ECLI:CZ:US:2020:2.US.160.20.1
sp. zn. II. ÚS 160/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Serbina Consulting a.s., se sídlem Pivovarská 2340, Frýdek-Místek, zastoupené Mgr. Ing. Ladislavem Málkem, advokátem, se sídlem Vinohradská 89/90, Praha 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2019 č. j. 27 Cdo 3306/2019-357, rozsudku Vrchní soud v Praze ze dne 22. 5. 2019 č. j. 4 Cmo 297/2018-328 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 8. 2018 č. j. 6 Cm 20/2017-230, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její právo na spravedlivý proces a soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Dále namítá porušení čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 17 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že se stěžovatelka obrátila na obecné soudy žalobním návrhem, jehož předmětem bylo určení neplatnosti kupní smlouvy, které se stěžovatelka domáhala jako akcionář společnosti Agrobanka Praha, a. s. v likvidaci (dále jen "žalovaná"). Obecné soudy se žalobou odmítly věcně zabývat, neboť na straně stěžovatelky neshledaly aktivní věcnou legitimaci pro podání určovací žaloby. Nejvyšší soud ve svém napadeném usnesení vysvětlil, že by se pro stěžovatelku vydáním požadovaného rozhodnutí nic nezměnilo. Má-li právní otázka (platnost smlouvy), o níž má být rozhodnuto, povahu předběžné otázky ve vztahu k existenci práva nebo právního vztahu, není zpravidla dán naléhavý právní zájem na určení této předběžné otázky, lze-li žalovat přímo na určení existence práva nebo právního vztahu. Promítnuto do poměrů projednávané věci, v níž stěžovatelka usilovala o vyjasnění, kdo je vlastníkem převedené části podniku (majíc za to, že smlouva, jíž byla část podniku prodána, je neplatná), má posouzení platnosti smlouvy o prodeji části podniku povahu předběžné otázky ve vztahu k určení, kdo je vlastníkem dané části podniku. Stěžovatelka se tak mohla (a měla) domáhat určení vlastnictví k převedené části podniku. Nejvyšší soud, obdobně jako soud odvolací navíc v napadeném rozhodnutí upozorňuje na to, že stěžovatelka podala další žalobu, která je projednávána u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 79 Cm 128/2018 a jíž se stěžovatelka domáhá určení, že do likvidační podstaty žalované náleží část podniku označená jako "Nová Agrobanka".
3. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti popisuje, v čem spatřuje rozporuplnost závěrů obecných soudů a též zpochybňuje odmítnutí zabývat se meritorně věcí z důvodů absence jejího naléhavého právního zájmu. Přístup obecných soudů podle stěžovatelky ve svých důsledcích představuje denegatio iustitiae (odepření práva). Stěžovatelka se domnívá, že se obecné soudy odchýlily od ustálené rozhodovací praxe, pokud možnost podání žaloby na určení v daném případě vyloučily i přesto, že daná určovací žaloba vystihuje účinněji než jiné právní prostředky obsah a povahu příslušného právního vztahu. Stěžovatelka je toho přesvědčení, že určovací žaloba za daných okolností účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu právního vztahu i nastoleného stavu, neboť žaloba na plnění je vyloučena z důvodu, že aktivní legitimace k podání takové žaloby je svěřena výhradně samotné společnosti, a nikoliv akcionáři. Obecné soudy podle stěžovatelky do věci svými rozhodnutími vnáší ještě více nejistoty.
4. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
5. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
6. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 81 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince.
7. Již z rekapitulace odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu plyne, že stěžovatelka nesprávně vyložila podústavní právo a argumentaci obecných soudů. Její určovací žaloba jako žalobní typ nebyla soudy vyloučena, obecné soudy jen vysvětlily, že je určovací žaloba na neplatnost smlouvy řešením předběžné otázky pro určení, zda je tzv. Nová Agrobanka součástí žalované či jiného subjektu. Jakým přesně způsobem je třeba popsaný problém formulovat v rámci žalobního typu, je skutečně otázkou výlučně podústavního práva, do jehož posuzování nepřísluší Ústavnímu soudu vstupovat. Závěry, jež shrnul ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud, pak nejsou překvapivé a mají oporu v judikatuře Nejvyššího soudu, proto ani z pohledu spravedlivého procesu Ústavní soud zásah do práv stěžovatelky, který by měl ústavní rozměr, neshledal.
8. Jelikož Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost stěžovatelky nemá ústavněprávní dimenzi, podaná ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu