ECLI:CZ:US:2020:2.US.1682.19.1
sp. zn. II. ÚS 1682/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky Zdenky Šillerové, právně zastoupené Mgr. et Mgr. Simonou Pavlicovou, advokátkou se sídlem 8. pěšího pluku 2380, Frýdek-Místek, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 448/2018-31 ze dne 7. 3. 2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, když tvrdí, že jím došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv, a to práva na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny.
2. Z napadeného rozsudku vyplývá, že se stěžovatelka dne 6. 9. 2018 při nahlížení do soudního spisu seznámila s obsahem správního spisu vedeného pod sp. zn. MUFO_S 4289/2016. V tomto spisovém materiálu v souvislosti s dokumentací k likvidaci splaškových a dešťových vod mimo jiné zjistila, že v rámci výstavby rodinného domu je navržena čistírna odpadních vod GONAP 5 Pa. Otázku řešení likvidace splaškových vod považovala za důvod svého zařazení do okruhu dotčených osob ve věci společného souhlasu v řízení vedeném pod výše uvedenou spisovou značkou, podala proto zásahovou žalobu, kterou se domáhala, aby krajský soud určil, že odepření možnosti vyjádřit se k likvidaci splaškových a dešťových vod ze stavby rodinného domu na předmětném pozemku je nezákonným zásahem žalovaného do jejího práva na spravedlivý proces. V žalobním petitu dále soud žádala, aby žalovanému uložil zákaz pokračovat v uvedeném porušování jejího práva a uložil mu povinnost uhradit náklady spojené se soudním řízením. Soud zásahovou žalobu odmítl, neboť dospěl k závěru, že žalobkyně mohla podat proti namítanému zásahu žalobu dle §65 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."). Nebyla proto splněna podmínka pro podání zásahové žaloby stanovena v §85 s. ř. s. - existoval zde jiný prostředek ochrany.
3. Proti usnesení krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem rozhodl tak, že výrokem I. usnesení Krajského soudu v Ostravě zrušil, výrokem II. odmítl žalobu na ochranu před nezákonným zásahem Městského úřadu Frýdlant nad Ostravicí a ve výrocích III. a IV. rozhodl o nákladech řízení a soudním poplatku.
4. Proti rozsudku Nejvyššího správního soudu se stěžovatelka brání ústavní stížností a navrhuje jeho zrušení. Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka shrnuje průběh předešlých řízení a tvrdí, že soudní řízení na obou stupních neprobíhalo spravedlivě, neboť odmítnutí žaloby je dle názoru stěžovatelky v rozporu s ústavně stanoveným postupem, je projevem zřejmé libovůle v soudním rozhodování a rozhodnutí obou soudů vykročují z mezí ústavně stanoveného postupu
5. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatelka je řádně zastoupena advokátkou v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); rovněž není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona. Ústavní stížnost je však zjevně neopodstatněná.
6. Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé [srov. např. nález III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].
7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti nepředložila žádnou ústavněprávní argumentaci, která by odůvodňovala případný zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti správního soudu. Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je logicky, srozumitelně a ústavně konformním způsobem odůvodněno a pro stručnost lze na jeho odůvodnění odkázat.
8. Napadeným rozsudkem nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelky. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. O náhradě nákladů řízení Ústavní soud nerozhodoval, neboť pro tento krok nenastaly důvody uvedené v §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. ledna 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu