ECLI:CZ:US:2020:2.US.1648.19.1
sp. zn. II. ÚS 1648/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudce Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Josefa Nadrchala, právně zastoupeného doc. JUDr. Tomášem Gřivnou, Ph.D., advokátem se sídlem Revoluční 23, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2019 č. j. 30 Cdo 4693/2018-317, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 7. 2018 č. j. 53 Co 173/2018-257 a usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. 3. 2018 č. j. 14 C 80/2016-207 a ze dne 15. 11. 2017 č. j. 14 C 80/2016-167, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") s tím, že jimi mělo dojít k porušení jeho ústavně zaručených práv dle čl. 11 odst. 1 a 5, čl. čl. 36 odst. 1 a 3 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina) a čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a připojených listin plyne, že stěžovatel podal k obvodnímu soudu žalobu o zaplacení náhrady škody a nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Obvodní soud rozsudkem ze dne 24. 8. 2017 č. j. 14 C 80/2016-129 zamítl žalobu stěžovatele, aby mu žalovaná Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti zaplatila částku 6 392 Kč s příslušenstvím (výrok I) a částku 700 000 Kč s příslušenstvím (výrok II), uložil žalované povinnost zaplatit stěžovateli na nemajetkové újmě z nezákonného trestního stíhání částku 82 000 Kč s příslušenstvím a ve vztahu k zbylé částce 18 000 Kč žalobu zamítl (výrok III), zamítl žalobu stěžovatele, aby mu žalovaná zaplatila na nemajetkové újmě z nepřiměřené délky řízení částku 100 014 Kč a příslušenstvím (výrok IV), a uložil žalované povinnost nahradit stěžovateli náklady řízení ve výši 31 026 Kč (výrok V). Stěžovatel podal dne 25. 10. 2017 proti citovanému rozsudku obvodního soudu odvolání, načež byl usnesením ze dne 15. 11. 2017 č. j. 14 C 80/2016-167 samosoudkyní vyzván k zaplacení soudního poplatku ve výši 42 069 Kč; současně byl stěžovatel nesprávně poučen o možnosti podání námitek proti usnesení. Stěžovatel soudní poplatek nezaplatil a v souladu s (vadným) poučením podal k obvodnímu soudu námitky proti usnesení obvodního soudu ze dne 15. 11. 2017.
3. Ústavní stížností napadeným usnesením rozhodl obvodní soud tak, že námitky do usnesení obvodního soudu ze dne 15. 11. 2017 odmítl (výrok I), řízení o odvolání stěžovatele zastavil (výrok II) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). Obvodní soud se zejména neztotožnil s názorem stěžovatele, že ve věci je nutno aplikovat přechodné ustanovení čl. VI novelizujícího zákona č. 296/2017 Sb., dle něhož se na řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona použije zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, tj. přede dnem 30. 9. 2017. O odvolání stěžovatele rozhodl městský soud ústavní stížností napadeným usnesením tak, že odvolání stěžovatele do výroku I usnesením obvodního soudu odmítl (výrok I), usnesení obvodního soudu ve výrocích II a III potvrdil (výrok II) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III). Odvolací soud se v zásadních bodech ztotožnil s právním názorem prvostupňového soudu a uzavřel, že stěžovatel měl povinnost zaplatit vyměřený soudní poplatek za odvolání. Pakliže tak neučinil a nebylo mu přiznáno ani osvobození od soudních poplatků, prvostupňový soud neměl jinou možnost než řízení o odvolání stěžovatele zastavit. Nejvyšší soud rozhodl ústavní stížností napadeným usnesením tak, že stěžovatelovo dovolání odmítl (výrok I) a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). Ve vztahu k námitkám směřujícím proti výroku I usnesení městského soudu poznamenal, že dovolání je v této části nepřípustné, neboť proti dotčenému usnesení lze podat žalobu pro zmatečnost [§238 odst. 1 písm. e) občanského soudního řádu]. Ve vztahu k námitkám směřujícím proti výrokům II a III usnesení městského soudu poznamenal, že nezakládají přípustnost dovolání podle §237 občanského soudního řádu. Dovolací soud měl za to, že městský soud se neodchýlil od právních závěrů plynoucích z ustálené judikatury Nejvyššího soudu.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na to, že v době podání žaloby dne 30. 3. 2016 byly návrhy na zahájení řízení o náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem či rozhodnutím osvobozeny od soudního poplatku [§11 odst. 1 písm. n) zákona o soudních poplatcích, ve znění účinném do 29. 9. 2017]. Dne 30. 9. 2017 nabyla účinnosti novela zákona o soudních poplatcích č. 296/2017 Sb., jíž došlo ke zrušení osvobození od soudních poplatků; novelou nebyla řešena úprava soudního poplatku pro odvolací řízení v řízeních podle zákona č. 82/1998 Sb. Obecné soudy ve stěžovatelově věci dospěly k závěru, že jelikož jeho odvolání proti rozsudku obvodního soudu ze dne 24. 8. 2017 bylo podáno až potom, co nová úprava poplatkové povinnosti nabyla účinnosti, a jelikož nové znění zákona o soudních poplatcích neobsahuje specifickou právní úpravu výše poplatku z odvolání podaného v řízení podle zákona č. 82/1998 Sb., je nutno vyměřit stěžovateli soudní poplatek z odvolání ve stejné výši jako v případě jiných, běžných občanskoprávních řízení [položka 22 odst. 1 písm. a) a položka 22 odst. 2 Sazebníku soudních poplatků, jenž je přílohou zákona o soudních poplatcích]. S tímto však stěžovatel nesouhlasí. Má za to, že v jeho věci došlo vyměření soudního poplatku za odvolání bez řádné zákonné opory (čl. 11 odst. 5 Listiny), v rozporu se zásadou předvídatelnosti práva a v rozporu s legitimními očekáváními stěžovatele (čl. 11 odst. 1 Listiny). Stěžovatel má rovněž za to, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces a soudní ochranu, neboť v důsledku vyměření poplatku za odvolání v zcela nepřiměřené výši mu byla odepřena možnost podat proti rozsudku obvodního soudu odvolání (čl. 36 odst. 1 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy). Dále stěžovatel namítá, že vyměřením soudního poplatku za odvolání v řízení podle zákona č. 82/1998 Sb. a následným zastavením řízení z důvodu nezaplacení soudního poplatku bylo porušeno jeho právo domáhat se zbylých - tj. soudem prvního stupně nepřiznaných - nároků na náhradu škody a nemajetkové újmy, kterou mu způsobil stát nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (čl. 36 odst. 3 Listiny). Kromě toho stěžovatel poukazuje na zvláštní charakter řízení o náhradě škody podle zákona č. 82/1998 Sb., kdy je s ohledem na fakticky nerovné postavení jednotlivce vůči státu nutné klást zvláštní důraz na ochranu osob, jež byly jednáním státu poškozeny. Ukládáním poplatků za odvolání v nepřiměřené výši - a to zejména vzhledem k tomu, že v minulosti byla řízení podle zákona č. 82/1998 Sb. osvobozena od soudních poplatků a novou právní úpravou byl zaveden pouze "symbolický" poplatek 2 000 Kč za podání žaloby v řízeních podle citovaného zákona - však dochází k faktickému vytváření ještě větší procesní nerovnosti stran a dalšímu znevýhodnění procesního postavení jednotlivce, jemuž měla být státem způsobena majetková nebo nemajetková újma (čl. 37 odst. 3 Listiny). Nakonec stěžovatel namítá i porušení čl. 13 Úmluvy, dle něhož má mít stěžovatel k dispozici účinný opravný prostředek.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s uloženou povinností uhradit soudní poplatek za odvolání. Pro posouzení nyní projednávané ústavní stížnosti je přitom stěžejní, že obecné soudy rozhodovaly v nyní posuzované věci až v době po nabytí účinnosti zákona č. 296/2017 Sb., jímž byl novelizován zákon o soudních poplatcích. Uvedená novela zavedla s účinností od 30. 9. 2017 poplatkovou povinnost i ve vztahu k řízením podle zákona č. 82/1998 Sb., které bylo do té doby od soudních poplatků osvobozeno [§11 odst. 1 písm. n) zákona o soudních poplatcích, ve znění účinném do 29. 9. 2017]. Podle přechodného ustanovení zmiňované novely platí, že "[n]a řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 549/1991 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona," přičemž pro účely vzniku poplatkové povinnosti je nutno dovodit samostatný charakter řízení před soudy jednotlivých stupňů, tj. prvostupňovým, odvolacím a dovolacím soudem. Pakliže stěžovatel podal odvolání až 25. 10. 2017, tedy po nabytí účinnosti uvedené novely zákona o soudních poplatcích, soudní poplatek za odvolání mu v souladu s platnou a účinnou právní úpravou mohl být vyměřen. Z těchto důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že k zásahu do naříkaných základních práv stěžovatele nedošlo.
9. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. dubna 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu