ECLI:CZ:US:2020:2.US.1537.20.1
sp. zn. II. ÚS 1537/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele Romana Jungwirtha, právně zastoupeného Mgr. Michalem Bieleckim, advokátem se sídlem Fügnerovo nám. 1808/3, Praha 2, proti výroku II rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2019 č. j. 19 Co 38/2020-387, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá vydání nálezu, jímž Ústavní soud zruší shora uvedené rozhodnutí odvolacího soudu, a to z důvodu porušení jeho práva zaručeného čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel se žalobou domáhal zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví ve vztahu k pozemku a domu, který mají (respektive donedávna měli) stěžovatel a žalovaná (bývalá manželka) ve svém podílovém spoluvlastnictví každý jednou polovinou. S ohledem na neshody v užívání nemovitosti a faktické uspořádání nemovitostí, kdy nemovitost je zahradou provázána se sousední nemovitostí rodičů žalované, navrhoval stěžovatel vypořádání nemovitosti tak, že výlučným vlastníkem nemovitosti se stane za náhradu jedné poloviny hodnoty nemovitosti, tedy 5 mil. Kč žalovaná. Vzhledem k tomu, že nedošlo k dohodě na výši vypořádání, nezbylo stěžovateli, než se domáhat vypořádání soudně.
3. O žalobě rozhodl Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 27. 9. 2019 č. j. 15 C 158/2015-359, kterým podílové spoluvlastnictví zrušil a nařídil prodej nemovitosti s tím, že výtěžek bude rozdělen mezi účastníky každému jednou polovinou (výrok I.). Žalované uložil zaplatit stěžovateli k rukám právního zástupce na náhradě nákladů řízení částku 461 508,30 Kč (výrok II.) Při rozhodnutí ve věci samé soud zohlednil skutečnost, že žalovaná po celou dobu řízení deklarovala zájem o přikázání celé nemovitosti za náhradu s tím, že sporná je pouze výše vypořádání, v samotném závěru však změnila názor a sdělila, že s přikázáním nemovitostí do svého výlučného vlastnictví nesouhlasí.
4. Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 podala žalovaná odvolání, kde jednak brojila proti samotnému výroku o zrušení podílového spoluvlastnictví a jednak i proti výroku o nákladech řízení. Stěžovatel navrhoval rozsudek v celém rozsahu potvrdit. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 3. 2019 č. j. 19 Co 38/2020-387 věci samé rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 potvrdil, co do výroku o náhradě nákladů řízení jej však napadeným výrokem změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. Podle odvolacího soudu za uvedeného stavu je třeba vycházet z částečného úspěchu ve věci dle §142 odst. 2 o. s. ř., přičemž odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014 sp. zn. 22 Celo 1655/2014.
5. Stěžovatel ústavní stížností napadá výrok II. rozsudku odvolacího soudu, jímž tento soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ohledně náhrady nákladů řízení. Městský soud v Praze podle stěžovatele nijak podrobněji neodůvodnil, jak se vypořádal se skutečnostmi, o které Obvodní soud pro Prahu 9 opřel svůj výrok o náhradě nákladů řízení (tedy o skutečnost, že po celé řízení žalovaná směřovala k přikázání nemovitosti do svého výlučného spoluvlastnictví za náhradu, a zejména skutečnost, že žalovaná v závěru řízení opakovaně činila kroky k maximálnímu oddálení rozhodnutí a maření řízení). Odůvodnění rozhodnutí o nákladech řízení v napadeném rozhodnutí balancuje na hraně přezkoumatelnosti a je tedy v rozporu s právem stěžovatele na řádné odůvodnění.
6. Podle přesvědčení stěžovatele protahovaný stav žalované vyhovuje, když ji spoluvlastnictví nijak neomezuje. Stěžovatel byl naopak nucen vynakládat značné prostředky na domožení se vypořádání a absolvovat letité soudní řízení, prakticky výlučně v důsledku jednání žalované (nepoctivé udržování stěžovatele i soudu v tom, že o vypořádání má zájem, oddalování rozhodnutí obstrukcemi). Odepření náhrady nákladů řízení stěžovateli de facto poskytuje ochranu nepoctivému jednání žalované. Výše nákladů řízení - soudní poplatek, náhrada za více než 14 úkonů právní služby, stěžovatelem zálohované náklady na znalecké posudky - vše v celkové částce přesahující 460 000 Kč - jsou pak značným zásahem do majetku stěžovatele.
7. Stěžovatel má za to, že Městský soud v Praze nerespektoval ústavně zaručená práva účastníků, která v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví vyžadují, aby soudy při rozhodování o náhradě nákladů řízení přihlížely též ke specifikům tohoto řízení, při němž je realizováno základní právo na ochranu vlastnictví a které má povahu iudicii duplicis, v němž soud není vázán návrhy účastníků, s tím, že v konkrétním případě pak může být rovněž nezbytné přihlédnout i k jeho širším okolnostem - mimo jiné, jaký byl procesní postup a stanoviska jednotlivých účastníků.
8. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
9. Ústavní soud je ve své rozhodovací praxi pravidelně konfrontován s problematikou nákladů řízení, přičemž se k ní obecně staví zdrženlivě a podrobuje ji toliko omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Ačkoli totiž i rozhodnutí o nákladech řízení může mít citelný dopad do majetkové sféry účastníků řízení, samotný "spor" o náklady řízení většinou nedosahuje intenzity způsobilé porušit jejich základní práva a svobody. Na druhou stranu však Ústavní soud zdůrazňuje, že i rozhodování o nákladech soudního řízení tvoří integrální součást soudního řízení jako celku, a tak i při něm je nutno respektovat jak právo účastníků na spravedlivý proces, tak i ostatní ústavně zaručená práva účastníků [srov. například nález sp. zn. II. ÚS 2570/10 ze dne 28. 5. 2013 (N 95/69 SbNU 457); nález sp. zn. I. ÚS 887/15 ze dne 15. 12. 2015 (N 213/79 SbNU 433); a nález sp. zn. I. ÚS 672/03 ze dne 11. 2. 2004 (N 17/32 SbNU 163); všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto nálezu jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz].
10. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje, že výrok o náhradě nákladů řízení musí být v souladu s průběhem řízení a s úkony účastníků, respektive s obsahem příslušného soudního spisu; jinak může dojít též k porušení práva účastníků na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Ve vztahu k zásadě úspěchu ve věci, která je hlavní zásadou ovládající rozhodování o nákladech civilního řízení, pak Ústavní soud opakovaně připomněl, že poměřovat úspěch a neúspěch ve věci nelze jen tím, jak bylo o konkrétním návrhu rozhodnuto, ale je třeba je posuzovat v širších souvislostech. Ani rozhodování o nákladech řízení nesmí být jen mechanickým posuzováním výsledků sporu bez komplexního zhodnocení rozhodnutí v meritu věci. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má být zřejmým a logickým ukončením celého soudního řízení [viz nález sp. zn. I. ÚS 660/11 ze dne 20. 11. 2012 (N 190/67 SbNU 285); nález sp. zn. I. ÚS 2904/16 ze dne 6. 2. 2017 (N 22/84 SbNU 283), bod 18; či nález sp. zn. I. ÚS 613/18 ze dne 14. 8. 2019, bod 16].
11. Jak Ústavní soud konstatoval v nálezu ze dne 12. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 572/19, při rozhodování o nákladech řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví nelze odhlédnout od specifik tohoto řízení, konkrétně od jeho ústavněprávního rozměru a od jeho procesních specifik.
12. Řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví je nutno vnímat perspektivou základního práva na ochranu vlastnictví zaručeného čl. 11 odst. 1 Listiny. Vlastnické právo zahrnuje také právo přestat být vlastníkem (věc opustit, zcizit); v případě podílového spoluvlastnictví se pak specificky uplatňuje zásada, že nikdo nemůže být spravedlivě nucen setrvávat ve spoluvlastnictví (srov. též usnesení sp. zn. I. ÚS 174/05 ze dne 12. 4. 2006). Pro případ, že se pak sami spoluvlastníci nedohodnou na oddělení ze spoluvlastnictví či zrušení a vypořádání celého spoluvlastnictví, má každý z nich právo obrátit se na soud s návrhem na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví (srov. též §1140 a §1143 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů). Z uvedené zásady, že nikdo nemůže být nucen ve spoluvlastnictví setrvat, a tedy účast spoluvlastníka nelze vynucovat proti jeho vůli, přitom vyplývá rovněž to, že žádný ze spoluvlastníků nemůže být sankcionován pro svůj návrh na oddělení ze spoluvlastnictví či na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví (vyjma případů šikanózního charakteru takového návrhu, respektive případů zneužití práva).
13. Z procesního hlediska představuje řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví tzv. iudicium duplex. Řízení může být zahájeno k návrhu kteréhokoli ze spoluvlastníků, přitom všichni spoluvlastníci, tj. obě procesní strany, v řízení mají postavení žalobce i žalovaného nehledě na to, kdo žalobu podal; soud pak vydává konstitutivní rozhodnutí, přitom není vázán návrhy účastníků a může rozhodnout o vypořádání jiným způsobem, než je navrhováno. Volba konkrétního způsobu vypořádání je tedy v konečném důsledku výlučně na soudu, který ve věci rozhoduje; ten je přitom vázán zákonným pořadím jednotlivých způsobů vypořádání (rozdělení věci, přikázání věci jednomu či více spoluvlastníkům za náhradu, nařízení prodeje věci), v jejich rámci se ovšem uplatní vlastní uvážení soudu. Za těchto okolností, kdy spoluvlastníci předem nemohou přesně předvídat konkrétní rozhodnutí soudu, a naopak každý z odlišných návrhů jednotlivých spoluvlastníků může mít rozumný a přesvědčivý základ, kdy všichni spoluvlastníci mají v řízení shodné procesní postavení žalobců i žalovaných a kdy se v řízení jedná o rovném vlastnickém právu všech účastníků, se zpravidla jako spravedlivé východisko pro rozhodnutí o nákladech řízení bude jevit, aby každý ze spoluvlastníků sám nesl své náklady řízení a nebyl povinen hradit náklady jiného spoluvlastníka, ledaže by pro to byly dány zvláštní důvody; takové východisko odpovídá právu spoluvlastníků na ochranu vlastnictví zaručenému čl. 11 odst. 1 Listiny.
14. V nyní projednávaném případě soud prvního stupně dovodil, že žalovaná svým chováním v průběhu řízení zavdala příčinu k nárůstu nákladů řízení na straně stěžovatele jako žalobce a neshledal důvod k aplikaci §150 o. s. ř. Naopak odvolací soud dospěl k závěru, že v řízení nebyl stěžovatel plně úspěšný, neboť navrhoval jiné řešení vypořádání, než jaké bylo soudem posléze zvoleno s ohledem na postoj a solventnost žalované. Podle jeho názoru je nutno vycházet z částečného úspěchu ve věci dle §142 odst. 2 o. s. ř. Jak je zřejmé z odůvodnění obou rozsudků, jeví se tento postoj odvolacího soudu jako adekvátní nastalé situaci a jako souladný s nálezem Ústavního soudu citovaným shora. Dle právní věty nálezu "rozhodnutí o nákladech řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví se nemůže odvíjet toliko od úvahy soudu o tom, co bylo mezi účastníky sporné a jaké řešení v tomto ohledu přijal soud. Naopak v tomto řízení, v němž se jedná o rovném vlastnickém právu všech účastníků, v němž všichni účastníci (spoluvlastníci) mají v řízení shodné procesní postavení žalobců i žalovaných a v němž předem nemohou přesně předvídat konkrétní rozhodnutí soudu, a naopak každý z odlišných návrhů jednotlivých účastníků může mít rozumný a přesvědčivý základ, se zpravidla jako spravedlivé východisko pro rozhodnutí o nákladech řízení bude jevit, aby každý z účastníků sám nesl své náklady řízení a nebyl povinen hradit náklady jiného spoluvlastníka, ledaže by pro to byly dány zvláštní důvody". Takové důvody však v daném případě odvolací soud neshledal, což logicky vysvětlil v napadeném rozsudku tím, že stěžovatel jako žalobce požadoval na vyrovnání částku 5 mil. Kč, tato se však i podle všech znaleckých důvodů jevila jako nadhodnocená, přičemž došlo i ke korekci ohledně dalšího příslušenství (garáž a vedlejší stavby), které nebyly předmětem spoluvlastnictví. Odvolací soud tak dovodil, že spravedlivé bude, aby si každý z účastníků své náklady hradil sám, přičemž na tomto závěru s ohledem na shora uvedené závěry nálezu Ústavního soudu a postoj obou účastníků řízení Ústavní soud neshledává nic, co by je činilo ústavně nekonformními.
15. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. srpna 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu