěžovatelka. Bez bližšího vysvětlení nalézací soud přisvědčil jednodušší variantě vedoucí k odsouzení stěžovatelky. Stěžovatelka však na závěr projednání věci u nalézacího soudu odkázala na doklady o tom, že peníze předala svědku Č. Doklady o tom, které by podle názoru stěžovatelky ji mohly zcela vyvinit, však soud nedohledal a zapojením dalších osob do trestné činnosti se nezabýval.
7. Uložený trest stěžovatelka považuje za nepřiměřeně přísný do té míry, že pro ni ztrácí další život smysl. Nemovitosti, na něž se vztahuje trest propadnutí majetku, se stíhanou trestnou činností nijak nesouvisely.
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
9. Stěžovatelka předně namítá nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, resp. nedostatečně provedené dokazování, kdy obecné soudy údajně nezjistily a tudíž ani nepopsaly celý skutkový děj, resp. všechny skutečnosti rozhodné pro závěr o její vině, kdy navíc soudy pochybily, pokud neprovedly další jí navrhované důkazy. Ústavní soud ve své judikatuře vyložil, že nevyhovění návrhu obviněného na provedení důkazů je možné ze tří důvodů. Prvním je argument soudu, že skutečnost, ke které se důkaz vztahuje, nemá s předmětem řízení relevantní souvislost. Dále jde o argument, dle kterého důkaz není způsobilý potvrdit nebo vyvrátit tvrzenou skutečnost. Posledním případem je pak takový, kdy jde o důkaz nadbytečný a tvrzená skutečnost již byla bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřena nebo vyvrácena na základě jiného dostačujícího důkazu [viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 463/2000 ze dne 27. 8. 2001 (N 122/23 SbNU 191), usnesení sp. zn. III. ÚS 2021/15 ze dne 24. 9. 2015]. V projednávaném případě však o opomenuté důkazy nejde. Odvolací soud se v odůvodnění rozhodnutí zabýval jednotlivými návrhy na doplnění dokazování a uvedl, do kterých z výše uvedených kategorií spadají. Napravil tím i některá pochybení nalézacího soudu.
10. Ústavní soud opakovaně judikoval, že z hlediska práv zaručených hlavou pátou Listiny neexistuje povinnost soudu vyhovět všem důkazním návrhům vzneseným účastníky řízení [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995 sp. zn. II. ÚS 56/95 (N 80/4 SbNU 259)]. Řečené vyplývá rovněž z ústavní zásady nezávislosti soudu, zakotvené v čl. 81 Ústavy, podle které je věcí soudu, aby při dodržení ústavněprávních mezí rozhodl, zda bude řízení doplňovat o další stranami navržené důkazy - nebo zda skutkový stav věci byl již před soudem objasněn v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí o podané obžalobě. Pokud odvolací soud návrh na provedení důkazu trestním spisem svědka Č. odmítl jako irelevantní a nadbytečný proto, že je mu obsah spisu znám z předchozí rozhodovací praxe, trestná činnost svědka nebyla páchána v přímé souvislosti s nyní projednávanou trestnou činností a důkazní situaci v dané věci by připojení spisu nemohlo podle názoru soudu ovlivnit, nejedná se o odůvodnění nestandardní, které by se dotýkalo stěžovatelčiných práv na obhajobu v trestním řízení. Soud neprovedl důkaz, který by vyhodnotil jako důkaz o vině stěžovatelky, jen konstatoval, že se jedná o důkaz irelevantní a nadbytečný. V obecné rovině lze připomenout, že dokazování nemůže být procesem bezbřehým, v němž by bylo nutné provést všechny navrhované důkazy, které mají s projednávanou věcí jakoukoli souvislost, meze dokazování jsou zákonem nastaveny v ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. tak, že orgány činné v trestním řízení, tedy i soud, mají povinnost zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodování, o což se v tomto případě jedná. Předmětné povinnosti soudy nižších stupňů zcela dostály.
11. Pokud nalézací soud popsal dvě možné verze skutkového děje a následně vyhodnotil, na základě jakých skutkových zjištění učiněných z provedeného dokazování dospěl k závěru, že verze skutkového děje, v níž je hlavním pachatelem stíhané trestné činnosti stěžovatelka, je provedeným dokazováním podporována, nejedná se o situaci, kdy by soud rezignoval na provádění dokazování a zvolil jednodušší variantu, jak naznačuje stěžovatelka. Pokud soud vyhodnotil řetězec nepřímých důkazů a popsáním jejich logických propojení zjistil dostatek indicií svědčících právě pro tu verzi skutkového děje, která je popsána ve skutkové větě, nelze takovým úvahám z hlediska dotčení stěžovatelčiných práv v rovině ústavnosti nic vytknout. Samotná skutečnost, že svědek Č. byl s nesrovnalostmi v účetnictví obeznámen a reagoval na ně laxně a se zpožděním, nemohla mít vliv na posouzení trestní odpovědnosti stěžovatelky. Možnou součinností svědka se nalézací soud zabýval a provedené dokazování vyhodnotil tak, že jednoznačný závěr o jeho zapojení do skutkového děje v posuzované věci dosud zjištěn nebyl (viz č. l. 28-31 rozsudku soudu prvního stupně).
12. Co se pak týče stěžovatelčiných námitek stran uloženého trestu, připomíná Ústavní soud svoji ustálenou judikaturu, dle níž mu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu [srov. nález sp. zn. II. ÚS 455/05 ze dne 24. 4. 2008 (N 74/49 SbNU 119)], protože rozhodování obecných soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné (srov. článek 90 Ústavy a článek 40 odst. 1 Listiny). Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze v případě, že by obecné soudy nerespektovaly zásadu zákonnosti ukládaného trestu, dle které jen zákon stanoví, jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit (srov. čl. 39 Listiny). Taková situace je identifikovatelná v případě, kdy soud uloží druh trestu zákonem nedovolený, výše trestu se pohybuje mimo rozsah zákonem stanovené sazby, nejsou respektována pravidla modifikující tuto sazbu či upravující trestání v případě mnohosti trestné činnosti, příp. při stanovení konkrétní výměry zvoleného trestu jsou zcela opomenuty rozhodující okolnosti pojící se k osobě pachatele a ke spáchanému trestnému činu, resp. je extrémně nevyvážený prvek represe a prevence. K samotnému trestu propadnutí části majetku nalézací soud respektoval všechna hlediska uvedená v §66 odst. 1 a 3 tr. zákoníku pro ukládání tohoto druhu trestu. Tento trest nemusí mít vztah ke spáchané trestné činnosti. Ústavní soud se ztotožňuje se závěrem Nejvyššího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 383/2016), podle nějž při ukládání trestu propadnutí majetku (celého nebo jeho části) je soud povinen respektovat kromě obecných hledisek vymezených v §39 tr. zákoníku též rozsah a hodnotu majetku, který patří pachateli, aby měl alespoň rámcovou představu o dopadu tohoto trestu do majetkových poměrů pachatele a dalších osob (rodinných příslušníků pachatele apod.), jejichž oprávněných zájmů se uložený trest dotýká. Všechny okolnosti rozhodné pro uložení trestu propadnutí majetku, k nimž je třeba opatřit potřebné důkazy, pak musí soud vzít v úvahu i s přihlédnutím k tomu, zda vysloví propadnutí celého majetku pachatele, nebo jen jeho části, případně jak velké části, a jestli uloží i jiný druh trestu přípustný vedle propadnutí majetku. Obecné soudy v posuzované věci přihlédly k zájmům nezletilé dcery a uložený trest nijak nedopadl na rodinný dům, který náleží do společného jmění manželů Z., a který rodina i podle vyjádření stěžovatelky obývala.
13. Při ukládání trestních sankcí musí obecné soudy zohlednit zájmy poškozeného (ustanovení §38 odst. 3 tr. zákoníku). Prostředky získané uložením trestu propadnutí části majetku mohou tak ve smyslu právní úpravy zavedené zákonem č. 59/2017 Sb., o použití peněžních prostředků z majetkových trestních sankcí uložených v trestním řízení a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, sloužit k uspokojení nároku poškozené.
14. Žádné shora uvedené pochybení či nedodržení zásad ukládání trestu dosahující ústavněprávní relevance Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal. Stěžovatelce byl uložen trest, jehož druh a výměru odpovídající zákonnému rozsahu soudy náležitě odůvodnily. Nalézací soud uvedl, že při výměře trestu přihlížel jednak k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, délce páchání trestné činnosti a výši způsobené škody. Zohlednil i osobní a majetkové poměry stěžovatelky. Ze závěrů obecných soudů vyplývá, že předmětný trest nebyl soudy uložen jako trest "likvidační", nýbrž jeho uložením především sledovaly, aby byl stěžovatelkou pociťován jako negativní důsledek její trestné činnosti a reálně umožnil též nahradit škodu, kterou svým jednáním způsobila.
15. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva, jichž se stěžovatelka dovolává, napadenými rozhodnutími porušena nebyla. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. září 2020
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu