ECLI:CZ:US:2020:2.US.1535.20.1
sp. zn. II. ÚS 1535/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) a Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelky IRON HOUSES s. r. o., se sídlem Karlovo náměstí 22/16, Třebíč, zastoupené JUDr. Ing. Radanem Tesařem, advokátem se sídlem Chodská 9, Praha, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. března 2020, č. j. 8 Afs 352/2019-20, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. listopadu 2019, č. j. 31 Af 14/2019-97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Před Krajským soudem v Brně původně brojila proti platebním výměrům vydaným správcem daně (vedlejším účastníkem). Klíčovou otázkou v průběhu řízení před správními soudy se však posléze stala zákonnost zastavení řízení prvostupňovým soudem pro nezaplacení soudního poplatku a stěžovatelka nyní namítá odepření přístupu k soudu v rozporu s čl. 36 Listiny základních práva a svobod ("Listina").
2. Ve správním řízení Odvolací finanční ředitelství jako vedlejší účastník změnilo dodatečné platební výměry na daň z příjmů právnických osob a na zrušení daňové ztráty za zdaňovací období let 2012 a 2013 vydané Finančním úřadem pro Kraj Vysočina dne 22. 1. 2018, č. j. 74884/18/2912-50521-706434, a dne 22. 1. 2018, č. j. 74922/18/2912-50521-706434. Změna spočívala v tom, že daň doměřená stěžovatelce včetně penále je splatná v náhradní lhůtě ke dni jejího stanovení, jímž se rozumí den nabytí právní moci tohoto dodatečného platebního výměru.
3. Proti rozhodnutí vedlejšího účastníka podala stěžovatelka žalobu. Krajský soud v Brně ji usnesením ze dne 21. 2. 2019, č. j. 31 Af 14/2019-65, vyzval k zaplacení soudního poplatku ve výši 3 000 Kč ve lhůtě 15 dní. Usnesení bylo zástupci stěžovatelky doručeno 25. 3. 2019. Dne 6. 5. 2019 stěžovatelka krajskému soudu sdělila, že na soudních poplatcích složila na účet krajského soudu částku 6 000 Kč. Z toho 3 000 Kč bylo započítáno na soudní poplatek za podání žaloby vedené rovněž u krajského soudu ve věci sp. zn. 31 Af 94/2018. Zbývající přeplatek 3 000 Kč krajský soud stěžovatelce nevrátil a ta o jeho vrácení ani nežádala, jelikož věděla, že bude podávat další žalobu, za jejíž podání bude vyměřen soudní poplatek. Krajský soud tudíž neměl vydávat usnesení s výzvou na zaplacení soudního poplatku, ale měl přeplatek započíst v rámci tohoto řízení. Pro úplnost stěžovatelka dodala, že platbu v celkové výši 6 000 Kč učinila omylem. Krajský soud měl soudní poplatek podle ní započíst i s ohledem na jeho daňovou povahu, k čemuž odkázala na §13 odst. 2 zákona č. 549/1992 Sb., o soudních poplatcích (dále jen "zákon o soudních poplatcích"), ve spojení s §154 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen "daňový řád").
4. Krajský soud poté usnesením ze dne 29. 5. 2019, č. j. 31 Af 14/2019-83, řízení zastavil. V odůvodnění toliko uvedl, že stěžovatelku nejprve usnesením vyzval k zaplacení soudního poplatku, přičemž stanovená lhůta marně uplynula, aniž by stěžovatelka soudní poplatek zaplatila.
5. Proti tomuto prvnímu rozhodnutí podala stěžovatelka kasační stížnost, s níž u Nejvyššího správního soudu uspěla (rozsudek ze dne 9. 10. 2019, č. j. 8 Afs 174/2019-20). Kasační soud shledal důvodnou námitku, že v tomto prvním rozhodnutí krajský soud nijak nereagoval na tvrzení stěžovatelky, že soudní poplatek zaplatila, přičemž úlohou nadřízeného soudu není tyto úvahy soudu dotvářet.
6. Krajský soud se tak ve svém druhém (nyní napadeném) usnesení věnoval i této argumentaci stěžovatelky, avšak řízení opět zastavil. Uvedl, že stěžovatelka v soudem stanovené lhůtě žádným způsobem na výzvu nereagovala a ani nepožádala o započtení přeplatku. Učinila tak až téměř měsíc po uplynutí lhůty. Vedle toho krajský soud odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 1. 2018, č. j. 3 Afs 192/2017-52, podle něhož zákon o soudních poplatcích nezakládá možnost převedení uhrazeného soudního poplatku v jednom řízení na úhradu poplatkové povinnosti v jiném řízení vedeném týmž žalobcem, ale upravuje exaktně postup tak, že poplatek v zastaveném řízení je vrácen poplatníkovi. Nemožnost započtení vyplývá rovněž z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2018, č. j. 1 Azs 263/2018-48. Argumentaci započtením podle daňového řádu označil krajský soud za zcela nepřípadnou.
7. Nejvyšší správní soud v záhlaví specifikovaným rozsudkem druhou kasační stížnost stěžovatelky zamítl a ztotožnil se s prvostupňovým usnesením. Závěry kasačního soudu lze stručně shrnout tak, že pokud žalobce v soudem stanovené lhůtě pro zaplacení soudního poplatku podle §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích zůstane pasivní, nemůže se ani eventuální žádostí zaslanou po uplynutí této lhůty úspěšně domoci započtení přeplatku na soudním poplatku, který mu vznikl v jiném řízení vedeném u téhož krajského soudu. Dodal, že placení soudních poplatků je svou povahou odlišné od systému placení daní, proto právní podklad pro započtení soudního poplatku v takovém případě nepředstavuje ani §154 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve spojení s §13 odst. 2 zákona o soudních poplatcích.
8. Proti rozhodnutí správních soudů stěžovatelka podává ústavní stížnost, v níž se dovolává judikatury, s níž se Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku vypořádal. Podle stěžovatelky tak ovšem učinil nepřípadně. Ve svém rozhodnutí svolil formalistický výklad práva v neprospěch stěžovatelky. V řízení před správními soudy podle stěžovatelky došlo k odepření přístupu k soudu v rozporu s čl. 36 Listiny, neboť soudní poplatek ve skutečnosti měl být započten.
9. K projednání ústavní stížnosti je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný, neboť směřuje proti rozhodnutím Nejvyššího správního soudu a krajského soudu. Včas podaná ústavní stížnost je procesně bezvadná a byla podána oprávněnou osobou, která je řádně zastoupena.
10. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát návrh usnesením odmítne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný.
11. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
12. Podstatou argumentace stěžovatelky v ústavní stížnosti je skutečnost, že v nyní projednávaném případě mělo před krajským soudem dojít k započtení dříve uhrazeného přeplatku na soudním poplatku v jiné její věci vedené u téhož soudu, přičemž požadavek tohoto procesního postupu dle názoru stěžovatelky vyplývá i z judikatury.
13. Argumentace stěžovatelky však není důvodná. Krajský soud stěžovatelku vyzval k zaplacení soudního poplatku, přičemž ve výzvě stanovená lhůta marně uplynula dne 9. 4. 2019. Stěžovatelka byla poučena, že nebude-li poplatek ve stanovené lhůtě zaplacen, soud řízení zastaví [§9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích ve spojení s §47 písm. c) s. ř. s.]. Podání, v němž argumentovala přeplatkem soudního poplatku jiné věci a domáhala se jeho započtení, sepsala až 6. 5. 2019, tj. měsíc po marném uplynutí lhůty. Hypotetická aplikace principu in dubio mitius tak není možná.
14. K zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty se po novelizaci zákona o soudních poplatcích již nepřihlíží (§9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích). Nabude-li usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení poplatku právní moci, zaniká poplatková povinnost (§9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích). Stěžovatelka si byla vědoma, že má soud za to, že poplatkovou povinnost nesplnila s podáním žaloby. Měla proto v okamžik, kdy jí výzva byla doručena, okamžitě konat. Činí tak ostatně všichni účastníci řízení, kteří jsou ke splnění poplatkové povinnosti vyzvání. Ze zásady vigilantibus iura scripta sunt vyplývá i to, že je každý povinen řádně a včas učinit všechny kroky směřující k ochraně svých práv, tj. na tomto místě uhradit soudní poplatek řádně a včas, a domoci se tak správního přezkumu platebních výměrů. Jak stěžovatelce vyložil Nejvyšší správní soud, započtení poplatku (z řady praktických důvodů) přípustné není, což plyne i z ustálené judikatury správních soudů. Nadto byl již uhrazený poplatek, resp. jeho přeplatek, přiřazen ke konkrétní věci. Jakkoliv se Ústavní soud staví rezervovaně k argumentaci toliko hypotetickým zneužitím práva, účastníci by si mohli postupem nastíněným stěžovatelkou řízení o žalobě paušálně "předplatit" a soudní řízení činit nepřehledná a z hlediska správy soudu (administrativních nákladů soudního řízení) nehospodárná. Ústavní soud tak stěžovatelce nemohl přisvědčit.
8. S ohledem na shora uvedené tak Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími Nejvyššího správního soudu, ani krajského soudu nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky garantovaných čl. 36 Listiny. Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost směřující proti napadeným rozhodnutím podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. září 2020
Kateřina Šimáčková v. r.
Předsedkyně senátu