ECLI:CZ:US:2020:2.US.1837.20.1
sp. zn. II. ÚS 1837/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele A. C. K., zastoupeného Mgr. Filipem Smějou, advokátem, sídlem Polská 1716/54, Praha 2 - Vinohrady, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. dubna 2020 č. j. 13 Cmo 19/2019-123 výroku II. a III., za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí ve výroku II. a III. s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva, a to zejména právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále též namítá porušení zásady rovnosti účastníků dle čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí zjistil, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 27. 3. 2019 č. j. 41 ECm 1/2018-85 zamítl žalobu Auto Palace Spořilov s.r.o. (dále jen "žalobce") o zaplacení částky 98 174,17 Kč jako náhrady škody, včetně zákonného úroku z prodlení. Příčinnou souvislostí mezi protiprávním jednáním stěžovatele a vznikem škody žalobci spatřoval žalobce ve skutečnosti, že stěžovatel nepodal insolvenční návrh včas. Městský soud žalobu zamítl, protože žalovaný uplatnil námitku promlčení, a žalobci uložil nahradit stěžovateli náklady řízení ve výši 38 913,60 Kč k rukám právního zástupce.
3. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 17. 4. 2020 č. j. 13 Cmo 19/2019-123 přezkoumal rozhodnutí městského soudu a dospěl k závěru, že rozsudek je věcně správný, jestliže žaloba byla zamítnuta pro promlčení uplatněného práva, proto rozsudek potvrdil. Toliko změnil výrok o náhradě nákladů řízení, stěžovateli nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení vůči žalobci a současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Vrchní soud shledal důvody pro použití §150 občanského soudního řádu, považoval za nepřiměřenou tvrdost, aby žalobce nesl i náklady řízení stěžovatele, jehož zahájení nelze upřít opodstatněnost vzhledem k chování stěžovatele v průběhu insolvenčního řízení. Vrchní soud poukázal na skutečnost, že trestní stíhání stěžovatele bylo zastaveno pro promlčení, nicméně soudy obou stupňů shodně hodnotily motivaci stěžovatele vedoucí k přednostnímu uspokojení pohledávky firmy Sensation International B.V.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že spatřuje porušení svých základních práv a svobod v tom, že v daném případě byl úspěšný v důsledku uplatnění námitky promlčení, ale vrchní soud neopodstatněně aplikoval moderační právo a nepřiznal úspěšnému stěžovateli náklady řízení (bylo mu líto neúspěšné strany). Vrchní soud nedal účastníkům najevo, že uvažuje o uplatnění §150 občanského soudního řádu a nevytvořil tak procesní prostor k vyjádření k eventuálnímu užití, nezjišťoval majetkové a sociální poměry žalobce a svoje rozhodnutí dostatečně neodůvodnil, jen konstatoval, že by bylo nepřiměřeně tvrdé, s ohledem na chování stěžovatele v insolvenčním řízení, aby žalobce nesl i náklady řízení. Dále stěžovatel argumentuje judikaturou Ústavního soudu a namítá, že rozhodnutí vrchního soudu vykazuje prvky libovůle v rozhodování a navrhl, aby Ústavní soud nálezem zrušil napadené rozhodnutí vrchního soudu v uvedeném rozsahu.
II.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jeho projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí [např. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41); všechna citovaná rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
7. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 81 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález ze dne 3. 6. 2003 sp. zn. I. ÚS 177/01 (N 75/30 SbNU 203)]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince [srov. např. nález ze dne 23. 10. 2018 sp. zn. III. ÚS 1329/18 (N 176/91 SbNU 205)]. Takovýto zásah však Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal.
8. Ústavní soud poukazuje na to, že ačkoli stěžovatel odkazuje na své právo na spravedlivý proces, na rovnost účastníků řízení a další ustanovení Listiny, podstata jeho polemiky se závěry napadených soudních rozhodnutí je založena na hodnocení podústavního práva, procesních postupů a skutkového stavu případu, nemá tedy vlastně žádný ústavní rozměr. S věcnými a právními námitkami stěžovatele se pak obecné soudy vypořádaly způsobem, který nelze shledat rozporným s právem stěžovatele na soudní ochranu.
9. Vrchní soud v souladu s §98 a §99 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen "insolvenční zákon"), dospěl k závěru, že městský soud posoudil správně nárok žalobce na náhradu škody. Osoba, která nepodala insolvenční návrh dle §99 insolvenčního zákona, odpovídá za škodu nebo jinou újmu, kterou způsobí porušením této povinnosti. Škoda nebo jiná újma zde spočívá v rozdílu mezi v insolvenčním řízení zjištěnou výší pohledávky přihlášené věřitelem k uspokojení a částkou, kterou věřitel v insolvenčním řízení na uspokojení této pohledávky obdržel. Stěžovatel namítl promlčení nároku na náhradu škody dle §106 občanského zákoníku, protože den, kdy taková škoda vznikla nebo nejpozději mohla vzniknout, je den podání insolvenčního návrhu. V dané věci se právo žalobce na náhradu škody promlčelo, neboť tříletá promlčecí doba stanovená v §106 odst. 2 občanského zákoníku počala běžet dnem podání insolvenčního návrhu a ke dni podání žaloby marně uplynula. Soud se vypořádal i s námitkou žalobce, který poukázal na uplatnění desetileté objektivní promlčecí doby, neboť stěžovatel nebyl za své jednání pravomocně uznán vinným, není civilní soud vázán rozhodnutím v trestním řízení dle §135 odst. 1 občanského soudního řádu. K prokázání úmyslu stěžovatele způsobit škodu žalobci účelovým nakládáním s majetkem dlužníka a argumentace trestním řízením nemohl vrchní soud přihlédnout, trestní stíhání bylo zastaveno pro promlčení (vedeno u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 3 T 86/2013).
10. Vrchní soud při rozhodování o nákladech řízení shledal důvody pro použití ustanovení §150 občanského soudního řádu z důvodu nepřiměřené tvrdosti, kdy žalobce by ve svých poměrech nesl i náklady řízení stěžovatele. Trestní stíhání vůči stěžovateli sice skončilo zastavením pro promlčení, ale Obvodní soud pro Prahu 9 (sp. zn. 3 T 86/2013) i Městský soud usnesením ze dne 14. 12. 2016 sp. zn. 6 To 470/2016 shodně hodnotily motivaci chování stěžovatele vedoucí k přednostnímu uspokojení pohledávky firmy Sensation International B.V.
11. Ústavnímu soudu nenáleží zasahovat do volné úvahy obecných soudů, která není ani excesivní, ani neodůvodněná ani do jejich právních hodnocení na úrovni podústavního práva. Odůvodnění napadeného rozhodnutí odpovídá standardům na tento typ rozhodnutí kladeným, jsou zpracována pečlivě a odpovídají na argumentaci stěžovatele. Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na rozhodnutí vrchního soudu, když odkazy stěžovatele na judikaturu Ústavního soudu neshledal přiléhavou.
12. Jelikož Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele nemá ústavněprávní dimenzi, podaná ústavní stížnost byla mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. října 2020
Ludvík David v. r.
předseda senátu