ECLI:CZ:US:2020:2.US.1944.19.1
sp. zn. II. ÚS 1944/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Františka Bukóciho, zastoupeného Mgr. Robertem Cholenským, Ph.D., advokátem Bolzanova 461/5, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. března 2019 č. j. 30 Cdo 2195/2018-94 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. června 2015, č. j. 39 Co 164/2015-60, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovateli byl dne 2. 3. 2013 zadržen řidičský průkaz pro podezření, že se dopustil přestupku spočívajícího v řízení motorového vozidla pod vlivem alkoholu a pro odmítnutí podrobit se lékařskému vyšetření s odběrem biologického materiálu ke zjištění, zda neřídil pod vlivem alkoholu. Přestupkové řízení bylo rozhodnutím ze dne 20. 5. 2013 zastaveno s tím, že spáchání přestupku nebylo prokázáno a dne 23. 5. 2013 byl stěžovateli zadržený řidičský průkaz vrácen.
2. Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal na základě zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.") zaplacení částky 82 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu měla vzniknout nezákonným rozhodnutím o zadržení řidičského průkazu. Újma mu měla vzniknout tím, že nemohl užívat osobní automobil a tím, že jednání policistů bylo přítomno několik dalších osob.
3. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "soud prvního stupně") rozsudkem ze dne 13. 3. 2015, č. j. 25 C 98/2013-32 žalobu zamítl.
4. Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
5. Oba soudy dospěly k závěru, že si zadržení řidičského průkazu způsobil svým chováním stěžovatel sám, v důsledku čehož nelze považovat samotné zadržení řidičského průkazu za nezákonné, bez ohledu na následné zastavení přestupkového řízení.
6. Nejvyšší soud usnesením ze dne 14. 9. 2017 č. j. 30 Cdo 4518/2015-77 odmítl dovolání stěžovatele pro vady.
7. Stěžovatel podal proti výše zmíněnému usnesení Nejvyššího soudu ústavní stížnost, o které rozhodl Ústavní soud nálezem sp. zn. II. ÚS 3151/17 ze dne 22. 5. 2018 tak, že stížnosti vyhověl a usnesení Nejvyššího soudu zrušil. Důvodem kasačního zásahu bylo porušení základního práva stěžovatele na soudní ochranu a na zákonného soudce podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť dle Ústavního soudu došlo k odmítnutí dovolání pro vady, kterými netrpělo.
8. Nejvyšší soud opětovně projednal dovolání stěžovatele a ústavní stížností napadeným usnesením jej odmítl pro nepřípustnost. V odůvodnění rozvedl, že žádná z otázek předestřených stěžovatelem přípustnost dovolání nezakládá.
II. Argumentace stěžovatele
9. Stěžovatel tvrdí, že odmítnutím dovolání pro nepřípustnost došlo ze strany Nejvyššího soudu k porušení práva na spravedlivý proces. Připomíná, že v předchozím nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3151/17 bylo jednoznačně uvedeno, že "stěžovatelem vymezená otázka nebyla dovolacím soudem dosud vyřešena, což naplňuje jeden z předpokladů přípustnosti dovolání". Stěžovatel uvádí, že toto právní posouzení věci je pro Nejvyšší soud závazné a odkazuje na rozhodovací praxi Ústavního soudu zdůrazňující přísné podmínky kasační závaznosti nálezů Ústavního soudu. Jestliže Ústavní soud ve svém nálezu judikoval, že stěžovatelovo dovolání naplňuje jeden z předpokladů přípustnosti, bylo povinností dovolacího soudu tento právní názor respektovat a dovolání meritorně projednat.
10. Stěžovatel dále rozporuje argumentaci Nejvyššího soudu, že stěžovatelem předestřená otázka byla v jeho prejudikatuře vyřešena. Ani jedno z citovaných rozhodnutí totiž otázku, kterou vymezil stěžovatel, podle něj neřeší. Stěžovatel připomíná, že "došlo k zadržení řidičského průkazu v souvislosti se zahájením řízení o přestupku, jehož se osoba, jejíž řidičský průkaz byl zadržen, nedopustila. Tato osoba nemá reálnou šanci, jak se domoci zrušení rozhodnutí o zadržení řidičského průkazu, podáním odvolání proti tomuto rozhodnutí, a chce-li dobu zadržení řidičského průkazu minimalizovat, postupuje plně racionálně, jestliže se proti tomuto rozhodnutí neodvolá a soustředí se namísto toho na to, aby se v přestupkovém řízení obhájila a dosáhla rozhodnutí ve svůj prospěch - čímž důvody zadržení řidičského průkazu ex lege pominou a řidičský průkaz je jí vrácen". Stěžovatel připomíná, že takto taky postupoval a dosáhl toho, že řidičský průkaz mu byl zadržován pouze po dobu 82 dnů. Právní otázkou, předestřenou Nejvyššímu soudu bylo, zda takový postup obviněného z přestupku vede ke ztrátě náhradového nároku za újmu způsobenou neoprávněným zadržením řidičského průkazu.
11. Stěžovatel zmiňuje nález sp. zn. IV. ÚS 618/08 ze dne 28. 4. 2009 (N 101/53 SbNU 279) týkající se povinnosti podat stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání, ve kterém Ústavní soud uvádí: "Jestliže stěžovatelova stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání zjevně nemohla být úspěšná, jeví se trvání na vyčerpání tohoto opravného prostředku jako přepjatý formalismus zakládající nejen porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, ale rovněž i práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím orgánu veřejné moci ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny".
12. K otázce uplatnění zjevně beznadějných (neúčelných) opravných prostředků cituje nález sp. zn. Pl. ÚS 35/09 ze dne 6. 12. 2011 (N 204/63 SbNU 381), podle něhož je nutno se zabývat i otázkou efektivnosti dostupných opravných prostředků, neboť jejich existence musí být jistá nejen v teorii, ale také v praxi, jinak ztrácí požadovanou přístupnost a efektivnost. Stěžovatel tvrdí, že postupoval tak, aby nejen prokázal svou nevinu, ale rovněž aby minimalizoval nepříznivý dopad přestupkového řízení do svých práv, přičemž výsledkem bylo dosažení pravomocného rozhodnutí o zastavení řízení a vrácení neoprávněně zadržovaného řidičského průkazu za méně než tři měsíce.
13. Jako nerelevantní považuje argument, že rozhodnutí o zadržení řidičského průkazu nebylo zrušeno. Tvrdí, že došlo-li k zadržení řidičského průkazu v souvislosti s obviněním z přestupku, kterého se stěžovatel nedopustil, je odpovědnost státu za újmu tím způsobenou jednoznačná daná. Nepřiznáním náhrady škody za zadržení řidičského průkazu tak došlo k porušení práva na náhradu za újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem zakotveného v čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
14. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
15. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
16. V úvodu považuje Ústavní soud za nezbytné ocitovat relevantní pasáž z derogačního nálezu sp. zn. II. ÚS 3151/17, jehož kasační závaznosti se stěžovatel ve své věci dovolává. Jádro argumentace Ústavního soudu je uvedeno v bodech 16-18 následovně:
"16. V nyní posuzovaném případě Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl pro vady, neboť dle jeho názoru stěžovatel nevznesl právní otázky, které by mohly založit přípustnost dovolání, a nesplnil tak požadavky na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání. S takovým hodnocením však Ústavní soud nemůže souhlasit, neboť stěžovatelem vymezená otázka nebyla dovolacím soudem dosud vyřešena, což naplňuje jeden z předpokladů přípustnosti dovolání. Ústavní soud má tedy za to, že Nejvyšší soud svým rozhodnutím nerespektoval svou ústavní povinnost chránit základní práva a svobody stěžovatele (čl. 4 Ústavy), včetně povinnosti volit při posuzování podání účastníka řízení postup vstřícnější k jeho právu na soudní ochranu, respektive právu na přístup k soudu.
17. Jedním z argumentů Nejvyššího soudu pro odmítnutí dovolání, uvedeným až ve vyjádření k ústavní stížnosti, nikoliv v napadeném usnesení, je, že otázka, která dle stěžovatele nebyla v praxi dovolacího soudu řešena, tedy otázka, zda je povinností poškozeného podat proti rozhodnutí o zadržení řidičského průkazu odvolání, a neučiní-li tak, ztrácí nárok na náhradu za újmu vzniklou zadržením řidičského průkazu, není vymezením předpokladu přípustnosti dovolání. Rozhodnutí o přípustnosti dovolání z hlediska splnění podmínek dle §237 o. s. ř. přitom nemůže činit jediný samosoudce, nýbrž musí zůstat vyhrazeno senátnímu rozhodování. Jestliže tedy o odmítnutí stěžovatelova dovolání na základě §243c odst. 1 věty první o. s. ř. rozhodoval Nejvyšší soud pouze pověřeným členem senátu, namísto tříčlenného senátu, nelze tento postup považovat za ústavně souladný. Tímto postupem došlo k porušení základního práva stěžovatele na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny (srov. nález sp. zn. II. ÚS 849/16 ze dne 11. 10. 2016).
18. Ústavní soud se neztotožnil se závěrem Nejvyššího soudu, že v dovolání stěžovatele nebyly vymezeny předpoklady jeho přípustnosti, tj. právní otázka a její začlenění k některé ze čtyř charakteristik podle §237 o. s. ř. Bylo naopak na Nejvyšším soudu, aby v senátu a nikoliv samosoudcem posoudil vymezení přípustnosti dovolání stěžovatelem jako naplněné. Nestalo-li se tak a došlo k odmítnutí dovolání pro údajné vady, nepostupoval Nejvyšší soud vstřícně k právu stěžovatele na soudní ochranu, tedy ve prospěch uplatnění subjektivních práv stěžovatele [srov. nález sp. zn. I. ÚS 3106/13 ze dne 23. 10. 2014 (N 196/75 SbNU 211)]. Jelikož Ústavní soud zjistil, že dovolání nebylo vadné, je třeba takové rozhodnutí Nejvyššího soudu posoudit jako odepření práva na přístup stěžovatele k zákonnému soudci podle čl. 38 odst. 1 Listiny a tím jako porušení jeho práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny".
17. Z citovaného nálezu Ústavního soudu je zřejmé, že důvodem pro vyhovění předchozí ústavní stížnosti stěžovatele bylo odmítnutí dovolání pro údajné vady, kterými však dovolání dle Ústavního soudu netrpělo. Ústavní soud tedy shledal, že předpoklady přípustnosti byly vymezeny řádně, proto není možno učinit závěr o vadách dovolání, čímž však nezavázal Nejvyšší soud k tomu, aby dovolání meritorně projednal, nýbrž k tomu, aby samotnou přípustnost věcně posoudil v senátu jako u řádně podaného dovolání, neboť předpoklady přípustnosti jsou v něm vymezeny bez vad. K tomu ze strany Nejvyššího soudu došlo a samotná skutečnost, že Nejvyšší soud neshledal dovolání jako přípustné, nezakládá v kontextu předchozího nálezu sp. zn. II. ÚS 3151/17 důvod pro další kasační zásah Ústavního soudu.
18. Pokud jde o otázku předestřenou stěžovatelem dovolacímu soudu, je nutno uvést, že se poněkud míjí s jádrem argumentace odvolacího soudu i soudu prvého stupně. Oba soudy vyšly z toho (srov. s. 2 rozhodnutí odvolacího soudu), že rozhodnutí o zadržení řidičského oprávnění sice nebylo zrušeno, jeho účinky však zanikly okamžikem právní moci rozhodnutí o zastavení řízení, přičemž žalobu nelze mít za nedůvodnou jen proto, že rozhodnutí o zadržení řidičského oprávnění nebylo pro nezákonnost zrušeno. Stěžovateli tedy nebylo kladeno k tíži, že se nesnažil dosáhnout zrušení rozhodnutí o zadržení řidičského průkazu, resp. jeho neúspěch ve sporu nebyl založen na skutečnosti, že rozhodnutí o zadržení řidičského průkazu nebylo formálně zrušeno, neboť soudy s ním jako se zrušeným fakticky nakládaly.
19. Proto ani argumentace nálezy sp. zn. IV. ÚS 618/08, resp. Pl. ÚS 35/09, týkající se analogicky požadavku podat stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání, resp. týkající se efektivity opravných prostředků, nemůže nic na závěrech soudů změnit.
20. Soudy nepostavily svá rozhodnutí na argumentu nepodání opravného prostředku, resp. nezrušení rozhodnutí o zadržení řidičského oprávnění, naopak výslovně uvedly, že nedůvodnost žaloby na těchto argumentech založit nelze. Vycházely však z toho, že ne každé zrušené rozhodnutí zakládá nezákonnost předcházejícího správního řízení, ale je třeba zkoumat i další okolnosti každého konkrétního případu. Zároveň dovodily (s. 2 - 3 napadeného rozhodnutí odvolacího soudu), že si zadržení řidičského průkazu stěžovatel způsobil sám, přičemž měl možnost zadržení řidičského průkazu zabránit.
21. Pokud soudy vyšly z nálezu sp. zn. III. ÚS 2201/10 ze dne 11. 4. 2013 (N 53/69 SbNU 73), resp. tam citované judikatury Nejvyššího soudu, z níž plyne (ve vztahu k trestnímu řízení), že "ten, proti němuž bylo trestní stíhání zastaveno a jenž byl zproštěn obžaloby, má [...] zásadně právo na náhradu škody způsobené usnesením o vznesení obvinění. Takové právo nemá pouze ten, kdo si vznesení obvinění zavinil sám [...]", je jejich postup s touto judikaturou souladný.
22. V uvedeném nálezu je též výslovně řešena otázka, kterou stěžovatel předkládal dovolacímu soudu, neboť zde Ústavní soud uvádí, že "odpovědnost státu za nezákonné rozhodnutí o zadržení řidičského průkazu [...] nelze vyloučit jen proto, že k výslovnému (formálnímu) zrušení takového rozhodnutí nedošlo". Opětovné řešení této otázky tedy jednak nebylo potřeba, jednak (a zejména) bylo napadené rozhodnutí odvolacího soudu založeno na důvodech odlišných.
23. Ústavní soud tak dospěl k závěru, že se Nejvyšší soud nedopustil pochybení, pokud shledal nepřípustnost podaného dovolání. Stejně tak odvolací soud nepostupoval v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, resp. tam citovanou judikaturou Nejvyššího soudu, když dovodil, že navzdory zastavení přestupkového řízení nebylo samotné rozhodnutí o zadržení řidičského průkazu s ohledem na chování stěžovatele nezákonné.
Ústavní soud uzavírá, že po zhodnocení argumentace obsažené v ústavní stížnosti, jakož i obsahu napadených rozhodnutí nemůže přisvědčit stěžovateli, že by napadená rozhodnutí porušila jeho ústavně zaručená práva.
24. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. ledna 2020
Ludvík David v. r.
předseda senátu