ECLI:CZ:US:2020:2.US.1616.20.1
sp. zn. II. ÚS 1616/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. L. B., zastoupeného JUDr. Karlem Schellem, LL.M., MBA, advokátem, se sídlem v Brně, Ambrožova 6, proti rozhodnutí státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 12. května 2020 o vyřízení dohledu č. j. 1 KZN 1042/2020-18, proti usnesení státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 7. února 2020 č. j. 2 ZN 1835/2019-31 a proti usnesení policejního orgánu - Policie ČR, Městské ředitelství policie Brno, l. oddělení hospodářské kriminality ze dne 23. prosince 2019 č.j. KRPB- 141703/TČ-2019-060275, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení rozhodnutí státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně JUDr. Dalimily Bajerové o vyřízení dohledu č. j. l KZN 1042/2020 -18 ze dne 12. 5. 2020, usnesení státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Brně Mgr. Hedviky Chmelíčkové č. j. 2 ZN 1835/2019-31 ze dne 7. 2. 2020 a usnesení policejního orgánu - Policie ČR, Městského ředitelství policie Brno, 1. oddělení hospodářské kriminality č.j. KRPB-141703/TČ-2019-060275 o odložení věci ze dne 23. 12. 2019. Domnívá se, že těmito rozhodnutími došlo k porušení jeho práva zakotveného v článku 36 odst. 1 a v článku 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti nesouhlasí především s tím, že uvedené orgány veřejné moci neshledaly v jednání prošetřované D. B. trestnou činnost. Na základě jím podaného trestního oznámení na D. B. bylo ze strany policejního orgánu prošetřováno, zda se vůči němu dopustila trestněprávního jednání, konkrétně zejména trestného činu křivého obvinění. Policejní orgán prošetřování uzavřel tak, že ve věci vydal usnesení o odložení věci s tím, že v jednání prošetřované neshledal žádné porušení norem trestního práva. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se s názorem policejního orgánu neztotožnil, podal proti jeho rozhodnutí stížnost, o které dozorová státní zástupkyně finálně rozhodla tak, že ji jako nedůvodnou zamítla. Vzhledem k tomu, že i toto rozhodnutí považoval za nesprávné, inicioval u Krajského státního zastupitelství v Brně jakožto dohledového orgánu podnět k prošetření dozorové státní zástupkyně ohledně její rozhodovací činnosti v předmětné trestní věci. O jeho návrhu na výkon dohledu rozhodla státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně JUDr. Dalimila Bajerová rozhodnutím č. j. 1 KZN 1042/2020 -18 ze dne 12. 5. 2020 tak, že jeho podnět k výkonu dohledu byl jako nedůvodný odložen. Stěžovatel je toho názoru, že trestněprávní jednání D. B., která na něj podala účelové trestní oznámení, obsahující nepravdivá tvrzení bylo motivováno snahou vymanit se z povinnosti uhradit mu dlužné plnění. Obsahová náplň rozhodnutí státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně JUDr. Bajerové se stěžovateli jeví jako evidentně nadržující prošetřované, kdy její kroky, včetně podání trestního oznámení na jeho osobu prý nedůvodně bagatelizuje a tímto neadekvátním způsobem se ji v podstatě snaží vyvinit z toho, že se ho pokusila úmyslně křivě obvinit. Taktéž z některých dalších pasáží rozhodnutí dozorové státní zástupkyně je prý patrná averze vůči stěžovateli, kdy se v určitých směrech může toto rozhodnutí jevit naopak tak, že on je ten, kdo je osobou, která by měla být prošetřována. Tímto postupem se orgány činné v trestním řízení podle názoru stěžovatele dostaly do pozice, ve které nerespektovaly rovnost stran trestního řízení a prošetřovanou D. B. upřednostnily v rámci jejich neobjektivního náhledu na věc nad stěžovatelem. Tímto mu prý upřely právo na spravedlivý proces a právo domoci se ochrany u nestranného soudu.
3. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud již mnohokrát ve své judikatuře zdůraznil, že není soudem nadřízeným obecným soudům, není vrcholem jejich soustavy ani další přezkumnou instancí. Jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů pouze tehdy, jestliže tyto soudy nepostupují ve shodě s Ústavou, ústavními zákony a principy, které vyplývají z Listiny základních práv a svobod, zejména pak její hlavy páté. Důvodem k zásahu Ústavního soudu je tu až stav, kdy přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním nesouladu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Pochybení tohoto charakteru v přezkoumávané věci Ústavní soud nezjistil. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující orgány se případem dostatečně zabývaly a svá rozhodnutí srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily.
4. Stěžovateli je, jak plyne z odůvodnění ústavní stížnosti, známa judikatura Ústavního soudu, podle níž neexistuje subjektivní právo poškozeného domáhat se trestního stíhání konkrétního pachatele. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že úprava práv poškozeného v trestním řádu nezakládá - v ústavní rovině ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy - žádné základní právo, aby proti jinému byla uplatněna trestněprávní sankce; srov. např. usnesení sp.zn. I. ÚS 84/99 ze dne 8. 4. 1999 nebo usnesení sp.zn. II. ÚS 361/96 ze dne 26. 2. 1997. Zakotvení práv poškozeného do trestního řádu naopak Ústavní soud chápe spíše jako beneficium legis dané zákonodárcem (srov. nález sp. zn. I. ÚS 1587/07 ze dne 9. 6. 2008), aniž by z něj však bylo možno dovodit existenci subjektivního práva na to, aby bylo vedeno trestní řízení proti jiné osobě. Ústavnímu soudu proto nepřísluší z podnětu poškozeného přezkoumávat samotné rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, například pokud jde o materiální důvody (opodstatněnost) a důvodnost zahájení, či naopak nezahájení trestního stíhání, ale může pouze přezkoumat, zda postup orgánů činných v trestním řízení, kterým ke svému rozhodnutí dospěly, byl v souladu s požadavky na účinné vyšetřování. Účinné vyšetřování prováděné orgány činnými v trestním řízení přitom musí kumulativně splňovat následující samostatné požadavky vyplývající z judikatury Evropského soudu pro lidská práva: šetření musí být a) nezávislé a nestranné, b) důkladné a dostatečné, c) rychlé a d) podrobené kontrole veřejností, včetně práva oběti na nahlížení do spisu. Na postup orgánů činných v trestním řízení je přitom třeba klást různé nároky podle závažnosti daného zásahu do práv a svobod poškozeného. Stále však platí, že požadavek účinného vyšetřování je pouze procesní povinností tzv. náležité péče a nikoliv povinností na výsledek; navíc se důsledně dotýká pouze nejzávažnějších trestných činů, mezi které nepatří křivé obvinění nebo pomluva. Pokud tedy stěžovatel nesouhlasí s tím, že jednání D. B. nebylo příslušnými orgány označeno jako trestné, nelze v tom shledat jakýkoli zásah do jeho práv, jelikož - jak je ze shora uvedeného zřejmé - nepřísluší mu žádné subjektivní základní právo postavení určitého konkrétního pachatele před soud.
5. Ústavní stížnost byla tedy odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. června 2020
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu