ECLI:CZ:US:2020:2.US.1935.19.1
sp. zn. II. ÚS 1935/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky X, zastoupené JUDr. Václavem Veselým, advokátem se sídlem Gutova 3297/4, Praha 10, proti usnesení Okresního soudu v Chomutově ze dne 17. 5. 2019 sp. zn. 0 Nt 3213/2019 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství Ústeckého kraje, Územního odboru Chomutov, OOK - 3. oddělení Chomutov ze dne 26. 3. 2019 č. j. KRPU-198340-96/TČ-2017-040374, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na ochranu majetku zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Stěžovatelka dále namítá porušení čl. 1 a 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Ústavní stížnost stěžovatelka spojila s návrhy na odklad vykonatelnosti a přednostní projednání věci.
2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti, jejího doplnění a přiložených rozhodnutí, stěžovatelka byla dne 30. 1. 2019, dne 5. 3. 2019 a dne 27. 5. 2019 opakovaně vyzvána podle §8 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů, k předložení přehledu výdělků zaměstnance stěžovatelky, obviněného P. Z., pro účely trestního řízení vedeného proti tomuto zaměstnanci pro podezření z přečinu krádeže. Této opakované výzvě k součinnosti stěžovatelka nevyhověla. V záhlaví uvedeným usnesením Policie České republiky - Krajského ředitelství Ústeckého kraje, územního odboru Chomutov, OOK - 3. oddělení Chomutov (dále jen "policejní orgán" a "usnesení o udělení pořádkové pokuty") jí proto byla podle §66 odst. 1 trestního řádu uložena pořádková pokuta ve výši 10 000 Kč. Policejní orgán v usnesení o udělení pořádkové pokuty odůvodnil potřebu součinnosti stěžovatelky především tím, že v předmětné trestní věci je vedeno finanční šetření.
3. Stěžovatelčina stížnost proti usnesení o udělení pořádkové pokuty byla v záhlaví uvedeným usnesením Okresního soudu v Chomutově ze dne 17. 5. 2019 sp. zn. 0 Nt 3213/201 zamítnuta (dále jen "stížnostní soud" a "usnesení o zamítnutí stížnosti"). Stížnostní soud v odůvodnění uvedl, že dožádaný přehled výdělku obviněného P. Z. nepředstavuje informaci, která je podle zvláštního zákona utajována, nebo na níž dopadá povinnost mlčenlivosti. Jedná se tak o výzvu k součinnosti podle §8 odst. 1 trestního řádu, a nikoli podle §8 odst. 5 trestního řádu. Stížnostní soud se neztotožnil s tvrzením stěžovatelky, dle kterého má stěžovatelka zákonnou, či dokonce ústavní povinnost mlčenlivost ve vztahu k poskytovaným informacím. Konstatoval, že jelikož se nejedná ani o utajované informace, ani informace, na něž se vztahuje povinnost mlčenlivosti, nevyžaduje se k výzvě k součinnosti předchozí souhlas soudce, jak to předpokládá §8 odst. 5 trestního řádu. K požadavku stěžovatelky na úhradu nákladů spojených s předložením informací uvedl, že takový nárok nemá oporu v zákoně. Závěrem se stížnostní soud vyjádřil k namítané absenci řádného odůvodnění usnesení o udělení pořádkové pokuty. Jakkoli lze k formulaci odůvodnění policejním orgánem mít výhrady, nejedná se o procesní vadu zakládající nepřezkoumatelnost daného rozhodnutí.
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že usnesením policejního orgánu o udělení pořádkové pokuty bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených práv na soudní ochranu a na ochranu majetku. Stěžovatelka odůvodňuje své neposkytnutí součinnosti tím, že k žádosti policejního orgánu o součinnost nebylo připojeno usnesení soudu obsahující souhlas soudce s vyžádáním informací. Stěžovatelka tvrdí, že informace o platových poměrech zaměstnanců jsou chráněny článkem 10 Listiny a článkem 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a na podústavní úrovni nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/679 ze dne 27. 4. 2016 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení směrnice 95/46/ES (obecné nařízení o ochraně osobních údajů). Z toho stěžovatelka dovozuje svou povinnost mlčenlivosti, odůvodňuje tím své neposkytnutí součinnosti, a domnívá se proto, že k žádosti o poskytnutí informací je zapotřebí souhlasu soudce dle §8 odst. 5 trestního řádu. Dle jejího tvrzení totiž dotčené údaje nelze bez souhlasu subjektu údajů vyžadovat s pouhým odkazem na §8 odst. 1 trestního řádu, jak to učinil policejní orgán. Stěžovatelka dále ve své ústavní stížnosti poukazuje na to, že zasláním žádosti o součinnost prostřednictvím faxu na příjmovou ambulanci stěžovatelky došlo k zásahu do osobnostních práv P. Z. To stěžovatelka odůvodňuje tím, že se takto o trestním stíhání P. Z. "...dozvědělo mnoho zaměstnanců...". Stěžovatelka závěrem namítá povinnost policejního orgánu uhradit jí náklady spojené s poskytnutím informací v paušální výši 300 Kč a hotové výdaje.
5. Stěžovatelka dále namítá procesní vady usnesení o udělení pořádkové pokuty. Za prvé, v usnesení chybí uvedení pariční lhůty a platebních údajů. Za druhé, usnesení není řádně odůvodněné; stěžovatelka jej považuje za nepřezkoumatelné. Konkrétně se jedná o nedostatečné zdůvodnění udělení pořádkové pokuty a její výše. Z toho stěžovatelka dovozuje "libovůli orgánu veřejné moci". Stěžovatelka rovněž namítá, že usnesení o zamítnutí stížnosti nebylo v rozporu se zákonem doručeno do datové schránky zástupce stěžovatelky, ale prostřednictvím poskytovatele poštovních služeb v listinné formě.
6. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatelka namítá porušení čl. 1 Ústavy, konkrétně principu předvídatelnosti a důvěry v právo. Uvádí, že přestože stížnostní soud konstatoval, že rozsah požadovaných informací ze strany policejního orgánu musí být podstatně menší, stížnost proti uložení pokuty zamítl. Rovněž poukazuje na to, že poté, co policejní orgán přistoupil k exekučnímu vymáhání pořádkové pokuty, stěžovatelka dožadované informace předložila. Tvrzené porušení principu předvídatelnosti a důvěry v právo stěžovatelka dovozuje z toho, že policejní orgán nevyjádřil nespokojenost s předloženými informacemi, přestože rozsah poskytnutých informací byl menší, než rozsah informací požadovaných v původní výzvě policejního orgánu ze dne 30. 1. 2019.
7. V reakci na výzvu soudu podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se k ústavní stížnosti vyjádřil policejní orgán jako vedlejší účastník řízení. Ve svém vyjádření uvádí kromě rekapitulace skutkových okolností, že z jeho strany nedošlo k zásahu do ústavních práv stěžovatelky; uvádí, že ani Okresní státní zastupitelství v Chomutově neshledalo v postupu policejního orgánu pochybení. Dožádané informace totiž nemají charakter informací utajovaných, ani takových, na něž by se vztahovala povinnost mlčenlivosti. K namítaným procesním vadám ve způsobu doručení usnesení o udělení pořádkové pokuty konstatuje, že doručení proběhlo dle instrukcí poskytnutých pracovnicí stěžovatelky a v souladu s informací o tom, že stěžovatelka nedisponuje datovou schránkou. Závěrem vedlejší účastník uvádí, že přehledy výdělků obviněného jsou standardně vyžadovány v rámci zkráceného finančního šetření v souvislosti s trestním stíháním pro podezření z majetkových trestných činů.
8. Svého práva vyjádřit se k ústavní stížnosti využil i stížnostní soud. K meritu věci stručně uvádí, že se s námitkami stěžovatelky vypořádal již v usnesení o zamítnutí stížnosti. Ohledně způsobu doručení usnesení o zamítnutí stížnosti přiznává, že došlo k vadě při doručování, jedná se však o vadu bezvýznamnou, neboť stěžovatelka i její zástupce písemnost obdrželi.
9. Ústavní soud nezaslal vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení stěžovatelce k replice, neboť nevnášejí do řízení žádné nové argumenty.
10. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je tedy k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
11. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
12. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti, nikoli součástí soustavy soudů. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí, které řízení završuje, nebyly porušeny ústavně chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Zasahování do rozhodování orgánů činných v trestním řízení ve fázi přípravného řízení považuje Ústavní soud obecně za nežádoucí, resp. nepřípustné [srov. nález sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 78/4 SbNU 243)]. Kasační intervence tak má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému, procesně právnímu rámci, a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit [nález sp. zn. II. ÚS 2499/14 ze dne 10. 3. 2015 (N 55/76 SbNU 761)].
13. Jádrem ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatelky, že pro poskytnutí informace o majetkových poměrech zaměstnance je nezbytný souhlas soudce udělený podle §8 odst. 5 trestního řádu. Pokud by totiž souhlas soudce byl k poskytnutí informací nezbytný, postupovala stěžovatelka správně, pokud požadované informace policejnímu orgánu nesdělila, a ten naopak neodůvodněně zasáhl do jejího vlastnického práva, pokud jí udělil pořádkovou pokutu pro nevyhovění výzvě, neboť ta by nesplňovala všechny podmínky pro její vydání a požadování předmětných informací.
14. Dožádání a poskytování informací pro účely trestního řízení (včetně ochrany utajovaných skutečností a údajů, na něž se vztahuje povinnost mlčenlivosti), obecně upravuje ustanovení §8 odst. 1 věty první trestního řádu, dle něhož jsou státní orgány, právnické a fyzické osoby povinny bez zbytečného odkladu, a nestanoví-li zvláštní předpis jinak, i bez úplaty vyhovovat dožádáním orgánů činných v trestním řízení při plnění jejich úkolů. Ustanovení §8 odst. 5 věty první trestního řádu pak normuje, že nestanoví-li zvláštní zákon podmínky, za nichž lze pro účely trestního řízení sdělovat informace, které jsou podle takového zákona utajovány, nebo na něž se vztahuje povinnost mlčenlivosti, lze tyto informace pro trestní řízení vyžadovat po předchozím souhlasu soudce.
15. Charakter §8 odst. 5 trestního řádu je vzhledem k odst. 1 téhož paragrafu subsidiární a použije se pouze, existuje-li zvláštní zákonná povinnost mlčenlivosti ve vztahu k dožádaným informacím (srov. např. DRAŠTÍK, A., FENYK, J. a kol. Trestní řád. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2017, k §8). Z pravidla, že pro aplikaci §8 odst. 5 trestního řádu musí existovat právní úpravou explicitně zakotvená povinnost mlčenlivosti, vychází i dosavadní judikatura Ústavního soudu; v ostatních případech nad případným dotčením práv, které je během trestního řízení nevyhnutelné, převáží veřejný zájem na objasnění trestných činů a spravedlivém potrestání jejich pachatelů, jakož i zájem na ochraně jednotlivce před neodůvodněným stíháním a odsouzením daný možností získání informací svědčících ve prospěch podezřelého, respektive obviněného [srov. nálezy sp. zn. 2050/14 ze dne 10. 3. 2015 (N 53/76 SbNU 731), sp. zn. IV. ÚS 799/15 ze dne 9. 7. 2015 (N 128/78 SbNU 37) či již citovaný nález sp. zn. II. ÚS 2499/14].
16. Takovou zákonnou povinnost mlčenlivosti ve vztahu k majetkovým poměrům zaměstnance právní řád České republiky (včetně stěžovatelkou odkazovaného Obecného nařízení o ochraně osobních údajů) neobsahuje a nelze jej dovozovat ani z ústavní ochrany soukromí. Stěžovatelkou citované nálezy sp. zn. IV. ÚS 1378/16 ze dne 17. 10. 2017 a sp. zn. IV. ÚS 1200/16 ze dne 3. 4. 2018 se týkají kolize ústavně zaručeného práva na informace o platových poměrech osob zaměstnaných ve veřejné sféře a jejich ochrany soukromí, tedy právní problematiky s nyní posuzovanou ústavní stížností nesouvisející. Argumentaci o nezbytnosti ochrany předmětných údajů ostatně odporuje i stěžovatelčino konstatování, že veškeré dožadované informace jsou dostupné z evidencí státních orgánů.
17. Ústavní soud zůstává zdrženlivý i v oblasti hodnocení účelnosti dožádaných informací pro trestní řízení. Ústavnímu soudu nepřísluší hodnotit, zda pro účely finančního šetření v rámci trestního řízení byly dožadované informace nezbytné, či zda bylo v možnostech policejního orgánu si informace zaopatřit jiným způsobem. Je totiž primárně na zmiňovaných orgánech, aby při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení důkladně vážily a posoudily, zda předmětná výzva naplní sledovaný účel trestního řízení. Nedošlo-li tedy k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, nepřísluší Ústavnímu soudu do těchto postupů zasahovat.
18. Ve vztahu k namítanému nedostatku odůvodnění usnesení o udělení pořádkové pokuty lze konstatovat, že míra odůvodnění odpovídá hypotéze ustanovení o pořádkové pokutě, neboť pro uložení pořádkové pokuty dostačuje podle §66 trestního řádu předchozí neuposlechnutí výzvě. V usnesení o udělení pořádkové pokuty bylo rovněž vysvětleno, proč byly předmětné informace pro trestní řízení nezbytné. Teprve v soudním řízení o stížnosti jednotlivec zpravidla uplatňuje námitky proti jejímu uložení, resp. výši, přičemž soud je povinen se s těmito námitkami vypořádat. Soudní přezkum pořádkové pokuty garantuje, že do práv jednotlivce nebude zasaženo nepřiměřeným či svévolným způsobem [sro. nález sp. zn. Pl. ÚS 15/04 ze dne 30. 11. 2004 (N 180/35 SbNU 391; 45/2005 Sb.)]. Nelze po policejním orgánu požadovat, aby předjímal možnou argumentaci sankcionované osoby a tuto preventivně vypořádal. V posuzované věci je tak třeba policejnímu orgánu vytknout pouze to, že nijak nezdůvodnil výši uložené pořádkové pokuty. V posuzované věci však nelze považovat pokutu za nepřiměřenou, ostatně ani stěžovatelka proti její výši v ústavní stížnosti, ani ve stížnosti podle §146a odst. 2 trestního řádu nebrojila.
19. S námitkou absence pariční lhůty a platebních údajů ve výroku usnesení o udělení pořádkové pokuty se již zevrubně vypořádal stížnostní soud, přičemž Ústavní soud jeho závěry neshledává neudržitelnými. Je tomu tak i v oblasti přiznání náhrady nákladů spojených s předložením informací, jelikož toto plně spadá do sféry výkladu podústavního práva. Konečně ani námitka proti údajnému zaslání výzvy na ambulanci stěžovatelky není důvodná, neboť se jí stěžovatelka domáhá ochrany práva na respekt k soukromí nikoliv svého, ale osoby od ní odlišné (obžalovaného P. Z.), který disponuje prostředky ochrany svého práva, pokud by považoval údajný zásah do svého soukromí za nepřípustný. K namítané vadě doručování Ústavní soud konstatuje, že vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí se dostalo do dispozice stěžovatelky i jejího zástupce, nejedná se o pochybení dosahující ústavní intenzity. Námitky vztahující se k exekučnímu vymáhání pořádkové pokuty Ústavní soud neposuzoval, neboť se netýkají předmětu ústavní stížnosti, tedy usnesení o udělení pořádkové pokuty a usnesení o zamítnutí stížnosti, nýbrž následného faktického postupu policejního orgánu.
20. Ústavní soud shrnuje, že v posuzované věci zásah do práv stěžovatelky na ústavní rovině neshledal. Stěžovatelka byla policejním orgánem nejen řádně vyzvána k součinnosti, v opakované výzvě byla taktéž předem poučena o možných následcích plynoucích z jejího nevyhovění. Za těchto okolností nelze uložení pořádkové pokuty, ani formu jejího uložení považovat za svévolné či jakkoli protiústavní. Usnesení o udělení pořádkové pokuty mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a výše pokuty nebyla zcela zjevně nepřiměřená. Stížností soud řádně vypořádal všechny stěžovatelčiny námitky, přičemž jeho závěry nejsou neudržitelné.
21. V projednávané věci se navíc jedná o peněžité plnění nepřevyšující 10 000 Kč, tedy o tzv. bagatelní věc, která zpravidla pro svůj význam není schopna dosáhnout úrovně porušení základních práv a svobod. K přezkumu z ústavněprávního hlediska lze totiž v případě tzv. bagatelních sporů přikročit jen v případech zcela evidentní svévole orgánů veřejné moci, případně, jde-li o otázky zcela principiálního významu [srv. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1584/17 ze dne 9. 8. 2017 či usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04 ze dne 25. 8. 2004 (U 43/34 SbNU 421)]. Ústavní soud v posuzované věci, jak již bylo výše uvedeno, neshledal postup orgánů veřejné moci svévolným ani nijak excesivním, přičemž se v řízení zároveň nejedná ani o otázku zcela principiálního významu.
22. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatelky dotčenými rozhodnutími porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. S ohledem na způsob rozhodnutí již nebylo samostatně rozhodováno o návrzích stěžovatelky na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí a přednostní projednání věci. Jedná se o návrhy akcesorické povahy, které sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. dubna 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu