ECLI:CZ:US:2020:2.US.1600.20.1
sp. zn. II. ÚS 1600/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Františka Gajdoše, zastoupeného JUDr. Kateřinou Balcarovou, advokátkou, se sídlem Kladno, T. G. Masaryka 108, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2020 č. j. 30 Cdo 813/2020-274 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2019 č. j. 20 Co 283/2019-254, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, jimiž podle něj bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu majetku dle čl. 11 Listiny. Dále namítá porušení čl. 3 odst. 3 Listiny.
2. Ústavní soud zjistil z ústavní stížnosti, napadených soudních rozhodnutí a stěžovatelova dovolání, které si vyžádal od Obvodního soudu pro Prahu 2, že se stěžovatel domáhal po žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti zaplacení více jak sedmi milionů z důvodů chybného zamítnutí jeho žaloby o jeho restitučním nároku na základě námitky promlčení v řízení vedeném u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 9 C 70/2009. Stěžovatelova žaloba byla zamítnuta rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 2, které bylo potvrzeno napadeným, v záhlaví označeným, rozsudkem Městského soudu v Praze.
3. Nejvyšší soud ve svém odmítavém usnesení uvedl, že stěžovatelovo dovolání neobsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), neboť stěžovatel, ač zastoupen advokátkou, náležitě nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Stěžovatel v dovolání pouze parafrázoval obsah ustanovení §237 o. s. ř., aniž by pro jím zvolený dovolací důvod konkretizoval, který z předpokladů přípustnosti dovolání považuje pro něj za splněný. Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je totiž třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně. Jen tak bude zaručeno splnění účelu novely občanského soudního řádu. V textu stěžovatelova dovolání je uvedeno, že je podle něj dovolání přípustné, "neboť předmětná otázka nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, popřípadě má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak... Nesprávný úřední postup žalobce spatřuje zejména ve zcela zbytečných a neodůvodněných průtazích nejen při samotném uplatňování restitučního nároku a dále pak ve zcela nepřiměřené více než desetileté délce dědického řízení po jeho právní předchůdkyni, přičemž ani jeden z průtahů žalobce ani jeho právní předchůdkyně zcela jednoznačně nezavinili." Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele pro nedodržení zákonných předpokladů projednatelnosti dovolání.
4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti opakuje své námitky vyjádřené již v dovolání. Ty se pak týkají toho, že nesprávný úřední postup stěžovatel spatřuje zejména ve zcela zbytečných a neodůvodněných průtazích nejen při samotném uplatňování restitučního nároku a dále pak ve zcela nepřiměřené více než desetileté délce dědického řízení po jeho právní předchůdkyni, přičemž ani jeden z průtahů stěžovatel ani jeho právní předchůdkyně zcela jednoznačně nezavinili. Stěžovateli byla způsobena škoda, jejíž náhradu v náhradovém řízení požadoval, nejen právě uvedenými průtahy v dědickém řízení ale i zcela nadbytečnými a neodůvodněnými průtahy a značnými komplikacemi již při samotném uplatňování restitučního nároku. Zejména však argumentuje tím, že úspěšné uplatnění námitky promlčení v původním řízení o jeho restitučním nároku ze strany státu je nepřiměřeně tvrdým postihem. Poukazuje na to, že to byl nárok restituční, který je zcela zřejmý (viz citované rozhodnutí Okresního soudu Praha - západ ze dne 9. 2. 2012 č. j. 9C 70/2009-156) a dohodou ze dne 1. 12. 1994, ve znění jejího dodatku ze dne 26. 6. 1995, řádně vyčíslený. Smyslem restitucí byla náprava křivd páchaných v minulosti, jimiž bylo do práva žalobce, resp. práva jeho právní předchůdkyně, zcela jednoznačně zasaženo. Tím, že stěžovateli nebyla poskytnuta adekvátní náhrada v dohodnuté výši, a následně i byla zamítnuta jeho žaloba o náhradu škody, která mu byla způsobena nesprávným úředním postupem, mu mělo být ukřivděno v podstatě znovu, což by se v právním státě nemělo stát.
5. Stěžovatel se ve své ústavní stížnosti nikterak nevyjádřil k závěru Nejvyššího soudu, že jeho dovolání neobsahuje vymezení předpokladů přípustnosti dovolání.
6. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a obsahu dovolání, které si vyžádal, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti nepřípustná a zčásti zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud nejdříve konstatuje, že přestože stížnostní námitky stěžovatele směřují v zásadě jen proti meritorním závěrům a postupům soudů prvního a druhého stupně, v řízení o ústavní stížnosti bylo nutno věnovat pozornost především rozhodnutí dovolacího soudu, kterým bylo stěžovatelovo dovolání odmítnuto pro vady v souladu s §243c odst. 1 občanského soudního řádu. V takovém případě, tj. při odmítnutí dovolání pro vady, totiž může být předmětem přezkumu Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti zásadně jen otázka splnění náležitostí dovolání podle §241a odst. 2 občanského soudního řádu. Naopak samotná správnost, respektive ústavnost rozhodnutí ve věci nemůže být předmětem přezkumu Ústavního soudu, neboť nebyla předmětem přezkumu ani před Nejvyšším soudem (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2953/17 ze dne 31. 10. 2017; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz).
8. V posuzovaném případě Nejvyšší soud shledal, že stěžovatelem podané dovolání jednak vůbec nevymezuje žádný z předpokladů přípustnosti dovolání dle §237 občanského soudního řádu, jednak ani neuvádí žádný konkrétní způsobilý důvod dovolání. Mezi povinné náležitosti dovolání přitom dle §241a odst. 2 občanského soudu patří též vymezení důvodu dovolání a uvedení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolatel je tedy ze zákona povinen uvést jak právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení), tak tuto nesprávnost - při vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání - konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu, kterému náleží úkol sjednocovat rozhodovací činnost soudů v civilním řízení. Neboli, dovolatel je povinen jasně vymezit relevantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a uvést, v čem se odvolací soud odchýlil od této relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu či v čem je tato praxe rozporná nebo v čem je třeba ji změnit, případně se se jedná o právní otázku Nejvyšším soudem dosud nevyřešenou. Případně lze přípustnost dovolání podle okolností vymezit i odkazem na relevantní rozhodovací činnost Ústavního soudu (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1594/16 ze dne 1. 11. 2016).
9. Ústavní soud se seznámil s dovoláním stěžovatele a zjistil, že závěry Nejvyššího soudu ve vztahu k nedostatečnému vymezení přípustnosti dovolání obstojí, byť i reagují na rozsáhlejší text dovolání stěžovatele, který se však zabývá zejména skutkovými a argumentačními otázkami, jež uplatnil již před odvolacím soudem. Jak již bylo výše uvedeno, stěžovatel se tématem vad svého dovolání vůbec nezabýval a ve své ústavní stížnosti opakuje skutkové a procesní výhrady vznášené stěžovatelem před obecnými soudy.
10. Ústavní soud tak považuje závěry Nejvyššího soudu uvedené v jeho napadeném rozhodnutí za přiléhavé a neshledává, že by toto rozhodnutí bylo v rozporu s ústavně zaručenými právy stěžovatele, zejména jeho právem na přístup k soudu. Z toho důvodu Ústavní soud posoudil ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu jako zjevně neopodstatněnou.
11. Pokud pak jde o napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze, Ústavní soud shledal ústavní stížnost směřující proti němu jako nepřípustnou. Podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Ústavní stížnost je tedy založena na principu subsidiarity, vyžadujícím předchozí vyčerpání dostupných právních prostředků před podáním ústavní stížnosti. Pokud je však podáno dovolání trpící vadami, nejedná se o řádně uplatněný opravný prostředek, který by byl meritorně přezkoumatelný Nejvyšším soudem a jehož vyčerpání podmiňuje přípustnost ústavní stížnosti (srov. také nález sp. zn. I. ÚS 354/15 ze dne 19. 11. 2015, bod 16). Ústavní soud zejména stěžovatele odkazuje na své stanovisko, vydané před podáním jeho ústavní stížnosti, podle nějž neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 občanského soudního řádu), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017, publikované pod č. 460/2017 Sb.).
12. Ústavní soud ve své judikatuře připouští, že i v případě, kdy není naplněn zákonný dovolací důvod, a proto Nejvyšší soud nenapraví vady řízení, které dosahují takové závažnosti, že způsobují zásah do základního práva na soudní ochranu, k nimž došlo v řízení před nalézacím či odvolacím soudem, tak i v takovém případě může zasáhnout Ústavní soud (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3432/15 ze dne 8. 8. 2017 a nález sp. zn. III. ÚS 3717/16 ze dne 26. 9. 2017 a tam vyjádřený názor, že "povaha dovolání totiž spočívá v řešení otázek právní povahy a proto způsobilých k zobecnění, normování a opakované aplikaci. Naopak řešení individualizovaných skutkových otázek je z povahy věci k zobecnění nezpůsobilé a účel dovolání, jak je nyní zakotven, naplnit nemůže.") Ani naplnění takovýchto podmínek však Ústavní soud ve stěžovatelově případě neshledal. Jím tvrzené argumenty proti postupu Městského soudu v Praze, potažmo proti postupu soudů v předchozím řízení o jeho restitučním nároku jen vyjadřují polemiku s přijatelnými skutkovými a právními závěry, které obecné soudy odůvodnily a neobsahují žádnou námitku, která by z pohledu vad řízení před obecnými soudy měla ústavně právní relevanci.
13. Podaná ústavní stížnost byla proto v části směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ve zbylé části směřující proti rozhodnutí Městského soudu v Praze byla s ohledem na princip subsidiarity (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) odmítnuta jako nepřípustná dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. června 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu