ECLI:CZ:US:2020:2.US.1627.20.1
sp. zn. II. ÚS 1627/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky RNDr. Lenky Záveské Drábkové, Ph.D., zastoupené JUDr. Jiřím Jaklem, advokátem se sídlem Praha 1, Národní 365/43, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 4098/2019-118 ze dne 17. 2. 2020, proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 102 Co 5/2018-80 ze dne 14. 6. 2018 a proti rozsudku Okresního soudu Praha-západ č. j. 6 C 210/2016-44 ze dne 5. 9. 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že Okresní soud Praha - západ napadeným rozsudkem ze dne 5. 9. 2017 č. j. 6 C 210/2016-44 zamítl stěžovatelčinu žalobu, jíž se domáhala určení, že je neplatné ujednání o zkrácení pracovního úvazku stěžovatelky na 60 % od 1. 1. 2016, které podepsala s žalovaným Botanickým ústavem AV ČR., v. v. i. se sídlem Průhonice, Zámek č. 1 (dále jen "žalovaný"). Z výsledků dokazování dovodil, že žalovaný, i když atestační komise nedoporučila prodloužení pracovního poměru stěžovatelky na dobu od 1. 1. 2016, projevil vůli uzavřít dodatek č. 3 pouze "v intencích poskytnutých grantových prostředků z Grantové agentury ČR" na pokrytí projektu, na kterém se žalobkyně spolupodílela "s úvazkem odpovídajícím výši grantového krytí s přidáním 20% na činnost ústavu". Vzhledem k tomu, že "část dodatku č. 3, jejíž neplatnosti se dovolává žalobkyně", nelze oddělit od zbývajících ujednání mezi účastníky v něm obsažených, není možné "rozhodnout pouze o neplatnosti ujednání o zkrácení pracovního úvazku". Stěžovatelce nebylo lze přisvědčit ani v tom, že by postup žalovaného, který vyústil v uzavření smlouvy ze dne l0. 12. 2015, byl diskriminační nebo v rozporu s dobrými mravy. Tento rozsudek byl potvrzen i napadeným rozsudkem Krajského soudu v Praze. Dovolání stěžovatelky bylo odmítnuto napadeným usnesením Nejvyššího soudu, který upozornil, že dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky, než na řádné opravné prostředky. K jeho projednatelnosti tedy již nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání. V posuzovaném případě stěžovatelka v dovolání nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Jestliže totiž stěžovatelka ve vztahu k přípustnosti dovolání pouze obecně uvádí, že "přípustnost dovolání opírá o skutečnost, že v tomto sporu byla řešena otázka, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena", a že "rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci", vyjadřuje tím pouze svůj nesouhlas s tím, jak odvolací soud ve věci rozhodl; ve skutečnosti však nenastoluje žádnou z uvedených alternativ, která by charakterizovala napadené rozhodnutí ve smyslu výše vymezených hledisek, která jsou jedině způsobilá založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř.
3. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvádí, že je přesvědčena o tom, že rozhodování obecných soudů ve věci bylo natolik zatíženo vadami, že došlo k porušení jejího ústavního práva na spravedlivý proces. Důvodem ústavní stížnosti je fakt, že se soudy nevypořádaly se skutečností, že žalovaný ve svém pracovně-právním přístupu vůči stěžovatelce nerespektoval omezení vyplývající z §39 zákoníku práce, která regulují neomezené ukončování pracovních smluv na dobu určitou a tuto situaci pak zneužil vůči navrhovatelce při vyvíjení tlaku na uzavření pracovního poměru na dobu určitou, navíc ještě krácenou o 40 %. Stěžovatelka má za to, že je nepřijatelný výklad soudů prvního a druhého stupně, že se na žalovaného nevztahuje žádná regulace při řetězení smluv na dobu určitou. Soudy tak při hodnocení a rozhodování ponechávají na libovůli zaměstnavatele, zda opakovaně uzavře nebo neuzavře pracovní poměr, a může jej uzavírat tzv. bez dalšího. Soudy prvního i druhého stupně v projednávaném případě podle stěžovatelky pominuly nutnost vypořádat se s preventivním charakterem určovací žaloby. Rozhodnutí Nejvyššího soudu podle stěžovatelky bylo učiněno ryze formalisticky. Stěžovatelka ve svém dovolání k Nejvyššímu soudu specifikovala důvod dovolání (nesprávné právní posouzení věci), i proti kterému rozhodnutí dovolání směřuje, nesprávnost právního posouzení věci popsala v části Skutkový stav a dosavadní průběh řízení. Nejvyšší soud v usnesení uvádí, že dovolatelka neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, přestože si stěžovatelka myslí, že tyto důvody uvedla. Podle názoru stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl dovolání neodůvodněně.
4. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti nepřípustná a zčásti zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud nejdříve konstatuje, že přestože stížnostní námitky stěžovatelky směřují v zásadě jen proti meritorním závěrům a postupům soudů prvního a druhého stupně, v řízení o ústavní stížnosti bylo nutno věnovat pozornost především rozhodnutí dovolacího soudu, kterým bylo stěžovatelčino dovolání odmítnuto pro vady v souladu s §243c odst. 1 občanského soudního řádu. V takovém případě, tj. při odmítnutí dovolání pro vady, totiž může být předmětem přezkumu Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti zásadně jen otázka splnění náležitostí dovolání podle §241a odst. 2 občanského soudního řádu. Naopak samotná správnost, respektive ústavnost rozhodnutí ve věci nemůže být předmětem přezkumu Ústavního soudu, neboť nebyla předmětem přezkumu ani před Nejvyšším soudem (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2953/17 ze dne 31. 10. 2017; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz).
6. V posuzovaném případě Nejvyšší soud shledal, že stěžovatelkou podané dovolání jednak vůbec nevymezuje žádný z předpokladů přípustnosti dovolání dle §237 občanského soudního řádu, jednak ani neuvádí žádný konkrétní způsobilý důvod dovolání. Mezi povinné náležitosti dovolání přitom dle §241a odst. 2 občanského soudu patří též vymezení důvodu dovolání a uvedení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolatel je tedy ze zákona povinen uvést jak právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení), tak tuto nesprávnost - při vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání - konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu, kterému náleží úkol sjednocovat rozhodovací činnost soudů v civilním řízení. Neboli, dovolatel je povinen jasně vymezit relevantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a uvést, v čem se odvolací soud odchýlil od této relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu či v čem je tato praxe rozporná nebo v čem je třeba ji změnit, případně se se jedná o právní otázku Nejvyšším soudem dosud nevyřešenou. Případně lze přípustnost dovolání podle okolností vymezit i odkazem na relevantní rozhodovací činnost Ústavního soudu (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1594/16 ze dne 1. 11. 2016).
7. Ústavní soud považuje závěry Nejvyššího soudu uvedené v jeho napadeném rozhodnutí za přiléhavé a neshledává, že by toto rozhodnutí bylo v rozporu s ústavně zaručenými právy stěžovatelky, zejména jeho právem na přístup k soudu. Z toho důvodu Ústavní soud posoudil ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu jako zjevně neopodstatněnou.
8. Pokud pak jde o napadená rozhodnutí soudu nalézacího a odvolacího, Ústavní soud shledal ústavní stížnost směřující proti nim jako nepřípustnou. Podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Ústavní stížnost je tedy založena na principu subsidiarity, vyžadujícím předchozí vyčerpání dostupných právních prostředků před podáním ústavní stížnosti. Pokud je však podáno dovolání trpící vadami, nejedná se o řádně uplatněný opravný prostředek, který by byl meritorně přezkoumatelný Nejvyšším soudem a jehož vyčerpání podmiňuje přípustnost ústavní stížnosti (srov. také nález sp. zn. I. ÚS 354/15 ze dne 19. 11. 2015, bod 16). Ústavní soud zejména stěžovatelku odkazuje na své stanovisko, vydané před podáním její ústavní stížnosti, podle nějž neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 občanského soudního řádu), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017, publikované pod č. 460/2017 Sb.).
9. Ústavní soud ve své judikatuře připouští, že i v případě, kdy není naplněn zákonný dovolací důvod, a proto Nejvyšší soud nenapraví vady řízení, které dosahují takové závažnosti, že způsobují zásah do základního práva na soudní ochranu, k nimž došlo v řízení před nalézacím či odvolacím soudem, tak i v takovém případě může zasáhnout Ústavní soud (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3432/15 ze dne 8. 8. 2017 a nález sp. zn. III. ÚS 3717/16 ze dne 26. 9. 2017 a tam vyjádřený názor, že "povaha dovolání totiž spočívá v řešení otázek právní povahy a proto způsobilých k zobecnění, normování a opakované aplikaci. Naopak řešení individualizovaných skutkových otázek je z povahy věci k zobecnění nezpůsobilé a účel dovolání, jak je nyní zakotven, naplnit nemůže.") Ani naplnění takovýchto podmínek však Ústavní soud ve stěžovatelčině případě neshledal. Její argumenty proti postupu soudů v předchozím řízení jen vyjadřují polemiku se skutkovými a právními závěry, které obecné soudy odůvodnily a neobsahují žádnou námitku, která by z pohledu vad řízení před obecnými soudy měla ústavně právní relevanci. Věcnými argumenty se pak z důvodů pochybení stěžovatelky při formulaci dovolání Ústavní soud nemohl zabývat.
10. Podaná ústavní stížnost byla proto v části směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ve zbylé části směřující proti rozhodnutí Městského soudu v Praze byla s ohledem na princip subsidiarity (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) odmítnuta jako nepřípustná dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. června 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu