ECLI:CZ:US:2020:2.US.1632.20.1
sp. zn. II. ÚS 1632/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Petra Gregora, zastoupeného JUDr. Janem Kubálkem, advokátem se sídlem Opatovická 159/17, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2020 č. j. 29 ICdo 8/2018-190, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 6. 2017 č. j. 101 VSPH 100/2017-132 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 7. 2016 č. j. 43 ICm 4748/2015-85, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdil, že bylo porušeno zejména jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny. V ústavní stížnosti navrhoval, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud"), rozsudek Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") a rozsudek Nejvyššího soudu.
2. Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a obsahu veřejně přístupného spisového materiálu ve věci insolvenčního řízení dlužnice Radky Smržové vedeného u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. KSCB 44 INS 10409/2014 (dále jen "dlužnice"), se podává, že stěžovatel se prostřednictvím podané žaloby domáhal určení, že kupní smlouva ze dne 19. 11. 2015 uzavřená mezi společností První konkursní v. o. s. - insolvenční správkyní dlužnice (dále jen "insolvenční správkyně") jako prodávajícím a O. Hošinským jako kupujícím (dále jen "kupující"), na základě které došlo ke zpeněžení spoluvlastnického podílu o velikosti jedné poloviny na pozemku parc. č. X1, zapsaného u Katastrální úřadu pro Jihočeský kraj, katastrální pracoviště České Budějovice, katastrální území Nová Ves u Českých Budějovic, obec Nová Ves na LV č. X2, je neplatná a nemovitost se vrací do majetkové podstaty k novému zpeněžení.
3. Krajský soud shora označeným rozsudkem žalobu zamítl poté, co dospěl k závěru, že insolvenční správkyně postupovala správně v souladu s §293 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "insolvenční zákon"). Po skutkové stránce vyšel krajský soud ze zjištění, že do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužnice přihlásila se svou pohledávkou mj. i Česká správa sociálního zabezpečení z titulu pravomocných platebních výměrů s odkazem na zajištění své pohledávky rozhodnutím soudu. K prodeji sporné nemovitosti přistoupila insolvenční správkyně na základě pokynu zajištěného věřitele České správy sociálního zabezpečení. Sporná nemovitost nebyla před podpisem kupní smlouvy sepsána v majetkové podstatě dlužnice (soupis totiž nebyl prováděn); soupis byl proveden až následně k výzvě soudu. Spornou nemovitost v podílovém spoluvlastnictví dlužnice a manželů Gregorových, představující příjezdovou cestu k nemovitostem ve vlastnictví kupujícího, na základě nabídky inzerátu Burzaspravcu.cz, kupující koupil za částku 35 000 Kč.
4. Vrchní soud napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek krajského soudu; změnil jej pouze co do výroků o nákladech řízení. V odůvodnění rozsudku konstatoval, že ve věci byly splněny všechny zákonné náležitosti §409 odst. 2 a 3 insolvenčního zákona - insolvenční správkyně měla k majetku dlužnice od schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře výlučné dispoziční oprávnění a postupovala při prodeji sporného pozemku v souladu s pokynem zajištěného věřitele. Neplatnost předmětné kupní smlouvy podle soudu nemohlo způsobit ani to, že insolvenční správkyně prodala sporný pozemek kupujícímu pod obvyklou cenou v místě a čase prodeje (§289 odst. 2 insolvenčního zákona), jelikož byla vázána jen pokyny zajištěného věřitele ve smyslu §293 odst. 1 insolvenčního zákona, které dodržela.
5. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele shora označeným rozsudkem zamítl; k odmítnutí přistoupil v rozsahu, v němž dovolání směřovalo do výroků o nákladech řízení. Poté, co provedl podrobnou rekapitulaci jak skutkového stavu věci, tak i na věc dopadající právní úpravy a soudní judikatury, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že Česká správa sociálního zabezpečení, jako zajištěný věřitel s pohledávkami zajištěnými zástavním právem na podílu na nemovitosti, byla oprávněna udělit pokyn ke zpeněžení podílu na nemovitosti podle §293 insolvenčního zákona ve spojení s §398 odst. 3 větou třetí a §409 odst. 3 insolvenčního zákona. Současně konstatoval, že odvolací soud se v napadeném rozhodnutí neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (R 19/2006 a rozsudek sp. zn. 22 Cdo 2141/2001). Pokud šlo o námitky směřující proti výši kupní ceny, Nejvyšší soud uvedl, že při prodeji mimo dražbu lze kupní cenu stanovit pod cenu odhadní a rozhodný je v tomto směru pouze pokyn zajištěného věřitele. V předmětné věci přitom insolvenční správkyně podíl na sporné nemovitosti zpeněžila za cenu vyšší, než kterou zajištěný věřitel požadoval jako minimální v uděleném pokynu.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti uplatňuje opět tytéž námitky, kterými se zabývaly v průběhu řízení již obecné soudy. Konkrétně uvádí, že nemovitost neměla být zpeněžována, jelikož nebyla sepsána v majetkové podstatě a proto neměl možnost dozvědět se o jejím prodeji. Dále namítá, že pohledávka České správy sociálního zabezpečení nebyla podle jeho názoru přezkoumána jako zajištěná a proto se insolvenční správkyně neměla řídit pokyny tohoto věřitele. V popisovaném postupu insolvenční správkyně a následně též obecných soudů spatřuje pochybení mající za následek porušení jeho základních práv.
7. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Citované ustanovení dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
8. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé. K tomu dochází zejména tehdy, pokud je nepřípustně postiženo některé ze základních práv nebo svobod, pokud je opomenut jiný možný ústavně konformní výklad právní normy, nebo pokud soudy přistoupí k výkladu, jenž je zjevným a neodůvodněným vybočením z výkladových standardů a soudní praxe (projev libovůle) či je v rozporu se zásadou spravedlnosti (např. přepjatý formalismus). O takový případ se však nyní nejedná.
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti právnímu posouzení věci obecnými soudy, a to týmiž námitkami, kterými se tyto soudy v průběhu řízení již zabývaly. Ústavní soud však na tomto místě zdůrazňuje, že rozdílný názor stěžovatele na interpretaci obyčejného zákona, bez ohledu na to, zda namítaný nebo autoritativně zjištěný, sám o sobě nemůže způsobit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces podle článku 36 Listiny [k tomu srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 31/97 ze dne 29. 5. 1997 (N 66/8 SbNU 149)]. Uvedené platí tím spíše, že obecné soudy v posuzované věci své závěry opřely o přiléhavou judikaturu Nejvyššího soudu, přičemž jejich rozhodnutí nelze vytknout absenci dostatečného odůvodnění. Ústavní soud nezjistil, že by v napadených rozhodnutích došlo k ústavněprávnímu pochybení a taktéž neshledal, že by postup obecných soudů byl projevem svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona. Do závěrů obecných soudů tedy nepřísluší zdejšímu soudu zasahovat.
10. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. srpna 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu