ECLI:CZ:US:2020:2.US.162.20.1
sp. zn. II. ÚS 162/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Milady Tomkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti B. B., zastoupené JUDr. Martinou Hrbatovou, advokátkou, sídlem Karlov 6, Prostějov, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 27. listopadu 2019 č. j. 70 Co 426/2019-577 a usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 23. října 2019 č. j. 39 Nc 53/2018-516, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatelka s tvrzením o porušení jejích práv ústavně zaručených v čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a 4, a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a porušení práv v čl. 3, čl. 8, čl. 18 odst. 1 a čl. 27 odst. 1 a 2 Úmluvy o právech dítěte domáhala zrušení shora označených rozhodnutí vydaných v řízení o vydání předběžného opatření o úpravě styku nezletilého dítěte s prarodičem.
2. Z napadených rozhodnutí připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že stěžovatelka podala opětovný návrh na vydání předběžného opatření, kterým by jí bylo umožněno stýkat se každou sudou neděli v měsíci s jejím vnukem D. Okresní soud v Olomouci (dále jen "okresní soud") konstatoval osvědčené skutečnosti na straně matky, u které je na základě předběžného opatření nezletilý v péči, na straně otce, syna stěžovatelky, jemuž byl předběžným opatřením upraven asistovaný styk s dítětem v rozsahu jedné hodiny jedenkrát týdně bez přítomnosti matky, a na straně dítěte, které má zdravotní potíže vyžadující několikrát denně rehabilitaci, popsal situaci v rodině a dosavadní komunikaci stěžovatelky s matkou nezletilého a kontakty s nezletilým, z nichž poslední se uskutečnil dne 6. 3. 2019. Okresní soud vycházel při svém rozhodování z §927 obč. zák., podle kterého "právo stýkat se s dítětem mají osoby příbuzné s dítětem, ať blízce či vzdáleně, jakož i osoby dítěti společensky blízké, pokud k nim dítě má citový vztah, který není jen přechodný, a pokud je zřejmé, že by nedostatek styku s těmito osobami pro dítě znamenal újmu. Také dítě má právo se stýkat s těmito osobami, pokud tyto osoby se stykem souhlasí". Po posouzení poměrů účastníků řízení a s přihlédnutím ke smyslu a účelu předběžného opatření okresní soud návrh zamítl, neboť stěžovatelka neosvědčila existenci vzájemných intenzivních citových vztahů mezi ní a vnukem.
3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") rozhodnutí okresního soudu potvrdil. Připomněl, že již ve svém předchozím rozhodnutí z března 2019 (ve věci v pořadí prvního návrhu stěžovatelky na vydání předběžného opatření na úpravu styku s nezletilým ve stejném rozsahu, který okresní soud zamítl) poukázal na mimořádně specifickou situaci v rodině, která se dále vyhrocuje. Krajský soud se i v nyní projednávané věci ztotožnil se závěry okresního soudu o neprokázání citového vztahu dítěte ke stěžovatelce, který není jen přechodný a jehož nedostatek by pro dítě znamenal újmu, a tím i neprokázání naléhavé potřeby prozatímní úpravy.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že se s vnukem již rok a půl nestýká, přestože po jeho narození se stýkali pravidelně, téměř každodenně. Po rozchodu rodičů matka opustila společnou domácnost, styk s vnukem jí upírá a nekomunikuje s ní. Stěžovatelka označila napadená rozhodnutí za nepřezkoumatelná, porušující její právo i právo nezletilého dítěte na soudní ochranu a spravedlivý proces, jakož i v rozporu se zájmem nezletilého, neboť mu bezdůvodně upírají adekvátní kontakt s rodinou svého otce. S poukazem na konkrétní nálezy Ústavního soudu stěžovatelka vyjádřila přesvědčení, že právní závěry v nich vyslovené stran styku dětí s rodiči bylo vhodné analogicky použít i na vztah s prarodiči.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
7. Ústavní soud předesílá, že v souladu se zásadou subsidiarity ústavní stížnosti poskytuje ochranu ústavně zaručeným právům zpravidla jen tehdy, kdy ji nemůže poskytnout jiný orgán veřejné moci, a proto by ústavní stížností měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli dílčí (procesní) rozhodnutí, i když jsou sama o sobě pravomocná. Z tohoto pravidla však činí Ústavní soud výjimky, na základě nichž lze napadnout i pravomocné rozhodnutí, které toliko uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo. Z judikatury Ústavního soudu je zřejmé, že takovými rozhodnutími jsou i rozhodnutí o předběžném opatření.
8. K otázce způsobilosti předběžného opatření zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi (ač s nemalou mírou rezervovanosti) vyjádřil tak, že tuto způsobilost vyloučit nelze. Proto tato rozhodnutí podrobuje ústavnímu přezkumu, aniž by bylo ve věci s konečnou platností rozhodnuto, a to i tehdy - jak je tomu v posuzovaném případě - nebylo-li návrhu na vydání předběžného opatření vyhověno. Z povahy věci však vyplývá, že podstatou takového přezkumu může být jen omezený test ústavnosti, ve kterém se Ústavní soud omezuje pouze na posouzení, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a není projevem svévole (čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). Je tomu tak proto, že předběžným opatřením není prejudikován konečný výsledek soudního řízení z hlediska hmotného práva, ale jde o opatření prozatímní povahy s omezeným trváním [srov. nález sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999, N 158/16 SbNU 171 (175), nález sp. zn. IV. ÚS 189/01 ze dne 21. 11. 2001, N 178/24 SbNU 327, nález sp. zn. III. ÚS 3363/10 ze dne 13. 7. 2011, nález sp. zn. II. ÚS 868/12 ze dne 12. 4. 2012, či usnesení sp. zn. II. ÚS 1421/11 ze dne 30. 8. 2011, usnesení sp. zn. IV. ÚS 2965/12 ze dne 3. 9. 2012, usnesení sp. zn. I. ÚS 2587/14 ze dne 23. 10. 2014, usnesení sp. zn. III. ÚS 2862/13 ze dne 30. 9. 2015 a řada dalších dostupných v el. podobě na http://nalus.usoud.cz].
8. Shodně Ústavní soud postupoval i v posuzované věci. Ověřil, že napadená usnesení byla vydána příslušným soudy na základě zákona a dostatečně uvádí důvody, které vedly k zamítnutí návrhu na vydání předběžného opatření. Z odůvodnění obou rozhodnutí zřetelně vyplývá, že se tak stalo především pro neosvědčení skutečností, která jsou rozhodující pro uložení povinností předběžným opatřením. Navrhovatel musí potřebu prozatímní úpravy prokázat, resp. musí o důvodech potřeby prozatímní úpravy soud přesvědčit, neboť v dané fázi řízení není místo pro dokazování v procesním smyslu (z povahy věci pro ně není prostor), ostatní skutečnosti rozhodující pro nařízení předběžného opatření musí být (alespoň) osvědčeny, tj. musí se jevit pravděpodobnými (viz usnesení ze dne 23. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 2587/14, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Závěr okresního soudu, že stěžovatelka neosvědčila existenci naléhavé potřeby neprodleného rozhodnutí ohledně styku s vnukem, je závěrem, který nelze označit jako svévolný či extrémní, neboť je podložen skutečnostmi, které měl soud za osvědčené, a je i dostatečným způsobem odůvodněn. Lze odkázat i na odůvodnění usnesení krajského soudu, který rozlišil rodinnou vazbu rodič - dítě, která se předpokládá, od existence rodinné vazby prarodič - vnouče, kterou je v rámci §927 obč. zák. třeba prokázat v závislosti na okolnostech případu, v případě předběžného opatření alespoň osvědčit. Krajský soud rozvedl příklady skutečností, které jsou pro posouzení rodinné vazby prarodiče s vnoučetem považovány za rozhodující, a shodně s okresním soudem potvrdil, že jejich existenci stěžovatelka neosvědčila.
9. Je to právě opatrovnický soud, který může vzhledem k osobní znalosti účastníků i konkrétních okolností případu nejlépe zhodnotit, jaké kroky jsou z hlediska dosažení daného cíle, a to při současném chránění zájmů nezletilého, nejvhodnější. I když je lidsky pochopitelné, že stěžovatelka má subjektivní potřebu pravidelného kontaktu s vnukem, je třeba mít zároveň na paměti smysl a účel předběžného opatření. K přesvědčení stěžovatelky o možnosti analogicky uplatnit právní závěry Ústavního soudu stran styku rodičů s dětmi i na vztahy s prarodiči Ústavní soud uvádí, že tato námitka je namístě v řízení o věci samé, tj. při rozhodování o rodičovské zodpovědnosti, a to po provedeném dokazování a zjištění skutkového stavu. V řízení o předběžném opatření Ústavní soud již dříve uvedl, že "kdyby bylo požadováno více než prokázání odůvodněné obavy, mohlo by vydání předběžného opatření prakticky ztratit jakýkoli význam" (srov. nález sp. zn. II. ÚS 221/98).
10. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. března 2020
Ludvík David v. r.
předseda senátu