ECLI:CZ:US:2020:2.US.189.20.1
sp. zn. II. ÚS 189/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce Davida Uhlíře a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Hofmana, zastoupeného Mgr. et Mgr. Patrikem Tauerem, advokátem se sídlem Vinohradská 2134/126, Praha 3, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. října 2019, č. j. 20 Co 227/2019-430, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, a Společenství vlastníků jednotek X, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní soud obdržel dne 17. 1. 2020 návrh stěžovatele na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Podstatou řízení před obecnými soudy bylo řízení o žalobě Společenství vlastníků jednotek X (dále jen vedlejší účastník), o zaplacení částky 33 098 Kč s příslušenstvím, představující dluh z vyúčtování nákladů na služby v souvislosti se stěžovatelovým vlastnictvím ateliéru v budově spravované vedlejším účastníkem.
3. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 20. 3. 2019, č. j. 13 C 27/2018-391, uznal stěžovatele povinným zaplatit vedlejšímu účastníku žalovanou částku (výrok I.) a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že vyúčtování nákladů za služby a příspěvky do fondu oprav za rok 2013 ve vztahu k jednotce stěžovatele (ateliér) činily 42 098 Kč, po zúčtování zaplacených záloh činil nedoplatek stěžovatele 33 098 Kč. Vyúčtování bylo provedeno v souladu se zákonem č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, a vyhláškou
č. 372/2001 Sb., kterou se stanoví pravidla pro rozúčtování nákladů na tepelnou energii na vytápění a nákladů na poskytování teplé užitkové vody mezi konečné spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláškou č. 372/2001 Sb."). Správnost rozúčtování nákladů potvrdil i znalecký posudek a následný výslech znalce.
4. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 10. 2019, č. j. 20 Co 227/2019-430, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
II.
5. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právními závěry obecných soudů, zdali předmětné vyúčtování služeb za rok 2013 obsahuje všechny zákonné náležitosti, a je tedy správné a schopné přivodit splatnost závazku či nikoliv.
6. Má za to, že vyúčtování neobsahuje koeficienty dle §7 odst. 2 písm. g) vyhlášky č. 372/2001 Sb. (tzv. koeficienty a součinitele použité pro přepočty podlahové plochy nebo započitatelné podlahové plochy konkrétního bytu či nebytového prostoru a pro přepočty odečtů měřičů tepelné energie nebo indikátorů vytápění u konečného spotřebitele).
7. Brojí též proti znaleckému posudku, který není opatřen znaleckou doložkou dle §127a občanského soudního řádu, protože znalec byl jmenován soudem, a navíc nejde o znalce jmenovaného v oboru vyúčtování, čímž došlo k porušení §8 zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů.
8. Stěžovatel poukazuje na bohatou judikaturu Nejvyššího soudu (zejména usnesení sp. zn. 26 Cdo 4760/2016), podle které vyúčtování postrádající některou z předepsaných náležitostí nebo znějící na cenu v nesprávné výši není řádným vyúčtováním a není způsobilé vyvolat splatnost doplatku plynoucího z vyúčtování. Dále poukazuje na judikaturu Ústavního soudu - sp. zn. I. ÚS 1294/07, IV. ÚS 2495/09.
III.
9. Ústavní soud, jak již mnohokrát v rozsáhlé rozhodovací praxi konstatoval, není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k přezkumu jejich rozhodnutí jako další odvolací orgán. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva, jakož i jeho aplikace, náleží obecným soudům, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky.
10. V judikatuře Ústavního soudu akcentuje doktrína minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, což vyplývá ze samotného postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti. Ústavní soud přezkoumává toliko ústavněprávní principy, tj. to, zda nedošlo k porušení ústavních principů a základních práv a svobod účastníka řízení, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a zda výklad práva provedený obecnými soudy je ústavně konformní, resp. zda nebyl aktem libovůle, svévole či přepjatého formalismu. Ústavní soud tedy koriguje jen ty nejextrémnější excesy (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377, nebo nález sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).
11. V posuzované věci Ústavní soud, po prostudování ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 5
sp. zn. 13 C 27/2018, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, který nenaplňuje shora uvedené předpoklady pro ústavně právní přezkum. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že se obecné soudy projednávanou věcí dostatečně zabývaly, právní závěry jsou řádně odůvodněné, obsahují úvahy, kterými byly obecné soudy při rozhodování vedeny, jakož i zákonná ustanovení, podle kterých postupovaly.
12. Stěžovatel po celé řízení, jakož i nyní v ústavní stížnosti, argumentuje především tím, že předmětné vyúčtování služeb za rok 2013 neobsahuje všechny zákonné náležitosti podle §7 odst. 2 písm. g) vyhlášky č. 372/2001 Sb. Ústavní soud má za to, že stěžovatel pokračuje v pouhé polemice se skutkovými a právními závěry obecných soudů, s nimiž se neztotožnil. Jak bylo ověřeno ze spisu, za účelem zjištění, zda vyúčtování za rok 2013 obsahuje všechny náležitosti, jakož i za účelem přezkoumání výše ceny tepla za rok 2013, byl usnesením soudu ze dne 26. 1. 2017, č. j. 77 Cm 103/2015-86, ustanoven znalec z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence, JUDr. Ing. Jan Lang., CSc. Obecné soudy pak především na základě zpracovaného posudku ze dne 6. 4. 2017, ve znění dodatku ze dne 8. 1. 2018, který reagoval na doplňující dotazy, výslechu znalce u jednání před soudem prvního stupně konaného dne 26. 9. 2017, jakož i dalších provedených důkazů, dospěly k závěru, že vyúčtování obsahuje všechny náležitosti z hlediska zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, jakož i podle vyhlášky č. 372/2001 Sb. [viz bod 6. rozsudku odvolacího soudu, kde se soud vypořádal s námitkou absence koeficientů dle §7 odst. 2 písm. g) vyhlášky č. 372/2001 Sb.?.
13. Ústavní soud konstatuje, že zásadně není oprávněn revidovat hodnocení důkazů provedené obecnými soudy, pokud celý proces dokazování probíhá v hranicích vymezených zásadou volného hodnocení důkazů (viz např. nález ze dne 17. 9. 1996, sp. zn. I. ÚS 143/96, N 80/6 SbNU 69, nález ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 854/09, N 255/55 SbNU 463). K porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny by mohlo dojít tehdy, pokud by bylo hodnocení důkazů v extrémním rozporu s vyvozenými právními závěry (nález ze dne 26. 9. 2005 sp. zn. IV. ÚS 391/05, N 181/38 SbNU 449). Takový rozpor však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Z rozhodnutí je zřejmé, z jakých důkazů soud vycházel, které důkazy byly rozhodující pro přijaté právní závěry, a rovněž i to, z jakého důvodu nebyl proveden důkaz stěžovatelem předloženým znaleckým posudkem (viz bod 4. rozsudku soudu prvního stupně, bod 6. rozsudku odvolacího soudu).
14. Odvolací soud se dostatečně vypořádal také s námitkou stěžovatele ohledně absence znalecké doložky dle §127a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, která, za předpokladu, že je znalec ustanoven soudem a v rámci výslechu byl o následcích vědomě nepravdivého znaleckého posudku poučen, není nezbytná (viz bod 6. rozsudku odvolacího soudu). Ústavní soud neakceptoval ani námitku stěžovatele, že soud neustanovil znalce v oboru vyúčtování, čímž mělo dojít k porušení §8 zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů. Proti osobě znalce mohl stěžovatel podat námitky, a to do 8 dnů od doručení usnesení, kterým byl znalec ustanoven, což však stěžovatel, jak Ústavní soud ověřil ze spisu, neučinil. Ústavní soud ve své judikatuře zdůrazňuje, že námitky, které stěžovatel neuplatnil řádně již před obecnými soudy, ačkoliv tak mohl učinit, Ústavní soud - v souladu se zásadou subsidiarity ústavní stížnosti a zásadou minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů - považuje za nepřípustné v materiálním smyslu a nemůže se jimi věcně zabývat [viz např. nález sp. zn. II. ÚS 3383/14 ze dne 6. 9. 2016(N 163/82 SbNU 565), nález sp. zn. III. ÚS 1047/16 ze dne 20. 12. 2016 (N 249/83 SbNU 885)]. Proto Ústavní soud s odkazem na shora uvedené principy tuto námitku považuje za materiálně nepřípustnou a nemohl se jí tudíž věcně zabývat.
15. Závěrem Ústavní soud připomíná, že k ochraně práv je nutné vlastní přičinění jednotlivých subjektů, tj. požaduje se, aby především ony samy sledovaly svá subjektivní práva a činily takové kroky, aby nedocházelo k jejich ohrožování a poškozování (zásada vigilantibus iura scripta sunt). Jinak řečeno, pokud stěžovatel nesouhlasil s vyúčtováním záloh za služby a příspěvků do fondu oprav za rok 2013, mohl v příslušné lhůtě tyto reklamovat. Argumentace, že se nenacházel na uvedené adrese, neboť se staral o nemocnou matku, by mohla být opodstatněná snad jen za předpokladu, pokud by řádně informoval sdružení vlastníků jednotek o adrese, na kterou mu mají být po konkrétní dobu doručovány písemnosti.
16. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. září 2020
Ludvík David v. r.
předseda senátu