ECLI:CZ:US:2020:2.US.1794.20.1
sp. zn. II. ÚS 1794/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Laníka, zastoupeného Mgr. Bc. Adamem Ptašnikem, Ph.D., advokátem se sídlem Nádražní 308/3, Ostrava, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 4. 2020 č. j. 72 Co 36/2020-41, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdil, že bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny. V ústavní stížnosti navrhoval, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označené usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud").
2. Z ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí, jakož i z dalších stěžovatelem zaslaných příloh se podává, že předmětem řízení před obecnými soudy byl návrh povinného Ing. Daniela Tichého (dále jen "povinný") na odklad exekuce vedené soudním exekutorem Mgr. Janem Krejzou, Exekutorský úřad Brno - město, pod sp. zn. 159 EX 335/19 na základě pověření Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 12. 6. 2019 č. j. 78 EXE 4938/2019-18.
3. Obvodní soud pro Prahu 9 usnesením ze dne 22. 11. 2019 č. j. 78 EXE 4938/2019-26 návrh povinného zamítl. Konstatoval, že předpokladem povolení odkladu provedení exekuce je předpoklad zastavení exekuce, avšak k takovému závěru po provedeném dokazování nebylo možné dospět. Jakkoliv byl podle soudu exekuční návrh podán po více než 15 letech (29. 5. 2019) od nabytí právní moci exekučního titulu (22. 5. 2004), běh promlčecí lhůty byl přerušen uplatněním nároku v mezidobí (1. 7. 2007), kdy však došlo k zastavení exekuce na návrh stěžovatele (27. 3. 2019); promlčecí doba tedy neběžela pro uplatňování práva stěžovatele po dobu jedenácti let.
4. Městský soud napadeným usnesením změnil usnesení soudu prvního stupně a odložil provedení předmětné exekuce vedené soudním exekutorem Mgr. Janem Krejzou, Exekutorský úřad Brno - město, pod sp. zn. 159 EX 335/19. Dospěl přitom k závěru, že soud prvního stupně se dostatečně nezabýval splněním podmínky "řádného pokračování věřitele v zahájeném řízení". K tomu uvedl, že podle soudní judikatury v zahájeném řízení řádně pokračuje i ten účastník soudního řízení, který součinnost se soudem v řízení sám nevyvíjí, svým jednáním však nebrání průběhu řízení a jeho skončení rozhodnutím soudu ve věci. Jestliže žalobce vezme žalobu zpět, a proto dojde k zastavení řízení, má se za to, že ke stavení promlčecí lhůty vůbec nedošlo. Ke stejnému závěru je třeba dospět za situace, kdy řízení bylo zastaveno proto, že nebyla naplněna některá z podmínek řízení, která soudu od počátku bránila záležitost projednat a rozhodnout. Proto městský soud "zavázal" exekuční soud vyřešením otázky, zda skutečně došlo k zastavení předchozí exekuce vedené soudním exekutorem JUDr. Lukášem Jíchou pod sp. zn. 203 Ex 10426/07 pro zpětvzetí či jiný procesní úkon oprávněného, kterým zastavení této exekuce zavinil. V návaznosti na to má poté pak soud prvního stupně znovu posoudit, zda skutečně došlo ke stavení běhu promlčecí lhůty.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá zejména to, že městský soud ignoroval jeho vyjádření k odvolání povinného proti usnesení Obvodní soud pro Prahu 9 ze dne 22. 11. 2019 č. j. 78 EXE 4938/2019-26, v němž předkládal argumenty pro závěr, že ve věci došlo skutečně ke stavení promlčecí doby (odkazuje na tři rozhodnutí Nejvyššího soudu - usnesení ze dne 23. 8. 2011 sp. zn. 20 Cdo 4914/2010, usnesení ze dne 10. 1. 2018 sp. zn. 20 Cdo 3335/2018 a usnesení ze dne 5. 12. 2017 sp. zn. 20 Cdo 5006/2017, a z nich vyplývající závěry). Takový postup městského soudu stěžovatel označuje jako nepřípustný, porušující princip rovnosti účastníků. Jakkoliv uznává, že jde v pořadí již o druhé exekuční řízení vedenému proti témuž povinnému, dodává, že návrh na zastavení v pořadí prvního z nich podal až po zjištění (po nahlédnutí právního zástupce do spisu soudního exekutora), že soudnímu exekutorovi se více než deset let nepodařilo zjistit aktuální bydliště povinného a že povinný je zřejmě nemajetný.
6. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Citované ustanovení dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
7. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Ústavnímu soudu nenáleží vstupovat do právního a skutkového hodnocení obecných soudů, které je primárně věcí obecných soudů. Ústavní soud je oprávněn k zásahu pouze v případech flagrantního ignorování příslušné kogentní normy, případně kdy rozhodnutí představuje zjevné a neodůvodněné vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, případně je-li dokonce výrazem interpretační svévole, jemuž chybí jakékoliv smysluplné odůvodnění. Na ústavní rovině zásah do práv stěžovatele Ústavní soud neshledal.
8. Stěžejním bodem ústavní stížnosti stěžovatele je namítané pochybení městského soudu, který nepřihlédl k jeho vyjádření k odvolání proti usnesení Obvodní soud pro Prahu 9 ze dne 22. 11. 2019 č. j. 78 EXE 4938/2019-26. Ústavní soud vyšel ze zjištění, že městský soud v odůvodnění napadeného usnesení uvádí v bodě 3, že "Oprávněný (stěžovatel) se k odvolání povinného nevyjádřil", avšak z listin zaslaných stěžovatelem vyplývá, že vyjádření, adresované Obvodnímu soudu pro Prahu 9, označené jako "Vyjádření oprávněného" bylo soudu dodáno dne 21. 1. 2020 do datové schránky. Jakkoliv z uvedeného může vyplývat závěr o pochybení městského soudu, který k vyjádření stěžovatele nepřihlédl, v intencích posuzované věci se nejedná o takový zásah, který by měl za následek porušení základních práv stěžovatele. Ústavní soud ověřil, že městský soud se otázkou splnění podmínek pro stavení promlčecí doby v průběhu exekučního řízení zabýval v dostatečném rozsahu a jeho závěry neodporují stěžovatelem předkládané (jediné) argumentaci prostřednictvím judikatury Nejvyššího soudu. Podle závěrů Nejvyššího soudu v řízení pokračuje účastník řádně pouze tehdy, kdy nebrání svými procesními úkony náležitému průběhu řízení (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 4914/2010). Za řádné pokračování se přitom považuje i taková situace, kdy účastník soudního řízení sice sám v řízení nevyvíjí součinnost, svými úkony však nebrání průběhu řízení a jeho skončení rozhodnutím soudu ve věci (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 3335/2018 a sp. zn. 20 Cdo 2663/2010). Za řádné pokračování v zahájeném řízení lze považovat i situaci, kdy bylo zastaveno k návrhu oprávněného toliko z důvodu, že zastavení navrhla ta osoba, která navrhla i její nařízení, a to na základě informace od soudního exekutora o nemajetnosti povinných (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 5006/2017). Uvedené závěry přitom nejsou v přímém rozporu s těmi, k nimž dospěl městský soud (pozn.: sám stěžovatel tvrdí, že návrh na zastavení řízení podal po nahlédnutí do spisu soudního exekutora a zjištění, že povinný je zřejmě nemajetný). Nelze rovněž opomenout skutečnost, že městský soud v dané věci nepřistoupil k zastavení exekučního řízení, ale k jeho odkladu a o dalším průběhu bude rozhodovat opět soud prvního stupně. Ten je stejně jako ostatní obecné soudy vázán mj. i judikaturou Nejvyššího soudu, kterou je na danou věc povinen aplikovat. Řízení před obecnými soudy tak de facto i po nabytí právní moci napadeného usnesení městského soudu dále pokračuje a stěžovatel má případně k dispozici jak všechny dosud uplatňované námitky, tak i zákonné prostředky, kterými může napadnout případné pro něj nepříznivé rozhodnut.
9. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. července 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu