ECLI:CZ:US:2020:2.US.1603.20.1
sp. zn. II. ÚS 1603/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) a Ludvíka Davida o ústavní stížnosti JUDr. Ing. Jaroslava Jandy, LL.M., Ph.D., zastoupeného JUDr. Marií Nedvědovou, advokátkou se sídlem Jižní 1820/37, Česká Lípa, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 20. dubna 2020, č. j. 30 Co 35/2020-52, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a argumentace v ústavní stížnosti
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví specifikovaného usnesení, kterým krajský soud potvrdil rozhodnutí Okresního soudu v Liberci ze dne 13. 1. 2020, č. j. 15 C 94/2019-38. Prvostupňovým usnesením byla stěžovateli jako obecnému zmocněnci žalobkyně uložena pořádková pokuta 10 000 Kč podle §53 odst. 1 o. s. .ř. Stěžovatel se v jím sepsaných podáních hrubě urážlivým způsobem vyjádřil k osobě asistenta, který ho vyzval k doplnění žaloby. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že obecné soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces a právo na zákonného soudce. Podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti brojí proti napadenému usnesení v tom smyslu, že se soud odmítl v podrobnostech zabývat jeho odvoláním. Rozsáhle rekapituluje samotné meritum sporu. V nyní projednávané věci podle něj soud porušil princip právního státu. Podle stěžovatele bylo podání žalobkyně v souladu se zákonem, čímž stěžovatel pravděpodobně rozporuje účelnost výzvy sepsané asistentem soudce k doplnění žalobních tvrzení. Stěžovatel rovněž vyjádřil silnou nedůvěru v osobu prvostupňového soudce, což ostatně vyjádřil již v minulosti. Uložení pořádkové pokuty vnímá stěžovatel jako pohrůžku směrem k hlavnímu (insolvenčnímu) sporu, který žalobkyně vůči žalované vede. Nadto uložení pokuty není řádně odůvodněno. Stěžovatel rovněž vyjádřil, že je z jeho pohledu naplněn důvod odnětí věcí zákonnému soudci.
II. Hodnocení Ústavního soudu
3. K projednání ústavní stížnosti je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný. Včas podaná ústavní stížnost je procesně bezvadná a byla podána oprávněnou osobou, která je řádně zastoupena.
4. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát návrh usnesením odmítne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
5. V nyní posuzované věci směřuje ústavní stížnost proti rozhodnutí obecného soudu, kterým byla stěžovateli uložena pořádková pokuta ve výši částky, kterou lze z hlediska judikaturního považovat za bagatelní [srov. §202 odst. 2 i §238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu]. Z konstantní judikatury Ústavního soudu přitom plyne, že tato skutečnost (bez dalšího) zakládá důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ takové (mimořádné) okolnosti, které jej z hlediska ústavnosti činí významným [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)]. Je pak především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a případně doložil), proč věc přes svou bagatelnost vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14). To se však stěžovateli v nyní projednávané věci nezdařilo.
6. V ústavní stížnosti stěžovatel k mimořádným okolnostem odůvodňujícím přijetí bagatelní věci k projednání neuvedl nic. Ústavní stížnost zjevně nedosahuje ústavněprávní relevance, v případě stěžovatele ani není naplněna žádná z výjimek přijatelnosti bagatelních věcí k meritornímu přezkumu [nález sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014 (N 55/73 SbNU 89)].
7. Předně Ústavní soud konstatuje, že pouhý nesouhlas s výsledkem řízení nepředstavuje důvod k vyhovění ústavní stížnosti, ani nezakládá důvod k odnětí věci zákonnému soudci (jak náznakem požadují některé námitky stěžovatele). Z obsahu ústavní stížnosti je zjevné, že stěžovatel nesouhlasí s důvody uložení pokuty a směšuje řízení o nyní projednávané věci (tj. udělení pořádkové pokuty) a řízení "hlavní" (tj. spor mezi žalobkyní a žalovanou, v rámci kterého mu byla pořádková pokuta udělena). Skutečnost, že měl stěžovatel procesní výzvu k doplnění podání za jakýsi signál, že se soud věcí nebude vůbec meritorně zabývat, není důvodem pro hrubé vystupování vůči soudu a jeho zaměstnancům. Tato argumentace stěžovatele proto neobstojí.
8. Ve vztahu k namítanému nedostatku odůvodnění usnesení o udělení pořádkové pokuty lze konstatovat, že míra odůvodnění odpovídá odvolacím námitkám vzneseným stěžovatelem. Odvolací soud se pokusil srozumitelným způsobem (a v intencích namítané judikatury Ústavního soudu) vysvětlit stěžovateli, z jakého důvodu jeho právní názor neobstojí.
9. Stěžovatel nebyl pokutován za realizaci svých procesních práv, ale za (přinejmenším) nevhodný způsob projevu při jejich uplatnění. Pokud stěžovatel hodlal kritizovat soudce nebo další zaměstnance soudu (či vznášet námitky proti jejich postupu), měl tak činit korektním způsobem s využitím všech procesních prostředků, které zákonná úprava v tomto směru poskytuje. Pokud tak neučinil a jeho projev v podáních adresovaných soudu byl posouzen jako chování, jež naplňuje skutkovou podstatu v §53 odst. 1 o. s. ř., pak k uložení pořádkové pokuty došlo v mezích stanovených zákonem a nepředstavovalo excesivní postup soudu.
10. Ústavní soud tak z výše uvedených důvodů dospěl k závěru, že ústavní stížností napadeným usnesením nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny, a odmítl ústavní stížnost směřující proti napadenému rozsudku podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. V nalézacím řízení soud zváží, zda je stěžovatel ve smyslu §27 odst. 2 o. s. ř. způsobilý k zastupování žalobkyně.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. června 2020
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu