ECLI:CZ:US:2020:2.US.1683.20.1
sp. zn. II. ÚS 1683/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Bořka Beirhanzla, Františka Cihelky, společnosti BIERHANZL PROPERTY, s. r. o., sídlem Březnice, Sadová 517, Davida Bierhanzla a Libora Čecha, zastoupených Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem, sídlem na Flusárně 168, Příbram, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2020 č. j. 29 Cdo 3872/2019-506, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. července 2019 č. j. 12 Cmo 210/2019-474 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. června 2019 č. j. 56 Cm 208/2012-466, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívají, že jimi došlo k porušení jejich práv zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, Městský soud v Praze uložil směnečným platebním rozkazem stěžovatelům (v řízení před soudy v postavení žalovaných) zaplatit žalobkyni směnečný peníz ve výši 92 172 511 Kč s příslušenstvím a směnečnou odměnu ve výši 307 241,70 Kč s příslušenstvím. Rozsudkem č. j. 56 Cm 208/2012-162 ze dne 6. 8. 2013 ponechal městský soud uvedený směnečný platební rozkaz v platnosti co do směnečného peníze ve výši 90 390 522,53 Kč s příslušenstvím a co do směnečné odměny ve výši 307 241,70 Kč s příslušenstvím.
Proti uvedenému rozsudku podali stěžovatelé odvolání a na výzvu k zaplacení soudního poplatku reagovali žádostí o přiznání osvobození od soudních poplatků. Městský soud usnesením č. j. 56 Cm 208/2012-269 ze dne 26. 11. 2013 prvnímu, druhému, čtvrtému a pátému stěžovateli osvobození od soudních poplatků nepřiznal. Toto usnesení Vrchní soud v Praze usnesením č. j. 6 Cmo 495/2013-293 ze dne 25. 8. 2014 potvrdil.
Stěžovatelé následně podávali další žádosti o přiznání osvobození od soudních poplatků. Řízení o druhé a třetí žádosti bylo pravomocně zastaveno pro překážku věci rozhodnuté. O čtvrté žádosti již samostatně rozhodováno nebylo, městský soud místo toho ústavní stížností napadeným usnesením řízení o odvolání prvního, druhého, čtvrtého a pátého stěžovatele zastavil, přičemž v odůvodnění vysvětlil, že ve čtvrté žádosti stěžovatelé neuvedli žádné nové okolnosti. Ústavní stížností napadeným usnesením vrchní soud jako soud odvolací prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelů, jelikož rozhodnutí odvolacího soudu shledal souladným s rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti předně brojí proti odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, které považují za nedostačující. Dále namítají, že městský soud měl povinnost o jejich čtvrté žádosti rozhodnout a případně až poté řízení zastavit. Stěžovatelé údajně uváděli v žádosti nové skutečnosti a byli připraveni zhoršení své situace doložit poté, co by jim byl zaslán příslušný formulář, k čemuž však nedošlo.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, kterým zásadně náleží výklad podústavních předpisů a jejich aplikace v jednotlivých případech. Ústavní soud je povolán výhradně k ochraně ústavně zaručených práv stěžovatelů, nikoli ke kontrole správnosti napadených rozhodnutí.
Takřka totožnou ústavní stížností stejných stěžovatelů se Ústavní soud zabýval již v usnesení sp. zn. III. ÚS 3847/19 ze dne 3. 3. 2020, kterou byla ústavní stížnost odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost. Na závěry uvedené v tomto usnesení Ústavní soud nyní pro stručnost odkazuje.
Lze jen doplnit, že stěžovatelé neustálými žádostmi o osvobození od soudních poplatků pouze protahovali řízení. Vrchní soud ověřil, že jednotlivé žádosti byly shodné a nikterak z nich neplynulo, že by se v mezidobí poměry stěžovatelů skutečně změnily. Za této situace nebyl ústavněprávní důvod o čtvrté žádosti samostatně rozhodovat a plně postačovalo vypořádat se s ní v rozhodnutí o zastavení řízení, jak také městský soud učinil.
Pokud se týče napadeného usnesení Nejvyššího soudu, to je odůvodněno zcela dostatečně četnými odkazy na relevantní judikaturu včetně vysvětlení, co z konkrétních rozhodnutí vyplývá. Ostatně dle §243f odst. 3 občanského soudního řádu se usnesení, kterým bylo dovolání odmítnuto, odůvodňuje pouze stručně, což je v souladu s postavením Nejvyššího soudu jako vrcholného orgánu soudní moci rozhodujícího v posuzované věci o mimořádném opravném prostředku.
Pro úplnost Ústavní soud poznamenává, že napadenými rozhodnutími bylo rozhodnuto o zastavení řízení toliko prvního, druhého, čtvrtého a pátého stěžovatele. Ve vztahu k třetímu stěžovateli tak chybí relevantní argumentace vysvětlující, jak bylo těmito rozhodnutími zasaženo do jeho práv.
Z uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. července 2020
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu