ECLI:CZ:US:2020:2.US.1921.20.1
sp. zn. II. ÚS 1921/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti SILMET Příbram a.s., se sídlem Příbram III/168, Příbram, zastoupené Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem Na Flusárně 168, Příbram, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2020, č. j. 29 ICdo 27/2020-122, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. října 2019, č. j. 102 VSPH 34/2019-107, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne8. listopadu 2018, č. j. 139 ICm 3301/2016-42, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní soud obdržel dne 9. 7. 2020 návrh stěžovatelky na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo zaručené čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Podstatou nalézacího řízení byla žaloba stěžovatelky na vyloučení konkrétních movitých věcí (technologie čerpací stanice) ze soupisu majetkové podstaty dlužníka.
3. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 11. 2018, č. j. 139 ICm 3301/2016-42, byla výrokem I. žaloba stěžovatelky zamítnuta, výroky II. a III. bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu (který řešil shodnou záležitost) dospěl k závěru, že technologické zařízení, jež je předmětem této žaloby, je součástí věci hlavní ve smyslu §120 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, tedy budovy čerpací stanice, a nelze je platně převést bez převodu věci hlavní. Uzavřené smlouvy, kterými došlo k převodu vlastnického práva k samotnému technologickému zařízení čerpací stanice (smlouva mezi dlužníkem a leasingovou společností ze dne
30. 8. 2018 a smlouva mezi leasingovou společností a stěžovatelkou ze dne 3. 8. 2011) jsou absolutně neplatné pro rozpor se zákonem dle §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Soud prvního stupně tak dospěl k závěru, že vlastníkem technologického zařízení je vlastník budovy čerpací stanice, a to od okamžiku, kdy se toto technologické zařízení stalo součástí této čerpací stanice.
4. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 10. 2019, č. j. 102 VSPH 34/2019-107, byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Odvolací soud s odvoláním na judikaturu dovolacího soudu konstatoval, že není naplněn jeden z předpokladů, za nichž může soud vyhovět žalobě o vyloučení majetku z majetkové podstaty dlužníka, a to skutečnost, že sporný majetek je v době, kdy soud rozhoduje o vyloučení majetku, sepsán v majetkové podstatě (tzn. nebyl v mezidobí ze soupisu majetku vyloučen). Odvolací soud proto potvrdil napadený rozsudek jako věcně správný.
5. Dovolání stěžovatelky bylo s odkazem na §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2020, č. j. 29 ICdo 27/2020-122, odmítnuto jako nepřípustné.
II.
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, které shledalo její dovolání nepřípustné podle §243c odst. 1 a 2 občanského soudního řádu,
a to z toho důvodu, že stěžovatelkou rozporované právní hodnocení odpovídá odvolacím soudem konkretizované judikatuře Nejvyššího soudu, na níž dovolací soud neshledal důvod cokoliv měnit. Stěžovatelka má za to, že závěry obsažené v judikatuře dovolacího soudu jsou neudržitelné a jejich respektování odporuje právu účastníků soudního řízení na spravedlivý proces. Podle stěžovatelky neexistuje žádné právní ustanovení zakotvující nemožnost vyhovět vylučovací žalobě podle §225 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb.,
o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "insolvenční zákon"), za situace, kdy v době rozhodování již není sporný majetek nadále sepsán v majetkové podstatě. Stejně tak stěžovatelka nesouhlasí se závěrem, že insolvenční správce je oprávněn vyřadit majetek ze soupisu majetkové podstaty i v případě, kdy již byla podána vylučovací žaloba.
7. Vůči rozhodnutím soudu prvního stupně a soudu odvolacího uplatňuje totožné námitky, neboť jejich závěry jsou totožné se závěry dovolacího soudu.
III.
8. Ústavní soud v rozsáhlé rozhodovací praxi opakovaně konstatuje, že není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k přezkumu jejich rozhodnutí jako další odvolací orgán. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva, jakož i jeho aplikace, náleží obecným soudům, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky.
9. V judikatuře Ústavního soudu akcentuje doktrína minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, což vyplývá ze samotného postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti.
10. Ústavní soud je povolán toliko k přezkumu ústavněprávních principů, tj. toho, zda nedošlo k porušení ústavních principů a základních práv a svobod účastníka řízení, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a zda výklad práva provedený obecnými soudy je ústavně konformní, resp. zda nebyl aktem "libovůle". Ústavní soud tedy koriguje jen ty nejextrémnější excesy (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377).
11. V posuzované věci Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že se o takový případ nejedná.
12. Z rozhodnutí obecných soudů je zřejmé, že se projednávanou věcí řádně zabývaly, jsou dostatečně odůvodněná, obsahují úvahy soudů, kterými byly při rozhodování vedeny, jakož i zákonná ustanovení, podle kterých postupovaly. Odvolací soud potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně; dospěl k závěru, že v době, kdy rozhodoval o vyloučení majetku, se tento již nenacházel v majetkové podstatě, neboť byl ze soupisu majetku insolvenčním správcem (žalovaným) vyřazen - viz zpráva o stavu insolvenčního řízení ze dne 14. 6. 2019 (B-320). Žalobě stěžovatelky proto nemohlo být vyhověno. Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů vybočení z mezí ústavnosti. Z konstantní judikatury dovolacího soudu (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 683/2011, uveřejněným pod č. 116/2016 Sb. soud. rozh. a stan., které ostatně odvolací soud cituje) vyplývá, že jedním z předpokladů úspěšnosti vylučovací žaloby v insolvenčním řízení je ta skutečnost, že sporný majetek je v době rozhodování odvolacího soudu sepsán v majetkové podstatě (tzn. nebyl v mezidobí ze soupisu majetku vyloučen). Pokud tento předpoklad není naplněn, nemůže být vylučovací žaloba úspěšná. Tak tomu bylo i v nyní posuzované věci. Sporný majetek se v době rozhodování odvolacího soudu již nenacházel v soupisu majetkové podstaty, což odvolací soud ověřil ze zprávy o stavu insolvenčního řízení ze dne 14. 6. 2019 (B-320), jakož i z vyjádření žalovaného insolvenčního správce na jednání před odvolacím soudem.
13. Rovněž v postupu dovolacího soudu Ústavní soud neshledal porušení ústavněprávních principů. Odůvodnění usnesení dovolacího soudu netrpí žádnými nedostatky i přesto, že je poměrně stručné. Dovolací soud uvedl, na základě jakých úvah dospěl k závěru o nepřípustnosti dovolání; shledal právní posouzení věci tak, jak jej učinil odvolací soud, v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu (R 116/2016,
R 52/1998, usnesení sp. zn. 29 Cdo 3091/2011 či 29 NSČR 13/2017, též 29 ICdo 37/2016). Z hlediska ústavnosti tak Ústavní soud nemá napadenému rozhodnutí dovolacího soudu co vytknout.
14. Ústavní soud nesdílí ani námitku stěžovatelky, týkající se protiprávnosti postupu žalovaného insolvenčního správce. Nejvyšší soud ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 17. 6. 1998, sp. zn. Cpjn 19/98 (uveřejněném pod č. 52/1998 Sb. soud. rozh. a stan.), konstatoval, že "pochybnost o tom, zda jiná osoba uplatnila důvodné námitky proti tomu, aby věc byla zařazena do podstaty, může být vyřešena, a to i poté, co již byla soudem učiněna výzva k podání vylučovací žaloby, mimosoudní dohodou uzavřenou se správcem konkursní podstaty nebo tak, že správce námitkám této osoby dobrovolně vyhoví a věc ze soupisu vyřadí." Tyto závěry byly Nejvyšším soudem aprobovány i pro insolvenční řízení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2017, sen. zn. 29 NS ČR 13/2017) - viz bod 10. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu - a Ústavní soud v nich nespatřuje porušení ústavněprávních kautel.
15. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2020
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu