ECLI:CZ:US:2020:2.US.1882.20.1
sp. zn. II. ÚS 1882/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele Ctirada Hájka, právně zastoupeného JUDr. Jiřím Brožem, advokátem se sídlem Vinohradská 2828/151, Praha 3, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 24 Cdo 329/2020-287 ze dne 17. 4. 2020, rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 21 Co 62/2019-179 ze dne 12. 6. 2019 a rozsudku Okresního soudu v Mělníku č. j. 16 C 132/2017-140 ze dne 19. 11. 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti stěžovatel napadá shora uvedená rozhodnutí obecných soudů, když má za to, že jimi bylo porušeno zejména jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Okresní soud v Mělníku napadeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se stěžovatel jako žalobce domáhal určení, že žalovaný 2) a žalovaná 3) mají ve společném jmění manželů nemovité a movité věci blíže specifikované ve výrocích I. a II. Výrokem III. pak rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
3. Nejvyšší soud jako soud dovolací odmítl podle §243c odst. 1 dovolání stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Praze pro absenci vymezení předpokladů přípustnosti dovolání. Dle jeho závěru podané dovolání trpí vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat a tato nebyla dovolatelem (jeho advokátem) odstraněna v zákonné lhůtě (§241b odst. 3, §243b a §243c odst. 1 o. s. ř.).
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že napadená rozhodnutí jsou v otázce hodnocení provedených důkazů vadná, závěry soudů jsou nelogické a neodpovídají tomu, co vyplynulo z dokazování s tím, že zároveň řada skutečností, která z dokazování vzešla, je soudy zcela opomenuta. Napadená rozhodnutí nesplňují požadavky na řádné odůvodnění soudních rozhodnutí.
5. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
6. Ústavní soud považuje za vhodné zopakovat, že pouhý nesouhlas stěžovatele s právním posouzením věci obecnými soudy nemůže založit opodstatněnost zásahu Ústavního soudu. Ten totiž není součástí soustavy obecných soudů a není oprávněn do jejich jurisdikce zasahovat svým vlastním výkladem obyčejného práva. Důvod k zásahu by nastoupil tehdy, pokud by napadená rozhodnutí či jim předcházející řízení trpěla takovými vadami, že by byly narušeny základní principy ústavnosti, zvláště ve vztahu k případnému narušení ústavně zaručených práv. Narušení těchto principů však v dané věci Ústavní soud neshledal.
7. Jak dovolací soud v minulosti přiléhavě vyložil (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018 sp. zn. 25 Cdo 1791/2018; všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná z: www.nsoud.cz), dovolání je mimořádný opravný prostředek a z ústavního pořádku nevyplývá nárok na podání dovolání či jiného mimořádného opravného prostředku (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1226/17 ze dne 20. 2. 2018). Ústavní soud ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (č. 460/2017 Sb.) uvedl, že právo na přístup k soudu není absolutní, nýbrž může podléhat určitým omezením, jež koneckonců vyplývají přímo ze znění čl. 36 odst. 1 Listiny, který garantuje právo domáhat se svého práva u soudu stanoveným způsobem - s tím, že podmínky a podrobnosti stanoví zákon (čl. 36 odst. 4 Listiny).
8. Dovolání stěžovatele bylo Nejvyšším soudem odmítnuto pro vady spočívající v absenci doložení splnění předpokladů přípustnosti dovolání. K tomu Ústavní soud uvádí, že mezi povinné náležitosti dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř. patří vymezení důvodu dovolání a uvedení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolatel je tedy ze zákona povinen uvést jak právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení), tak tuto nesprávnost - při vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání - konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu, kterému náleží úkol sjednocovat rozhodovací činnost soudů v civilním řízení. Neboli, dovolatel je povinen jasně vymezit relevantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a uvést, v čem se odvolací soud odchýlil od této relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu či v čem je tato praxe rozporná nebo v čem je třeba ji změnit, případně že se jedná o právní otázku Nejvyšším soudem dosud nevyřešenou. Případně lze přípustnost dovolání podle okolností vymezit i odkazem na relevantní rozhodovací činnost Ústavního soudu (srov. cit. stanovisko ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). Pokud dovolatel svou argumentační povinnost nesplní, dovolací soud může odmítnout dovolání jako vadné.
9. Stěžovatel podle Nejvyššího soudu však žádnou takovou otázku neoznačil a pouze polemizuje s právním posouzením věci učiněným odvolacím soudem (i soudem prvního stupně) a vytýká odvolacímu (i prvostupňovému) soudu nesprávná skutková zjištění. Sama skutečnost, že dovolatel má jiný názor na právní závěr odvolacího soudu a rozporuje některá jeho skutková zjištění, však způsobilé vymezení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. nepředstavuje. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, založeného na zpochybňování skutkového stavu věci učiněného odvolacím soudem, a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Z odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu jasně plynou důvody, pro něž považoval vymezení předpokladů přípustnosti dovolání jako nedostatečné a Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost proti rozhodnutí Nejvyššího soudu jako zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji odmítl. Ostatně ani námitky stěžovatele nijak závěr Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání pro jeho vady nerozporují a zaměřují se výlučně proti argumentaci soudu nalézacího a odvolacího.
10. Pokud pak jde o rozhodnutí soudu nalézacího a odvolacího, podle výše citovaného stanoviska Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 platí, že "nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů."
11. S ohledem na právní závěry stanoviska, jimiž je II. senát Ústavního soudu vázán, Ústavní soud ústavní stížnost v části, v níž směřovala proti rozsudku těmto rozhodnutím, odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný, neboť stěžovatel v důsledku vadně podaného dovolání nesplnil podmínku řádného vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně svých práv. Následkem toho se pak Ústavní soud těmito rozhodnutími nemohl věcně zabývat.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. srpna 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu