ECLI:CZ:US:2020:2.US.1684.20.1
sp. zn. II. ÚS 1684/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) a Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele P. B., zastoupeného Mgr. Jakubem Vepřekem, advokátem se sídlem Tyršova 27, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2020, č. j. 7 Tdo 1575/2019-287, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. července 2019, č. j. 3 To 242/2019-252, a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 10. dubna 2019, č. j. 2 T 208/2018-231, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a ústavní stížnost
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Podle stěžovatele napadenými rozhodnutími došlo k porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 10. 4. 2019, č. j. 2 T 208/2018-231, byl stěžovatel uznán vinným spácháním přečinu podvodu dle §209 odst. 1, odst. 3 č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku; za tento přečin a za sbíhající se skutek právně kvalifikovaný jako přečin podvodu dle §209 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku (jímž byl stěžovatel shledán vinným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 18. 6. 2018, č. j. 7 T 166/2017-300, který nabyl právní moci dne 12. 10. 2018) byl stěžovatel odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let, podmíněně odloženému na zkušební dobu v trvání 3 let.
3. Podle učiněných zjištění před obecnými soudy se stěžovatel uvedeného přečinu dopustil, ve znění rozsudečného výroku, "jednáním spočívajícím v tom, že jako podnikající fyzická osoba, poté, co dne 6. 11. 2015 zakoupil za částku 50 000 Kč vozidlo tovární značky Fiat Scudo combinato 2.0 JTD, registrační značky X, červené barvy, se stavem ujetých km 511 000, a toto nabízel k prodeji v autobazaru v Ostravě-Svinově na ul. Opavská 845 a prostřednictvím internetových stránek, v zištném úmyslu, nejprve dne 10. 11. 2015 v průběhu telefonického hovoru s potencionálním kupcem D. P. na jeho dotaz k technickému stavu vozidla lživě sdělil, že vozidlo má najeto maximálně 200 000 km, má platnou STK a k vozidlu je servisní knížka, což vedlo D. P. k osobní návštěvě v autobazaru, kam se dostavil dne 11. 11. 2015 v době mezi 10:00 hod a 11:00 hod, kde mu při prohlídce vozidla i zkušební jízdě stěžovatel opětovně na jeho četné dotazy a upozornění, že nefunguje tachometr a na vozidle není platná známka STK, sdělil, že vozidlo má skutečně najeto kolem 200 000 km, následně že nemá najeto více než 300 000 km a má platnou STK, což když D. P. s koupí vozidla stále váhal, bylo následně dokladováno nalepením známky o technické kontrole platné do měsíce května roku 2016 na registrační značku uvedeného vozidla, a když se domáhal předložení protokolu o provedené technické kontrole, mu obviněný lživě sdělil, že protokol o technické kontrole se v České republice nevystavuje, načež D. P. jen vlivem těchto nepravdivých informací vozidlo za společnost XX zakoupil za částku ve výši 85 900 Kč a i s vozidlem odjel, kdy poté, co zjistil, že vozidlo má ve skutečnosti najeto 511 441 km a nemá platnou STK, neboť tato skončila dne 22. 10. 2015, se rozhodl od smlouvy odstoupit, přičemž hned následující den se i s vozidlem dostavil do autobazaru, avšak stěžovatel mu odstoupení neumožnil, a to ani následně, čímž stěžovatel způsobil poškozené společnosti XX, škodu ve výši 55 000 Kč."
4. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 7. 2019, č. j. 3 To 242/2019-252, bylo podle §256 trestního řádu zamítnuto odvolání stěžovatele proti popsanému rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 10. 4. 2019, č. j. 2 T 208/2018-231. Proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 7. 2019, č. j. 3 To 242/2019-252, podal stěžovatel dovolání, které však bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2020, č. j. 7 Tdo 1575/2019-287.
5. Stěžovatel se touto stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, přičemž jeho námitky lze shrnout tak, že skutková zjištění nalézacího soudu o obvyklé ceně předmětného vozidla (tj. ve výši 27 000 Kč) jsou v extrémním rozporu s provedeným dokazováním, neboť v něm nemají žádnou relevantní oporu. Tato skutková zjištění učiněná prvostupňovým soudem beze zbytku přejal i soud odvolací. Soudy například nijak nezkoumaly, zda předmětné vozidlo mohlo získat "platnou STK" a jaké by byly finanční náklady s tím spojené. Tento extrémní rozpor, který je dle ustálené judikatury nutné hodnotit jako zásah do práva na spravedlivý proces, nenapravil ani Nejvyšší soud v dovolacím řízení, a odepřel tak stěžovateli ochranu jeho práv zaručených ústavním pořádkem. Přímým důsledkem nesprávného zjištění o výši obvyklé ceny je pak právní kvalifikace jednání stěžovatele dle §205 odst. 3 trestního zákoníku, a nikoliv toliko dle odst. 1 tohoto ustanovení.
6. Dalším pochybením soudů ve věci je i to, jakým způsobem se vypořádaly s otázkou formy zavinění, pokud se jedná o znak skutkové podstaty dle §209 odst. 3 trestního zákoníku spočívající ve způsobení větší škody. Stěžovatel jako osoba znalá trhu s ojetými vozidly zakoupil vůz za 50 000 Kč od jiného odborníka činného na trhu s ojetými vozidly. Následně auto prodal za 85 900 Kč. Je přitom zcela nedůvodné předpokládat, že by nejprve nakoupil auto za cenu 50 000 Kč, ač by si byl ve skutečnosti vědom toho, že má ve skutečnosti cenu o polovinu nižší, a sám by tak nákupem a priori realizoval ztrátu ve výši 23 000 Kč. Z této skutečnosti plyne, že není prostor pro závěr, že stěžovatel byl srozuměn s tím, že obvyklá cena je ve skutečnosti podstatně nižší, než kolik činí cena, za kterou vozidlo zakoupil on sám coby osoba znalá. Aby bylo možné hovořit o nedbalostním naplnění znaku větší škody, a to byť i jen ve formě nevědomé nedbalosti, musel by stěžovatel ve smyslu §16 trestního zákoníku buď vědět, že může způsobem uvedeným trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhat, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí (vědomá nedbalost), nebo nevědět, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl (nedbalost nevědomá).
7. Z výše uvedeného je však zřejmé, že nelze dospět k závěru, že by stěžovatel vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům měl a mohl vědět, že obvyklá cena předmětného vozidla činí o cca 20 000 Kč méně, než za kolik on sám toto vozidlo zakoupil. Stěžovatel nezpochybňuje svou vinu přečinem podvodu dle §209 odst. 1 trestního zákoníku, má však za to, že tato okolnost nemůže mít za následek odepření právní ochrany, pokud jde o posuzování okolnosti spočívající v (ne)naplnění znaků kvalifikované skutkové podstaty.
II. Hodnocení Ústavního soudu
8. K projednání ústavní stížnosti je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný, neboť směřuje proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě a usnesením Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího soudu, proti nimž není další opravný prostředek přípustný. Včas podaná ústavní stížnost je procesně bezvadná a byla podána oprávněnou osobou, která je řádně zastoupena.
9. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát návrh usnesením odmítne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný.
10. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
11. Ústavní soud zdůrazňuje, že je podle čl. 83 Ústavy České republiky výhradně soudním orgánem ochrany ústavnosti. V tomto ohledu je nutné zmínit, že jedině obecným soudům náleží zjišťování trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, a to zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí soudů o vině pachatele trestného činu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy soudy provedené.
12. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. K porušení by mohlo dojít například tehdy, pokud by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)], popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255)]. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími a dospěl k závěru, že se jedná o stížnost zjevně neopodstatněnou.
13. Ústavní soud s ohledem na výše uvedená východiska nejprve uvádí, že námitky stěžovatele směřují zejména proti způsobu, jakým soudy prováděly a hodnotily důkazy a k jakým skutkovým a právním závěrům dospěly. Jejich posouzení skutkových okolností stran "větší škody", pak vedly k závěrům o kvalifikované podstatě stěžovatelova jednání. Ve své stížnosti stěžovatel neuvádí žádné jiné argumenty a ani námitky, s nimiž by se obecné soudy řádně nevypořádaly již v odvolacím a především v dovolacím řízení, přičemž v obou případech stěžovatelově opravnému prostředku nebylo vyhověno. Ani Ústavní soud nezjistil v postupu soudů žádnou vadu dosahující ústavně právní relevance.
14. Podle Ústavního soudu je v případě stěžovatele podstatné, že uplatněné námitky proti stanovení výše škody jsou primárně skutkové, přičemž tento soud neshledal stěžovatelem tvrzený extrémní rozpor. Soudy při zjišťování výše škody vycházely z rozdílu ceny vozidla s vlastnostmi, tvrzenými stěžovatelem, a s vlastnostmi, které vozidlo skutečně mělo. Namítané zjištění výše škody vycházelo z provedených důkazů (resp. zejména z odborného vyjádření). Stěžovatel se tak po Ústavním soudu de facto domáhá, aby byl tento důkaz z hodnocení vyňat. K takovému postupu však tento soud neshledal opodstatnění.
15. Dále je třeba konstatovat, že k větší škodě jako ke znaku kvalifikované skutkové podstaty podle §209 odst. 3 trestního zákoníku v obecné rovině postačuje ve smyslu §17 písm. a) trestního zákoníku zavinění z nedbalosti (i nevědomé). Z přezkoumávaných rozhodnutí soudů pak plyne, že stěžovatel jako odborník mohl vědět, že obvyklá cena vozidla může být nižší než cena, jakou za ně zaplatil - zejména pozbylo-li v mezidobí STK a tedy ani nebylo způsobilé k legálnímu odjezdu z autobazaru. Nadto výše škody k aplikaci §209 odst. 1, 3 trestního zákoníku nemusí odpovídat výši obohacení pachatele nebo jiné osoby.
16. Ústavní soud nezjistil, že by soudy zasáhly do stěžovatelova práva zaručeného čl. 36 Listiny. Ústavní stížnost stěžovatele svým obsahem představuje toliko opakování námitek, které již stěžovatel uplatnil v řízení před obecnými soudy, jež se s nimi ústavně konformním způsobem vypořádaly. Skutečnost, že se stěžovatel s právním hodnocením soudů neztotožňuje, ještě nečiní ústavní stížnost opodstatněnou. Neúspěch v soudním sporu totiž nelze sám o sobě považovat za porušení ústavně zaručených práv a svobod [již usnesení sp. zn. III. ÚS 44/94 ze dne 27. 10. 1994 (U 18/2 SbNU 241)].
17. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené odmítl ústavní stížnost směřující proti napadeným rozhodnutím podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. září 2020
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu