ECLI:CZ:US:2020:2.US.1891.20.1
sp. zn. II. ÚS 1891/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele PETRONEL spol. s r.o., se sídlem Riedlova 919, Desná III, Desná, zastoupeného JUDr. Ondřejem Moravcem, Ph.D., advokátem se sídlem Malé náměstí 124, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 1589/2018-446 ze dne 31. 3. 2020, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci č. j. 35 Co 289/2016-343 ze dne 7. 6. 2017 a rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou č. j. 12 C 54/2010-220 ze dne 23. 6. 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na ochranu majetku a vlastnictví zaručené čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že napadeným rozsudkem ze dne 23. června 2016 č. j. 12 C 54/2010-220 Okresní soud v Jablonci nad Nisou zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal vůči žalované (Ing. Janě Horákové, jako správkyni konkursní podstaty úpadce Národní stavební společnosti a. s.) zaplacení částky 15 663 499,30 Kč (bod I. výroku) a uložil stěžovateli zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 406 472,74 Kč (bod II. výroku). K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé potvrdil (první výrok), změnil v bodě II. výroku tak, že stěžovatel je povinen nahradit žalované náklady řízení u soudu prvního stupně ve výši 312 176 Kč (druhý výrok) a stěžovateli uložil zaplatit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 61 565 Kč (třetí výrok). Odvolací soud vyšel z toho, že se stěžovatel podanou žalobou domáhal vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího ve výtěžku zpeněžení nemovitostí, které byly původně v jeho vlastnictví. Nemovitosti prodala žalovaná kupní smlouvou ze dne 26. června 2013 v rámci zpeněžování majetku sepsaného do konkursní podstaty úpadce. Před tímto zpeněžením Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 22. ledna 2009 č. j. 25 Cm 62/2008-172 zamítl žalobu stěžovatele o vyloučení nemovitostí ze soupisu konkursní podstaty úpadce. Toto rozhodnutí potvrdil Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 17. září 2009 č. j. 15 Cmo 122/2009-222. Argumentem stěžovatele pro vydání bezdůvodného obohacení byla změna judikatury Nejvyššího soudu, konkrétně okolnost, že v době vydání rozhodnutí, kterým byla žaloba o vyloučení nemovitostí ze soupisu konkursní podstaty pravomocně zamítnuta, bylo na smlouvy o převodu majetku podléhající §196a odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, pohlíženo jinak (jako na neplatné) než po vydání rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. února 2012 sp. zn. 31 Cdo 3986/2009, uveřejněného pod číslem 67/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Odvolací soud ve svém napadeném rozsudku č. j. 35 Co 289/2016-343 ze dne 7. 6. 2017 zdůraznil, že právní mocí rozsudku, kterým byla zamítnuta excindační žaloba, byla pro dobu trvání konkursu konečným způsobem vymezena příslušnost nemovitostí ke konkursní podstatě a žalovaná tak měla možnost tyto nemovitosti zpeněžit. Stěžovatel již za trvání konkursu nemá možnost vynutit si zákaz zpeněžení tohoto majetku a zabránit rozdělení výtěžku mezi úpadcovy věřitele (v tomto směru odvolací soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2007 sp. zn. 29 Odo 12/2005), a to ani žalobou na vydání bezdůvodného obohacení proti správkyni konkursní podstaty, neboť nelze obcházet §19 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání.
3. Nejvyšší soud svým napadeným usnesením č. j. 29 Cdo 1589/2018-446 ze dne 31. 3. 2020 odmítl dovolání stěžovatele, což odůvodnil tím, že tvrdí-li stěžovatel, že měl ke zpeněženému majetku lepší právo než úpadce, může se poté, co bude výtěžek zpeněžení rozdělen mezi věřitele, domáhat po těchto věřitelích bezdůvodného obohacení tzv. žalobou z lepšího práva, které není na překážku ani negativní výsledek sporu o vyloučení nemovitostí z konkursní podstaty.
4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že jakožto vlastník předmětných nemovitostí měl k těmto nemovitostem "lepší právo" než konkurzní věřitelé, jejichž pohledávky by měly být z výtěžku z prodeje nemovitostí uspokojeny. Konkrétně stěžovatel namítá, že bylo nepřiměřeným způsobem omezeno právo na efektivní soudní ochranu vlastnického práva stěžovatele, a to v rozporu s čl. 11 odst. 1 věty druhé Listiny, dle něhož platí, že vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu, avšak soudní ochrana vlastnického práva stěžovatele byla omezena ve prospěch konkurzních věřitelů, aniž pro takové omezení existuje legitimní a dostatečně silný důvod.
5. Stěžovatelovy námitky směřují vůči absolutizaci důsledků rozhodnutí o vylučovací žalobě s tím, že i po zpeněžení majetku sepsaného do konkurzní podstaty, kterým majetek konkurzní podstatu opouští, zůstává vlastníkovi věci k dispozici žaloba z lepšího práva, kterou se může domáhat vydání bezdůvodného obohacení vůči konkurznímu věřiteli, který inkasoval část výtěžku ze zpeněžení majetku, k němuž měl stěžovatel lepší právo. Předpokladem této konstrukce je přetrvávající existence vlastnického práva stěžovatele i po rozhodnutí o vylučovací žalobě až do zpeněžení majetku. Výsledkem řízení o vylučovací žalobě je otázka, zda je žalobce podávající vylučovací žalobu povinen strpět prodej majetku, jehož se vylučovací žaloba týká, v konkurzu, nikoli však otázka vlastnického či jiného práva k sepsanému majetku. Tomu odpovídá i související úprava týkající se např. lhůt k podání žaloby a důsledků jejího zmeškání a také důsledků neúspěchu žalobce v řízení o vyloučení věci z konkurzní podstaty. Ústavně relevantním důvodem zásahu do vlastnického práva osoby, jejíž majetek je sepsán do konkurzní podstaty, je zájem na ochraně majetkových práv konkurzních věřitelů a zájem na včasném ukončení konkurzního řízení.
6. Stěžovatel shledává ústavně rozporným názor obecných soudů, dle nichž mu svědčí žaloba z lepšího práva, avšak až po skočení konkurzního řízení a vůči jednotlivým věřitelům. Stěžovatel má za to, že takovéto omezení postrádá ústavně souladný účel. Zatímco v případě opakovaného podání vylučovací žaloby je účel omezení vlastnického práva zřejmý (je jím řádný průběh konkurzního řízení vyžadující zpeněžení majetku v přiměřené lhůtě), vyloučení možnosti domáhat se vydání bezdůvodného obohacení žalobou z lepšího práva přímo vůči správci konkurzní podstaty ještě před skončením konkurzu žádné takové opodstatnění dle stěžovatele nemá. Stěžovatel dále upozorňuje na to, že žalovaná sepsala nemovitosti stěžovatele do konkurzní podstaty úpadce dlouho po uplynutí lhůty k podání přihlášek do konkurzního řízení. I kdyby tak byla kupní smlouva, kterou stěžovatel nabyl nemovitosti do svého vlastnictví neplatná, stěžovatel v důsledku soupisu nemovitostí do konkurzní podstaty až po uplynutí lhůty k podání přihlášek pohledávek nemohl uplatnit svůj synallagmatický nárok na vrácení zaplacené kupní ceny. Stěžovatel přitom v obecné rovině nezpochybňuje ústavní konformitu absence lhůty, v níž je správce konkurzní podstaty oprávněn sepsat věc do konkurzní podstaty úpadce, ani existence lhůty k přihlášení pohledávek do konkurzního řízení. Za protiústavní však stěžovatel považuje působení obou těchto institutů insolvenčního práva ve svém úhrnu do právní sféry stěžovatele. Důsledkem tohoto působení totiž je skutečnost, že stěžovatel pozbyl vlastnické právo k majetku, aniž reálně mohl svou protipohledávku uplatnit v konkurzním řízení. Stěžovatel se odvolává na nález Ústavního soudu I. ÚS 1576/16 ze dne 1. 6. 2020, podle nějž má být výklad insolvenčního zákona takový, aby nezasahoval nepřiměřeně do majetkových práv jednotlivce a nepreferoval na jeho úkor majetková práva věřitelů a současně dbal na plnění úkolů státu při vytváření podmínek rozvoje tržního hospodářství.
7. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
9. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
10. Již ze samotné argumentace stěžovatele je zřejmé, že nesouhlasí s výkladem podústavního práva ze strany obecných soudů. Ačkoli stěžovatel používá argumentaci odkazem na své základní právo na ochranu majetku, nesouhlasí právě jen s tím, jak věc obecné soudy posoudily na úrovni podústavního práva. Ústavní soud v této věci neshledal ani porušení principů vyjádřených v jeho judikatuře ke způsobu interpretace insolvenčního práva, na něž stěžovatel odkazuje
11. Otázka, zda se má stěžovatel domáhat žalobou z lepšího práva plnění po správkyni konkurzní podstaty nebo po konkurzních věřitelích, u nichž finanční prostředky, jichž se stěžovatel domáhá, skončí, je otázkou podústavního práva. Právní řešení, které stěžovateli nabídly obecné soudy, není nepřijatelné a bylo řádně odůvodněno.
12. Z důvodů výše uvedených dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. července 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu