ECLI:CZ:US:2020:2.US.1560.20.1
sp. zn. II. ÚS 1560/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a ze soudců Ludvíka Davida a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Českého národního investičního obchodně-podnikatelského fondu, a. s. v likvidaci, se sídlem Podbabská 1014/20, Praha 6, zastoupené JUDr. Ing. Danielem Srncem, advokátem se sídlem Na Poříčí 1071/17, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2020 č. j. 30 Cdo 1132/2018-170, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. října 2017 č. j. 20 Co 309/2017-149, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. června 2017 č. j. 12 C 167/2003-110, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2017 č. j. 30 Cdo 268/2016-95, rozsudku Městského soudu ze dne 14. října 2004 č. j. 20 Co 340/2004-50 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. dubna 2004 č. j. 12 C 167/2003-35, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva financí, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a dosavadní průběh řízení
1. Stěžovatelka podává proti v záhlaví označeným rozhodnutím ústavní stížnost. Tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva a svobody, a to konkrétně čl. 11 a čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále stěžovatelka namítá porušení čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 4 a čl. 9 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, vyžádaného spisu vedeného pod sp. zn. 12 C 167/2003, vyjádření účastníků řízení a vedlejší účastnice řízení, Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala náhrady škody ve výši 995 075,30 Kč postupem podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v rozhodném znění (dále jen "zákon o odpovědnosti státu"), která jí měla být způsobena dodatečnými platební výměry Finančního úřadu pro Prahu 1, jež byly později k návrhu stěžovatelky shledány neplatnými. Výše zmíněná částka představuje smluvní odměnu (sjednanou jako tzv. success fee), kterou stěžovatelka uhradila obchodní společnosti Auditorská a daňová kancelář, s. r. o. (dále též "auditorská společnost"), která stěžovatelku v daňovém řízení zastupovala a pro stěžovatelku provedla prohlídku všech daňových spisů od roku 1995, během čehož odhalila nicotnost dodatečných platebních výměrů Finančního úřadu pro Prahu 1. Auditorská společnost dále zpracovala odvolání proti platebním výměrům Finančního úřadu pro Prahu 1 na daňové penále. Výsledkem bylo vrácení dodatečně vyměřených daní v celkové výši 1 385 190 Kč a přiznání úroku z přeplatku ve výši 283 014 Kč.
3. Předcházející soudní řízení lze rozdělit do dvou fází. V první fázi byl vydán rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. dubna 2004 č. j. 12 C 167/2003-35, rozsudek Městského soudu ze dne 14. října 2004 č. j. 20 Co 340/2004-50 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2017 č. j. 30 Cdo 268/2016-95 (dále jen "kasační rozhodnutí dovolacího soudu"). Kasačním rozhodnutím dovolacího soudu byly předcházející rozsudky nalézacího a odvolacího soudu zrušeny v části, v níž byla zamítnuta žaloba stěžovatelky v částce 995 075,30 Kč, ve zbývající části bylo poté stěžovatelčino dovolání odmítnuto. Dovolací soud se neztotožnil se závěry nalézacího a odvolacího soudu, které smlouvu mezi stěžovatelkou a auditorskou společností posoudily jako absolutně neplatnou pro obcházení zákona. Dovolací soud tedy věc vrátil nalézacímu soudu k dalšímu řízení.
4. Druhá fáze předcházejícího soudního řízení počíná vydáním rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. června 2017 č. j. 12 C 167/2003-110 (dále jen "rozsudek nalézacího soudu"). Tímto rozsudkem byla vedlejší účastnici uložena povinnost zaplatit stěžovatelce částku ve výši 33 049 Kč s příslušenstvím (výrok I.) jako náklady stěžovatelčina zastoupení v daňovém řízení, ve zbytku žalované částky byla stěžovatelčina žaloba zamítnuta (výrok II.). Nalézací soud shledal, že u obou dodatečných výměrů, u kterých byla později shledána neplatnost, náhradu škody přiznat nelze, neboť nesplňují podmínku podle §8 odst. 3 zákona o odpovědnosti státu. Proti těmto dodatečným platebním výměrům totiž nebyl podán řádný opravný prostředek - odvolání. Ve vztahu ke dvěma platebním výměrům na daňové penále, které byly k odvoláním stěžovatelky zrušeny, nalézací soud náhradu škody přiznal. Při tom nalézací soud vycházel ze zjištěných úkonů zástupce v podobě podaných odvolání, převzetí zastoupení a náhrady hotových výdajů. Nalézací soud stěžovatelce rovněž přiznal náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem, neboť jí nebyl v zákonné lhůtě úrok z přeplatku ex offo vyplacen, přičemž její zástupce následně u správce daně podal žádost o jeho přiznání. Celková náhrada škody, kterou nalézací soud zjistil a stěžovatelce přiznal, činila 33 049 Kč. Ohledně započtení úroku z přeplatku na způsobenou škodu ve smyslu §64 odst. 6 věty páté zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění účinném do 31. 12. 2006 (dále jen "zákon o správě daní a poplatků"), nalézací soud vyslovil právní názor, že přiznaný úrok se započítává na náhradu škody tehdy, pokud by skutečná výše škody byla vyšší než přiznaný úrok. Nalézací soud uvedl, že úlohou tohoto úroku je kompenzovat nemožnost daňového subjektu disponovat s finančními prostředky, nikoli ovšem též např. náklady řízení, v němž k nesprávnému úřednímu postupu či k vydání nezákonného rozhodnutí došlo. Tomu, jak dodal nalézací soud, odpovídá též zákonná formulace, jež stanovuje, že k započtení úroku z přeplatku na náhradu škody dochází teprve tehdy, pokud přiznaná škoda tento úrok přesahuje.
5. Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. října 2017 č. j. 20 Co 309/2017-149 (dále jen "rozsudek odvolacího soudu") byl zamítavý výrok rozsudku nalézacího soudu potvrzen (výrok I.) a vyhovující výrok změněn tak, že žaloba, kterou se stěžovatelka domáhala po vedlejší účastnici zaplacení 33 049 Kč, se zamítá (výrok II.). Odvolací soud konstatoval, že konstrukci stěžovatelky, že náklady ze smlouvy o auditu byly vynaloženy převážně mimo rámec daňových řízení, a že z tohoto titulu má právo na jejich plnou náhradu, nelze přisvědčit již proto, že zde není dána bezprostřední příčinná souvislost s nezákonnými rozhodnutími. Činnost auditorské společnosti, jak dodal odvolací soud, spočívala i v řadě úkonů s nezákonnými rozhodnutími nesouvisejícími, přičemž náklady, které stěžovatelka vynaložila na služby daňového poradce v řízení, lze považovat za obdobné odměně advokáta. Proto se aplikuje vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Odvolací soud dospěl k závěru, že stěžovatelce způsobená škoda je sice vyšší (47 880 Kč), než ke které dospěl nalézací soud, nicméně ve vztahu k výkladu ustanovení §64 odst. 6 věty páté zákona o správě daní a poplatků, se odvolací soud se závěry nalézacího soudu neztotožnil. Uvedl, že logickým a smyslu daného ustanovení odpovídajícím je takový výklad, že úrok z přeplatku se započítává na náhradu škody i tehdy, pokud ji zcela nepokrývá. Rovněž tyto náklady řízení představují skutečnou škodu, jíž vyplacený úrok zcela pokrývá, a stěžovatelce tak dle odvolacího soudu z titulu náhrady škody nic nenáleží.
6. Dovolací soud dovolání žalobkyně napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2020 č. j. 30 Cdo 1132/2018-170 (dále jen "rozsudek dovolacího soudu") zčásti zamítl v rozsahu výroků I. a II. rozsudku odvolacího soudu a ve zbývajícím rozsahu je odmítl. Dovolací soud uvedl, že se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe, podle níž náklady na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu spočívající v odměně za služby poskytnuté daňovým poradcem, představují náklady řízení, které lze nahradit podle podmínek §31 zákona o odpovědnosti státu. Současně zdůraznil, že náhrada nákladů řízení podle tohoto ustanovení není založena na zásadě náhrady skutečné škody, nýbrž náhrady pouze účelně či důvodně vynaložených nákladů řízení. V této části tedy dovolací soud shledal dovolání nepřípustným. Dovolací soud se dále ztotožnil se závěrem odvolacího soudu, že podle §64 odst. 6 věty páté zákona o správě daní a poplatků, pokud by skutečná škoda způsobená daňovému dlužníku nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem správce daně byla vyšší než úrok přiznaný podle tohoto ustanovení, přiznaný úrok se na úhradu skutečné škody započítává. Dle dovolacího soudu je smyslem tohoto úroku předejít komplikovaným řízením o náhradu škody tím, že způsobenou majetkovou újmu dostatečně pokrývá jeho výše. V případě, jak dodává dovolací soud, že se daňový subjekt i přesto rozhodne požadovat náhradu škody, bude případná náhrada škody umenšena o již vyplacený úrok z nesprávně stanovené daně.
II. Argumentace účastníků řízení a vedlejší účastnice řízení
7. Stěžovatelka namítá, že jí obecné soudy odepřely náhradu škody vzniklé nicotným rozhodnutím orgánu veřejné moci s odkazem na jimi provedený výklad předpisů upravujících náhradu škody vzniklé nezákonným postupem správce daně. Obecné soudy dle stěžovatelky tímto výkladem ignorovaly základní principy demokratického právního státu, jejichž odstranění nebo ohrožení nelze výkladem právních norem oprávnit. Ve svém důsledku tím měly obecné soudy porušit právo stěžovatelky na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem státu ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny a právo vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny. Stěžovatelka v postupu soudů rovněž spatřuje rozpor s čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 4 a čl. 9 odst. 3 Ústavy.
8. Předně stěžovatelka nesouhlasí s výkladem ustanovení §31 odst. 4 zákona o odpovědnosti státu učiněným obecnými soudy, tedy s tím, že se nenahrazuje skutečná škoda, nýbrž pouze účelně či důvodně vynaložené náklady na zastoupení v řízení. Auditorská činnost pro stěžovatelku spočívala v činnostech směřujících k odhalení nicotných rozhodnutí, přičemž jak stěžovatelka poznamenává, odborně i časově nejnáročnější byla prohlídka všech daňových spisů od roku 1995, jež ovšem nebyla provedena v žádném řízení, a tak se na ni nemůže vztahovat ani omezení ve smyslu §31 odst. 4 zákona o odpovědnosti státu. Odměna auditorské společnosti ve výši 995 075,30 Kč (sjednaná ve formě tzv. success fee), jak dodává stěžovatelka, vznikla pouze proto, že byly správcem daně vydány paakty. Stěžovatelka dospívá k závěru, že jí obecné soudy měly přiznat skutečnou škodu podle §26 zákona o odpovědnosti státu ve spojení s §442 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění ("občanský zákoník z roku 1964") a §3028 odst. 3 zákona č. 89/2012, občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů ("občanský zákoník z roku 2012").
9. Stěžovatelka rovněž nesouhlasí s výkladem ustanovení §46 odst. 6 věty páté zákona o správě daní a poplatků tak, jak jej provedl odvolací a dovolací soud. Dle stěžovatelky odepření nároku na náhradu škody výkladem výše citovaného ustanovení, který postrádá "bazální" ekonomický smysl, je v rozporu se samotným textem zákona, s ratio legis vyjádřeným v důvodové zprávě a je zásadně v neprospěch stěžovatelky. Stěžovatelka dospívá k závěru, že v jejím případě se jedná o vybočení ze standardů výkladu, který je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Stěžovatelka dále poznamenává, že úroková sazba aplikovatelná na její případ činí 140 % diskontní úrokové sazby České národní banky (do 31. 12. 2006), která dle stěžovatelky stěží pokrývá reálnou cenu peněz, natož aby konzumovala skutečnou škodu. Takový závěr je dle stěžovatelky chybný a zjevně nespravedlivý. Stěžovatelka dále polemizuje s tím, že s účinností od 1. 1. 2007 je úrok z přeplatku ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou zvýšené o 14 % (k čemuž stěžovatelka uvádí, že je tak v důsledku 35x vyšší oproti dřívějšku), přičemž v tomto případě by bylo možné diskutovat o tom, zda výše tohoto úroku může spravedlivě konzumovat náhradu skutečně vzniklé škody. To ovšem není stěžovatelčin případ.
10. Obvodní soud pro Prahu 1 ve svém vyjádření uvádí, že výši škody určil v souladu s §31 odst. 4 zákona o odpovědnosti státu ve znění účinném do 24. 6. 2006, a to jako náhradu vynaložených hotových výdajů na advokáta a odměnu za zastupování. Pokud stěžovatelka namítá, že soudem provedený výklad tohoto ustanovení je nesprávný a škoda má být nahrazena v celém rozsahu částky vydané na odměnu za zastupování daňovým poradcem, nalézací soud v plném rozsahu odkazuje na odůvodnění svého rozsudku. Nadto uvádí, že ústavní stížnost napadá zčásti skutková zjištění soudu, zčásti právní hodnocení provedené obecnými soudy, ústavněprávní argumentaci však postrádá. Ohledně výkladu §64 odst. 6 zákona o správě daní a poplatků nalézací soud poukazuje na to, že mezi ním a odvolacím soudem v této otázce nepanovala shoda; odvolací soud právní názor nalézacího soudu nesdílel, a vyhovující výrok nalézacího soudu tak změnil v zamítavý.
11. Městský soud v Praze ve svém vyjádření plně odkazuje na právní závěr v předposledním odstavci svého napadeného rozsudku. Dle jeho názoru je výklad zákona logický, odpovídající smyslu ustanovení §64 odst. 6 zákona o správě daní a poplatků a není v rozporu s ústavním pořádkem. Odvolací soud rovněž neshledává důvody pro korekci svého závěru, jak dodává, na základě "účelového výkladu" prováděného stěžovatelkou a poukazuje na odůvodnění části V. rozsudku dovolacího soudu. Odvolací soud má dále za to, že ústavní stížnost je neopodstatněnou snahou docílit přezkumu věci Ústavním soudem jako čtvrtou instancí mimo rámec jeho kompetencí. V závěru odvolací soud navrhuje ústavní stížnost odmítnout, případně zamítnout.
12. Nejvyšší soud ve svém vyjádření poukazuje na své napadené rozhodnutí. Výklad §64 odst. 6 zákona o správě daní a poplatků dle dovolacího soudu není formalistický, ani v rozporu se základními principy právního státu, nýbrž zcela racionální. Na podporu tohoto argumentu odkazuje na odůvodnění svého napadeného rozsudku, v němž použil i argumentaci ad absurdum, pokud by měl být zvolen výklad zastávaný stěžovatelkou. Na stěžovatelčin argument, že úrok z přeplatku stěží pokrývá reálnou cenu peněz, natož aby obsahoval jakoukoli náhradu skutečně vzniklé škody, dovolací soud reaguje tím, že se mohl zabývat pouze takovou újmou, kterou stěžovatelka v řízení uplatnila. Tento argument směřuje dále k tomu, jak podotýká dovolací soud, že by stěžovatelce měla být nahrazena veškerá škoda bez ohledu na vyplacený úrok z přeplatku. Takový výklad dle dovolacího soudu ovšem zcela neguje ustanovení §64 odst. 6 zákona o správě daní a poplatků, přičemž poukazuje na obdobná ustanovení soukromého práva, v nichž je rovněž řešen vztah mezi úroky, náhradou škody a jejich vzájemným započtením (jmenovitě §519 občanského zákoníku z roku 1964, §1971 občanského zákoníku z roku 2012 a §369 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v posledním účinném znění). Co se týče výkladu §31 odst. 4 zákona o odpovědnosti státu, odkazuje dovolací soud na nález sp. zn. Pl. ÚS 38/06 ze dne 6. 2. 2007 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), dle něhož náhrada nákladů řízení podle procesních předpisů v žádné alternativě neobsahuje náhradu ve výši smluvní odměny za zastoupení.
13. Česká republika - Ministerstvo financí uvádí, že se plně ztotožňuje s napadenými rozhodnutími a má za to, že jimi nebylo porušeno žádné stěžovatelčino ústavně zaručené základní právo nebo svoboda. Dle vedlejší účastnice ve výkladu §64 odst. 6 zákona o správě daní učiněným obecnými soudy nelze spatřovat extrémní vybočení z ústavněprávních principů spravedlivého procesu, který by odůvodňoval zásah Ústavního soudu. Obecné soudy, jak uvádí vedlejší účastnice, tento výklad řádně odůvodnily, přičemž zjevně nevybočily, natož extrémně, z ústavních principů. Smyslem tohoto institutu je paušalizovaná náhrada škody, což jak vedlejší účastnice dodává, je pro daňový subjekt beneficium, neboť je mu poskytnuto odškodnění, aniž by se jej musel domáhat v řízení před civilními soudy, kde by jej naopak stíhala povinnost tvrzení a důkazní břemeno. Vznikne-li daňovému subjektu škoda vyšší než činí úrok z přeplatku, daňový subjekt se tohoto rozdílu může domáhat běžnou civilněprávní cestou uplatněním podle zákona o odpovědnosti státu. Co se týče stěžovatelkou tvrzené škody, která by měla spočívat ve smluvní odměně auditorské společnosti, vedlejší účastnice namítá, že podle §31 odst. 4 zákona o odpovědnosti státu lze nahradit pouze náklady na zastoupení právním profesionálem, přičemž za takové náklady není možné považovat náklady, které vznikly mimo řízení na odhalení nicotnosti či neplatnosti vydaných rozhodnutí. Vedlejší účastnice uzavírá, že stěžovatelka ve skutečnosti pouze polemizuje s výkladem podústavního práva, a navrhuje tedy ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou, případně zamítnout.
14. Vyjádření Obvodního soudu pro Prahu 1, Městského soudu v Praze, Nejvyššího soudu a České republiky - Ministerstva financí byla zaslána stěžovatelce k replice. Stěžovatelka v replice předně uvádí, že má za to, že vyjádření účastníků řízení a vedlejší účastnice řízení fakticky nepřináší novou argumentaci. Stěžovatelka ve své replice nesouhlasí s tvrzením Obvodního soudu pro Prahu 1, že její ústavní stížnost postrádá ústavněprávní argumentaci ve výkladu §31 odst. 4 zákona o odpovědnosti státu při určení samotné výše škody podle §7 advokátního tarifu. Stěžovatelka v této souvislosti odkazuje na ústavní stížnost, v níž rozvádí porušení svých základních práv a svobod. Co se týče výkladu §64 odst. 6 zákona o správě daní a poplatků, stěžovatelka uvádí, že Obvodní soud pro Prahu 1 de facto podporuje stěžovatelčin názor, neboť konstatuje neshodu mezi právním posouzením učiněným Obvodním soudem pro Prahu 1 a Městským soudem v Praze. Obvodní soud pro Prahu 1 totiž v napadeném rozsudku uvedl, že přiznání uvedené částky nebrání již vyplacený úrok, neboť přiznaný úrok se započítává tehdy, pokud by skutečná zaviněná škoda byla vyšší než takto přiznaný úrok, což odpovídá povaze úroku jako kompenzace nemožnosti daňového subjektu disponovat s finančními prostředky, přičemž jeho úlohou není kompenzovat cokoli jiného, právě např. náklady řízení. Stěžovatelka namítá, že závěr obecných soudů o generálním reparačním charakteru k celé uplatněné výši škody a nikoli pouze k nemožnosti daňového subjektu disponovat s prostředky zadržovanými správcem daně, je chybný a nespravedlivý. K vyjádření Městského soudu v Praze, dle něhož v případě stěžovatelky nedošlo k porušení žádného jejího ústavně zaručeného práva, stěžovatelka rovněž odkazuje na konkrétní body své ústavní stížnosti, kde porušení svých základních práv rozvádí. K vyjádření Nejvyššího soudu stěžovatelka uvádí, že jeho argumentaci o reparační funkci úroku s přeplatkem s odkazem na jiné soukromoprávní vztahy je nutné odmítnout. Stěžovatelka opakuje, že započtení úroku na náhradu škody nemá generální reparační charakter, nýbrž jeho reparační charakter je omezen pouze na nemožnost daňového subjektu disponovat s finančními prostředky neoprávněně zadržovanými správcem daně. Co se týče vyjádření České republiky - Ministerstva financí, dle stěžovatelky se tato přiklání k argumentaci Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, žádný nový argument však nepřináší. Stěžovatelka tedy nepovažuje za nezbytné na toto vyjádření reagovat.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
15. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost je - s výjimkou uvedenou níže - přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva [§75 odst. 1 téhož zákona a contrario; k přípustnosti ústavní stížnosti proti kasačnímu rozhodnutí dovolacího soudu srov. bod 30. nálezu sp. zn. Pl. ÚS 29/11 ze dne 21. 2. 2012 (N 34/64 SbNU 361; 147/2012 Sb.)].
IV. Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti
16. Stěžovatelka v ústavní stížnosti výslovně napadá i rozsudky nalézacího a odvolacího soudu z první fáze řízení, tj. před vydáním kasačního rozhodnutí dovolacího soudu. Nebere přitom v úvahu, že rozsudky nalézacího a odvolacího soudu z první fáze řízení v rozsahu, ve kterém se stěžovatelka nyní domáhá přezkumu napadených rozhodnutí, byly kasačním rozhodnutím dovolacího soudu zrušeny, a nalézací i odvolací soud tak rozhodovaly znovu. Z těchto důvodů je ústavní stížnost v části napadající rozsudky nalézacího a odvolacího soudu z první fáze řízení nepřípustná.
17. Ústavní soud na základě ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, vyžádaného spisu vedeného pod sp. zn. 12 C 167/2003, vyjádření účastníků řízení, vyjádření vedlejší účastnice řízení a repliky stěžovatelky dospěl k závěru, že zbývající část ústavní stížnosti je zjevně neopodstatněná.
18. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
19. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení a rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3624/15 ze dne 26. 1. 2016).
20. Ústavní soud zruší napadené rozhodnutí také tehdy, jedná-li se o projev libovůle, svévole nebo jsou-li právní závěry v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 312/15 ze dne 9. 2. 2016 (N 28/80 SbNU 375), nález sp. zn. III. ÚS 922/09 ze dne 11. 6. 2009 (N 143/53 SbNU 759) či usnesení sp. zn. I. ÚS 1010/15 ze dne 11. 2. 2016].
21. Již ze stěžovatelčiny argumentace plyne, že je nespokojena se závěry obecných soudů ohledně výkladu podústavního práva.
22. Ústavní soud se neztotožnil se stěžovatelčinou námitkou, že obecné soudy výkladem §31 odst. 4 zákona o odpovědnosti státu porušily její základní práva vyplývající z čl. 11 a čl. 36 odst. 3 Listiny. Jak již Ústavní soud zmínil v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 38/06 ze dne 6. 2. 2007 (N 23/44 SbNU 279; 84/2007 Sb.), náhrada nákladů řízení podle procesních předpisů v žádné alternativě neobsahuje náhradu ve výši smluvní odměny za zastoupení. Účelem této zákonné úpravy je interpretace skutečné škody spočívající ve smyslu účelně vynaložených nákladů, přičemž za takové lze z pohledu právní jistoty považovat ty, jež jsou stanoveny zvláštním právním předpisem o mimosmluvní odměně [srov. výše citovaný nález sp. zn. Pl. ÚS 38/06 ze dne 6. 2. 2007 (N 23/44 SbNU 279; 84/2007 Sb.). Dospěly-li tedy obecné soudy k závěru, že stěžovatelce nepřísluší náhrada škody ve výši skutečně vyplacené smluvní odměny auditorské společnosti, nýbrž pouze ve výši stanovené advokátním tarifem za jednotlivé úkony, které auditorská společnost v souvislosti s daňovým řízením učinila, z ústavněprávního hlediska takový závěr obecných soudů obstojí. Namítá-li stěžovatelka, že odborně i časově nejnáročnější byla prohlídka všech daňových spisů od roku 1995, která ale nebyla provedena v žádném daňovém řízení, a proto se na ni nemůže omezení dané §31 odst. 4 zákona o odpovědnosti státu vztahovat, nelze se stěžovatelkou souhlasit. Ve vztahu např. k platebním výměrům, u nichž byla později shledána neplatnost, i doktrína vychází z toho, že se jedná o klasický případ úkonu právní služby převzetí a přípravy zastoupení, u kterého na jeho délce trvání nezáleží [srov. §11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu; z komentářové literatury viz např. PAPEŽ, Vladimír. §11. In: SVEJKOVSKÝ, J., VYCHOPEŇ, M., KRYM, L., PEJCHAL, A. a kol. Zákon o advokacii. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 559.]. Tyto závěry obecných soudů tedy z ústavněprávního pohledu obstojí.
23. Ústavní soud námitce, že odvolací a dovolací soud nesprávným výkladem §64 odst. 6 věty páté zákona o správě daní a poplatků porušily stěžovatelčina ústavně zaručená práva a svobody, rovněž nepřisvědčil. Výklad tohoto ustanovení tak, jak byl proveden odvolacím i dovolacím soudem, nelze považovat za excesivní nebo nelogický, navíc mu nelze ani vytknout nedostatečné odůvodnění. Dospívá-li dovolací soud k závěru, že smyslem úroku z přeplatku je předejít komplikovaným řízením o náhradu škody tím, že způsobenou majetkovou újmu dostatečně pokrývá jeho výše, nelze mu ústavněprávního hlediska nic vytknout. Byla-li by zjištěna škoda vyšší, než činí úrok z přeplatku, daňovému subjektu nic nebrání tento nárok uplatnit v civilním řízení v souladu se zákonem o odpovědnosti státu. Dovolací soud ve svém vyjádření navíc případně poukázal na to, že institut započtení úroku na náhradu způsobené škody figuruje rovněž i na jiných místech právního řádu (srov. §519 občanského zákoníku z roku 1964, §1971 občanského zákoníku z roku 2012 a §369 odst. 2 obchodního zákoníku). Na institut započtení úroku z přeplatku na náhradu škody podle §64 odst. 6 věty páté zákona o správě daní a poplatků tudíž nelze pohlížet jako na nepřípustné soukromoprávně nekoherentní novum, které by správci daně jako orgánu veřejné moci ve věcech náhrady škody nedůvodně zvýhodňovalo postavení škůdce. Výklad §64 odst. 6 věty páté zákona o správě daní a poplatků tak, jak byl učiněn odvolacím a dovolacím soudem, tedy z ústavněprávního hlediska obstojí a není žádným excesem či libovůlí.
24. Ústavní soud proto ze všech výše uvedených důvodů ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl a v části směřující proti rozsudkům nalézacího a odvolacího soudu z první fáze řízení ji odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) citovaného zákona jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. září 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu