ECLI:CZ:US:2020:2.US.1879.19.1
sp. zn. II. ÚS 1879/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jana Bittnera, zastoupeného JUDr. PhDr. Jaromírem Saxlem, advokátem se sídlem Údolní 567/33, Brno, proti výroku II. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 3. 2019, č.j. 16 Co 270/2017-290, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a STAR FITNESS, s.r.o., se sídlem Gajdošova 4392/7, Brno, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Vedlejší účastnice se žalobou po stěžovateli domáhala zaplacení částky 16 500 Kč s příslušenstvím, představující měsíční platby ve výši 1 500 Kč za automaticky prodloužené členství stěžovatele u vedlejší účastnice, vyplývající ze smlouvy o členství ze dne 24. 11. 2008, a to za měsíce leden 2010 až listopad 2010. Okresní soud ve Vyškově (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 20. 7. 2017, č.j. 7 C 134/2012-275, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
2. Usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 19. 3. 2019, č.j. 16 Co 270/2017-290, byl tento rozsudek okresního soudu zrušen a věc byla vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení (výrok I.). K projednání a rozhodnutí byla věc přikázána jinému soudci okresního soudu (výrok II.).
II.
3. Stěžovatel je přesvědčen, že výrokem II. usnesení krajského soudu byla porušena jeho práva zaručená čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod, konkrétně právo na spravedlivý proces a právo nebýt odňat svému zákonnému soudci. Namítá, že krajský soud o přikázání věci k projednání a rozhodnutí jinému soudci rozhodl na návrh vedlejší účastnice (v jejíž neprospěch okresní soud opakovaně rozhodl) aniž byly naplněny podmínky dle §221 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.s.ř.).
4. Vedlejší účastnice podle stěžovatele používá návrh na změnu soudce jako další prostředek pro dosažení pro ni příznivého rozhodnutí, čímž je narušována rovnost stran soudního sporu. Důvodem pro odnětí zákonného soudce dle mínění stěžovatele navíc nebylo nedodržení závazného právního názoru krajského soudu nebo existence závažných chyb v řízení, nýbrž to, že krajský soud kategoricky zastává právní názor o nutnosti posoudit smlouvu o členství principiálně podle zásady římského práva pacta sunt servanda bez náležitého zřetele k ochraně spotřebitele.
III.
5. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud zřetelně akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Procesní postupy v soudním řízení, jakož i výklad a aplikace tzv. podústavních právních předpisů jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu, kterému nepřísluší zasahovat do pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Pravomoc Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je totiž založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Ústavní soud je principiálně oprávněn meritorně rozhodovat jen o takové ústavní stížnosti, která směřuje proti rozhodnutím, jimiž se soudní řízení končí. Za "konečná" rozhodnutí je nicméně možno považovat i některá procesní rozhodnutí, jimiž se řízení sice nekončí, ale kterými se uzavírá jeho relativně samostatná část. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu patří k tomuto typu rozhodnutí i pokyn odvolacího soudu podle §221 odst. 2 o.s.ř. (resp. obdobně dle §262 trestního řádu), aby věc byla projednána a rozhodnuta jiným samosoudcem (resp. v jiném složení senátu), protože proti tomuto rozhodnutí neexistuje žádný řádný ani mimořádný opravný prostředek v soustavě obecných soudů. Ústavní soud přitom bere v úvahu rovněž zásadu ekonomie řízení, neboť bylo-li by porušení ústavně zaručeného základního práva na zákonného soudce shledáno až na samém konci soudního řízení, toto řízení by probíhalo nehospodárně [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 956/09 ze dne 22. 10. 2009 (N 225/55 SbNU 105), nález sp. zn. II. ÚS 3564/12 ze dne 5. 3. 2013 (N 38/68 SbNU 391) nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 1897/18 ze dne 28. 5. 2019].
7. Ústavní stížnost směřující proti výroku II. usnesení krajského soudu je tedy přípustná. Ústavní soud nicméně dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný - viz §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
8. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
IV.
9. V ústavní stížnosti stěžovatel rekapituluje dosavadní průběh řízení a poukazuje na argumentaci okresního soudu, který dospěl k závěru, že smlouva o členství je smlouvou spotřebitelskou a ujednání o automatické prolongaci je neplatné. Současně se stěžovatel vymezuje vůči právnímu názoru krajského soudu týkajícímu se posouzení této smlouvy. Nemá-li však Ústavní soud nepřípustným způsobem vstupovat do dosud neskončené části řízení (a tím nepřípustně zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů), musí se nyní omezit pouze na přezkoumání ústavnosti výroku II. usnesení krajského soudu, kterým byla věc přikázána k projednání a rozhodnutí jinému soudci okresního soudu, a to výhradně v tom smyslu, zda byl krajský soud oprávněn použít §221 odst. 2 o.s.ř. a zda tento svůj postup řádně odůvodnil, tedy zda svůj postup nezatížil zjevnými prvky svévole.
10. Dle §221 odst. 2 o.s.ř. platí, že zruší-li odvolací soud rozhodnutí proto, že nebyl dodržen závazný právní názor nebo že v řízení došlo k závažným vadám, může nařídit, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný senát (samosoudce), nebo přikázat věc k dalšímu řízení jinému soudu prvního stupně, kterému je nadřízen.
11. Ústavní soud již dříve uvedl, že smyslem §221 odst. 2 o.s.ř. je odblokovat řízení zatížené neschopností soudu prvního stupně uzavřít věc zákonným způsobem. Tomuto účelu slouží jak možnost odejmout věc soudci z důvodu nerespektování právního názoru odvolacího soudu, tak z důvodu existence závažných vad řízení. Prostřednictvím citovaného ustanovení se tak realizuje právo na soudní ochranu (věc bude možno skončit) a brání se vzniku průtahů v řízení. Z nutnosti restriktivního výkladu vyplývá, že vždy půjde o mimořádný krok odůvodněný vysokou pravděpodobností, že v případě ponechání věci současnému soudci tento nebude schopen ukončit řízení způsobem, jenž by mohl odvolací soud aprobovat [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 956/09 ze dne 22. 10. 2009 (N 225/55 SbNU 105), nález sp. zn. IV. ÚS 170/08 ze dne 28. 6. 2010 (N 128/57 SbNU 577) nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 1450/14 ze dne 19. 2. 2015; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Z uvedeného je zřejmé, že nařízení, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný soudce, je výjimečným krokem, který je podmíněn jak existencí naléhavé potřeby, tak i řádným sdělením důvodů, které odvolací soud k tomuto opatření vedly.
12. Z odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení vyplývá, že krajský soud nejprve usnesením ze dne 7. 1. 2015, č.j. 16 Co 6/2013-88, zrušil vyhovující rozsudek okresního soudu ze dne 23. 10. 2012, č.j. 7 C 134/2012-52, a vrátil mu věc k dalšímu řízení s výtkou vad spočívajících v absenci vypořádání se s neprovedenými důkazy a v nepodřazení zjištěného skutkového stavu pod konkrétní ustanovení zákona. Následně okresní soud rozhodl zamítavým rozsudkem ze dne 4. 8. 2015, č.j. 7 C 134/2012-202, který byl usnesením krajského soudu ze dne 17. 5. 2017, č.j. 16 Co 327/2015-224, opětovně zrušen a věc byla okresnímu soudu vrácena k dalšímu řízení, a to z důvodu absence hodnocení důkazů a nedostatečného odůvodnění rozsudku.
13. V následujícím řízení okresní soud vydal rozsudek ze dne 20. 7. 2017, č.j. 7 C 134/2012-275, kterým žalobu znovu zamítl. V odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení krajský soud pečlivě zdůvodnil, proč musel přistoupit ke zrušení i tohoto v pořadí již třetího rozsudku okresního soudu. Především upozornil, že není zřejmé, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil ani ze kterých konkrétních důkazů okresní soud svá zjištění dovodil, a to jak u listinných důkazů, tak u svědeckých výpovědí i u účastnického výslechu stěžovatele. To se pak dle krajského soudu promítlo také do právního hodnocení věci, jelikož okresní soud své závěry opřel o skutková zjištění, která neodpovídají provedenému dokazování. Rozhodnutí dle krajského soudu trpí vnitřní rozporností a z tohoto důvodu je na něho nutno nahlížet jako na nesrozumitelné. To krajský soud ilustruje na konkrétních příkladech rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, jakož např. i tím, že okresní soud sice uzavřel, že nebylo prokázáno poučení stěžovatele o automatické prolongaci, nicméně se opomněl vypořádat s faktem, že smlouva o členství i všeobecné podmínky členství byly opatřeny podpisem stěžovatele. Krajský soud také uvedl, že není zřejmé, jakými úvahami byl okresní soud při hodnocení smluvního vztahu veden, a okresnímu soudu dále vytkl, že nevzal v potaz zásadu pacta sunt servanda, a to navzdory tomu, že na to byl již v předchozím rozhodnutí výslovně upozorněn. Krajský soud se dále detailněji zabýval podmínkami aplikace §56 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Následně shrnul, že jelikož okresní soud dovodil závěr o neplatnosti ujednání o automatickém prodloužení smlouvy v kontextu citovaného ustanovení v důsledku nesprávných skutkových zjištění, což se promítlo i do právního hodnocení věci, nemůže jeho závěru přisvědčit, jelikož rozhodnutí je stiženo vadami, které je činí ve svém důsledku nepřezkoumatelným. V návaznosti na to krajský soud formuloval otázky, které okresní soud při hodnocení dotčeného ujednání o automatické prolongaci smlouvy v dalším řízení posoudí, a další okolnosti, které přitom vezme v úvahu (v podrobnostech viz s. 4-7 usnesení krajského soudu).
14. Vzhledem k tomu, že okresní soud opětovně nerespektoval závazný právní názor krajského soudu vyjádřený v jeho předchozích zrušovacích usneseních a jeho rozhodnutí opakovaně trpělo celkovou nepřezkoumatelností, přistoupil krajský soud k vyhovění návrhu vedlejší účastnice a rozhodl o přikázání věci k projednání a rozhodnutí jinému soudci okresního soudu.
15. Přesvědčení stěžovatele, že krajský soud takto rozhodl, aniž byly naplněny podmínky §221 odst. 2 o.s.ř., Ústavní soud nesdílí. Již z naznačené rekapitulace je patrné, že krajský soud nepostupoval svévolně, ale naopak způsobem ústavně konformním. Srozumitelně a dostatečně podrobně vyložil přiléhavé důvody, které jej k tomuto mimořádnému kroku vedly - okresnímu soudu vytkl konkrétní nedostatky v dokazování (absenci řádného hodnocení důkazů, rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními), vnitřní rozpornost a nepřezkoumatelnost rozhodnutí, jakož i to, že se neřídil závazným právním názorem odvolacího soudu. Zohlednit je třeba také to, že odvoláním napadený rozsudek byl v pořadí již třetím rozhodnutím okresního soudu ve věci samé a krajský soud k tomuto řešení přistoupil v okamžiku, kdy od zahájení řízení uplynulo bez dvou měsíců již sedm let.
16. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že ke stěžovatelem namítanému porušení základních práv nedošlo. Jelikož neshledal nedostatky, pro které by bylo nezbytné zasáhnout do nezávislého rozhodování obecných soudů, ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. března 2020
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu