ECLI:CZ:US:2020:2.US.1470.20.1
sp. zn. II. ÚS 1470/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. O., zastoupeného JUDr. Martinem Klimem, advokátem se sídlem Sukova 49/4, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2020 č. j. 3 Tdo 1579/2019-6915 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 6. 2019 č. j. 7 To 197/2019-6876, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Dále namítá porušení zásady subsidiarity trestní represe podle čl. 39 Listiny a zásady presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny. Stěžovatel dále namítá porušení čl. 4 odst. 4 Listiny a čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 28. 3. 2019 sp. zn. 21 T 84/2014 uznán vinným ze spáchání přečinu podvodu podle §209 odst. 1 a 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Za tento přečin a za sbíhající se přečin poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 5. 5. 2016 sp. zn. 2 T 176/2015 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 24. 11. 2016 sp. zn. 9 To 292/2016, byl stěžovatel odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř let, a k trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstev na dobu čtyř let. Nalézací soud současně zrušil výrok o trestu z pravomocného rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 5. 5. 2016 sp. zn. 2 T 176/2015, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Současně rozhodl o nárocích poškozených na náhradu škody.
3. K odvolání obou procesních stran Krajský soud v Brně v záhlaví uvedeným rozsudkem zrušil rozsudek nalézacího soudu v celém rozsahu a na upraveném skutkovém podkladě uznal stěžovatele vinným ze spáchání přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 trestního zákoníku. Za to a za sbíhající se přečin poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 5. 5. 2016 sp. zn. 2 T 176/2015, který ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně sp. zn. 9 To 292/2016 nabyl právní moci dne 24. 11. 2016, byl stěžovatel odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř let, a k souhrnnému trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstev na dobu čtyř let. Odvolací soud současně ve vztahu k obviněnému zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 5. 5. 2016 sp. zn. 2 T 176/2015, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Současně rozhodl o nárocích poškozených na náhradu škody.
4. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením odmítl.
5. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům řízení jsou všechny skutečnosti známy.
6. V podané ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že v trestním řízení před obecnými soudy nebylo prokázáno, že došlo k naplnění subjektivní i objektivní stránky trestného činu. Nebylo prokázáno, že stěžovatel věděl o smluvních závazcích z maloobchodních provozoven; o úpadku společnosti X, z důvodu předlužení se stěžovatel dozvěděl až koncem června 2011. V rozhodném období se navíc nejednalo o poskytování služeb, nýbrž o uplatňování paušálních právních nároků poskytovateli telekomunikačních služeb a odvozu popelnic či pronajímateli obchodních prostor. Dále nedošlo k obohacení, neboť společnosti X, nevznikl žádný prospěch. Obecné soudy se ve svém rozhodování neřídily zásadou v pochybnostech ve prospěch obviněného. Stěžovatel dále namítá, že nároky poškozených společností na náhradu škody v trestním řízení byly uplatněny v úmyslu vyhnout se finančně nákladnému soukromoprávnímu sporu; v trestním řízení od počátku chyběl veřejný zájem na stíhání stěžovatele.
7. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
9. Je třeba zdůraznit, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat skutkové závěry obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. V řízení o ústavní stížnosti se nelze domáhat zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem (§2 odst. 5, 6 trestního řádu), přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Obdobně Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat právní závěry obecných soudů ve vztahu k aplikaci podústavního práva a uloženého trestu. Pouze pokud by právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny (za všechny srv. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1996).
10. Těžiště argumentace stěžovatele se dotýká postupu obecných soudů při zjišťování a dokazování skutkového stavu. Jde přitom o shodné námitky, které stěžovatel uplatňoval již v odvolání a dovolání a které obecné soudy řádně vypořádaly. Obecné soudy se rovněž zabývaly námitkou týkající se subjektivní stránky trestného činu a na základě provedeného dokazování dospěly k závěru, že stěžovatel jednal v úmyslu přímém. Není v pravomoci Ústavního soudu, aby přehodnocoval jednotlivá skutková zjištění obecných soudů či posuzoval věrohodnost provedených důkazů. Jak konstatoval již Nejvyšší soud, obecné soudy nižších stupňů, zejména odvolací soud, své skutkové a právní závěry odůvodnily, přičemž Ústavní soud je neshledává neudržitelnými. Ústavní soud zdůrazňuje, že právo na spravedlivý proces, ani zásadu presumpce neviny není možné pojímat tak, že by zaručovaly jednotlivci nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru (např. nález sp. zn. I. ÚS 2726/14 ze dne 1. 4. 2015).
11. Za zjevně neopodstatněnou pokládá Ústavní soud také námitku stěžovatele, že jeho odsouzení porušuje princip subsidiarity trestní represe a odporuje jejímu chápání jako prostředku ultima ratio. Ústavní soud k tomu dodává, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 trestního zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 trestního zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 trestního zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 trestního zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem "ultima ratio", ze kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné [srv. nález sp. zn. III. ÚS 934/13 ze dne 20. 2. 2014 (N 21/72 SbNU 253)].
12. V nyní posuzovaném případu Ústavní soud žádné důvody ke zrušení napadených rozhodnutí pro porušení principu ultima ratio nezjistil. Obecné soudy posoudily deliktní jednání stěžovatele jako natolik společensky škodlivé, že zasluhuje vyvození trestní odpovědnosti; navíc shledaly i okolnosti zvlášť přitěžující, odůvodňující použití kvalifikované skutkové podstaty. Těmto závěrům obecných soudů nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
13. Jak Ústavní soud opakovaně dovodil ve své judikatuře, ani zásada subsidiarity trestní represe nevylučuje spáchání trestného činu a uložení trestu v případě závažného porušení smluvních povinností, které lze sankcionovat i mimotrestními prostředky, protože trestní právo chrání též soukromé zájmy fyzických a právnických osob (srv. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2529/13 ze dne 30. 10. 2013). Jednání popsané ve výroku o vině v posuzované věci přesáhlo svou intenzitou stupně společenské škodlivosti předvídané trestněprávními předpisy.
14. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatele dotčenými rozhodnutími porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. srpna 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu