ECLI:CZ:US:2020:2.US.207.20.1
sp. zn. II. ÚS 207/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelů: 1) Peter Kohler, 2) Michael Kohler, 3) Geoffrey Russel Brooks, 4) prof. RNDr. Florin Žigrai, CSc., 5) Dorin Aurel Stanescu a 6) Monica Aurora Messesan, všech zastoupených JUDr. Tomášem Průšou, advokátem, se sídlem Glinkova 1659/14, Praha 6 - Dejvice, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 12 Co 284/2016-328 ze dne 30. září 2019, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a 1) Městské části Praha-Zbraslav, se sídlem Zbraslavské náměstí 464, Praha 5 - Zbraslav a 2) Mateřské školy Matjuchinova, se sídlem Matjuchinova 698, Praha 5 - Zbraslav, obou zastoupených Mgr. Petrem Sedlatým, advokátem se sídlem Vinohradská 2828/151, Praha 3, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví označeného soudního rozhodnutí. Tvrdí, že jím bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Dále namítají porušení čl. 4 odst. 1 Listiny a čl. 1 odst. 1, čl. 4 a čl. 95 odst. 1 Ústavy.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí a soudního spisu, který si vyžádal, zjistil, že napadeným rozhodnutím bylo stanoveno, že vedlejší účastník 2) je povinen uhradit stěžovatelům náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 430.767 Kč do patnácti dnů od právní moci usnesení. Odvolací soud svým rozhodnutím reagoval na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2578/18 ze dne 21. 5. 2019, který shledal pochybení odvolacího soudu v rozhodování o nákladech řízení a přikročil ke kasaci výroku VI. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2018 č. j. 12 Co 284/2016-304. Městský soud v Praze jako odvolací soud proto znovu postupem podle §214 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu bez nařízení jednání rozhodl o nákladech řízení mezi stěžovateli a vedlejším účastníkem 2), a to při zohlednění zásady odečtu úspěchu od neúspěchu v řízení před soudem prvního stupně. Dospěl pak k závěru, že v tomto směru soud prvního stupně určil správně úspěch stěžovatelů jako žalobců v rozsahu 65%, po odečtení neúspěchu 35% proto stěžovatelé měli právo na úhradu 30% jim za řízení před soudem prvního stupně vzniklých nákladů řízení.
3. Stěžovatelé se závěry městského soudu ohledně nákladů řízení nesouhlasí a spatřují porušení svých základních práv zejména v mechanickém přístupu obecných soudů, zejména pak odvolacího soudu v napadeném usnesení, k otázce posouzení míry úspěšnosti jednotlivých účastníků řízení. Stěžovatelé mají za to, že za podstatu celého sporu před obecnými soudy, tedy hlavní otázku není možné považovat spor o to, jak vysoké bude bezdůvodného obohacení. Základní otázkou sporu, v níž však stěžovatelé měli úspěch jednoznačný a nepochybný, je otázka, zda k porušení práva stěžovatelů tím, že vedlejší účastník 2) bez právního důvodu a po dlouhou dobu užíval jejich nemovitosti, vůbec došlo. Otázka výše tohoto bezdůvodného obohacení je otázkou druhotnou a doprovodnou. Stěžovatelé tedy byli úspěšní v meritu věci, a to v otázce, zda bylo zasaženo do vlastnického práva stěžovatelů. Odvolací soud podle stěžovatelů v napadeném usnesení vůbec nezohlednil skutečnost, že o výši nároku na bezdůvodné obohacení bylo rozhodnuto soudem prvního stupně na základě znaleckých posudků. Otázka výše bezdůvodného obohacení byla nadmíru složitá a vyžadovala odborné posouzení. Stěžovatelé se během řízení před soudem prvního stupně pokoušeli o mimosoudní a smírné vyděšení sporu. Oba vedlejší účastníci nicméně preferovali rozhodnutí soudního sporu soudním rozsudkem. V tomto ohledu podle stěžovatelů je tedy napadené usnesení nespravedlivé a v rozporu s principem předvídatelnosti práva a předvídatelnosti soudních rozhodnutí, jakož i zásadou legitimního očekávání, které jsou nedílným projevem principu právní jistoty, co by jednoho z významných projevů principu demokratického právního státu dle čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 1 Listiny. Odvolací soud podle stěžovatelů postupoval v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, a to zejména nálezem ze dne 13. 8. 2013 sp. zn. II. ÚS 157/13 a rozhodnutím ze dne 13. 9. 2007 sp. zn. II. ÚS 1752/07, které stěžovatelé označují jako nález. Odůvodnění napadeného usnesení neobsahuje podrobnější odůvodnění, jakými hledisky se odvolací soud řídil, proč přistoupil k aplikaci §142 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") a neobsahuje zdůvodnění, proč neaplikoval §142 odst. 3 o. s. ř. a §12 odst. 4 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb. tak jako v původním zrušeném usnesení.
4. Městský soud jako vedlejší účastník řízení se vyjádřil k ústavní stížnosti tak, že se odvolal na odůvodnění svého rozhodnutí a vysvětlil, že procesní chování žalobců v odvolacím řízení, v důsledku nějž došlo ke konečnému zastavení řízení, vyrušilo jinak jim odvolacím soudem přiznané účinky §142 odst. 3 o. s. ř. Městský soud připustil, že úvahy odvolacího soudu mohly být uvedeny přesvědčivěji, avšak je zřejmé, že v posuzované věci proti sobě stál věcný úspěch stěžovatelů v řízení (částka 3 066 500 Kč) proti míře jejich procesního zavinění zastavení řízení (částka 1 631 167 Kč). Dále poukázal na to, že se snažil pohybovat v mezích daných výše citovaným zrušujícím nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2578/18 ze dne 21. 5. 2019.
5. Vedlejší účastníci též poukázali na citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2578/18, vydaný v této věci, a uvedli, že to byli právě stěžovatelé, kdo si podali odvolání bez ohledu na skutečnosti, které vyplynuly v řízení před soudem prvního stupně. Je tedy zřejmé, že trvali právě na té částce, kterou původně žalovali.
6. Stěžovatelé ve své replice zejména zdůraznili obtížnost vyčíslení bezdůvodného obohacení, jež je nyní přičítána k jejich tíži, a upozornili, že ke sporu došlo i proto, že vedlejší účastníci jsou osoby, jimž plynou povinnosti z veřejnoprávní regulace.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
8. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
9. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu, ačkoli může mít citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Na druhé straně je však třeba mít na zřeteli, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí celého soudního procesu, kdy výrok o nákladech řízení musí korespondovat s výsledkem řízení ve věci samé s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole. Takovéhoto extrémního vykročení ze zákonem stanovených pravidel či svévolné interpretace či aplikace zákona se však odvolací soud ve svém rozhodnutí nedopustil, byť asi mohl své napadené usnesení odůvodnit přesvědčivěji. Nad to je zřejmé, že městský soud ve svém rozhodování respektoval závěry citovaného kasačního nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2578/18.
10. Argumentace stěžovatelů nálezem ze dne 13. 8. 2013 sp. zn. II. ÚS 157/13 je nepřípadná, neboť se citovaný nález týká zásadně odlišné situace, kdy úspěšné žalobkyni nebyla přiznána žádná náhrada nákladů řízení, neobstojí ani odkaz na nález ze dne 20. 12. 2005, sp. zn. I. ÚS 257/05, neboť se týká o náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, což jsou odlišné okolnosti než náhrada bezdůvodného obohacení za užívání nemovitosti. Pokud se pak stěžovatelé ve své ústavní stížnosti odkazují na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2007 sp. zn. II. ÚS 1752/07, které označují jako nález, Ústavní soud upozorňuje, že toto rozhodnutí je pouze usnesením a že Ústavní soud v citované věci nepřistoupil vůbec k meritornímu posouzení. Neobstojí tedy ani námitka stěžovatelů, že městský soud ve svém napadeném rozhodnutí nerespektoval judikaturu Ústavního soudu.
11. Z důvodů výše uvedených tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. března 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu