ECLI:CZ:US:2020:2.US.2091.20.1
sp. zn. II. ÚS 2091/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky B. K., zastoupené Jaroslavem Markem, advokátem se sídlem Kolínská 13, Praha 3, proti rozsudku Krajského soudu v soudu v Praze sp. zn. 7 T 19/2018 ze dne 9. dubna 2019, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 12 To 62/2019 ze dne 22. října 2019 a proti výroku III. usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 396/2020-2685 ze dne 28. dubna 2020, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že dne 9. dubna 2019 vydal Krajský soud v Praze rozsudek sp. zn. 7 T 19/2018, kterým uznal stěžovatelku vinnou ze spáchání zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku a odsoudil ji k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků a výkon trestu odložil na zkušební dobu v trvání 5 (pěti) roků a nad to ji odsoudil k trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu ve společnostech v trvání 8 (osmi) roků. Uvedeného zločinu se stěžovatelka dopustila tím, že jako fyzická osoba nebo osoba samostatně výdělečně činná anebo jako jednatelka společnosti X uzavírala s poškozenými smlouvy o půjčce pod záminkou výhodného úročení, avšak půjčené finanční prostředky použila na dílčí úhrady splátek vycházejících ze smluv o půjčkách dříve uzavřených s jinými subjekty anebo je použila pro vlastní potřebu, přičemž k samotnému investování nedocházelo a stěžovatelka prováděla pouze hrazení starších dluhů novými půjčkami, přičemž smlouvy o půjčkách uzavírala v době, kdy ekonomická situace její osoby a obchodní společnosti X byla velmi nepříznivá, a tudíž byla přinejmenším srozuměna s tím, že vůči poškozeným nedostojí svým závazkům. Dne 22. října 2019 vydal Vrchní soud v Praze rozsudek č. j. 12 To 62/2019-2630, kterým ve výroku I. na základě odvolání poškozené napadený rozsudek zrušil ve výroku, jímž byla odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních a znovu rozhodl tak, že poškozené odvolatelce náleží náhrada škody ve výši 700 000 Kč. Dále ve výroku II. zamítl odvolání stěžovatelky. V řízení před soudem stěžovatelka nezpochybňovala skutečnost, že si od třetích osob půjčovala finanční prostředky, a že ne všechny vrátila, ale zpochybňovala skutečnost, že tak činila s vědomím toho, že půjčené finanční prostředky nevrátí, resp. že s touto skutečností byla přinejmenším srozuměna. Z toho pak stěžovatelka dovozuje, že jí nebyla prokázána subjektivní stránka jejího zavinění.
3. Nejvyšší soud napadeným usnesením Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 396/2020-2685 ze dne 28. dubna 2020 ponechal nedotčeny výroky nižších soudů ohledně viny a trestu stěžovatelky a jen zrušil napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze týkající se adhezních výroků. Ve svém usnesení Nejvyšší soud upozornil na to, že pro posouzení subjektivní stránky trestného činu podvodu na straně stěžovatelky nebyla rozhodující celková výše jejího majetku a majetku s ní spojené společnosti v kritické době, ale otázka, zda mohla reálně předpokládat, že bude mít dostatek disponibilních finančních prostředků k tomu, aby mohla vypůjčené peníze vrátit ve sjednaných relativně krátkých lhůtách. Jednotliví poškození nepochybně nepůjčovali obviněné peníze s vědomím, že jejich vrácení bude závislé od toho, zda se jí někdy v budoucnu podaří zpeněžit její nemovitý majetek. Tvrzení stěžovatelky o hodnotě jejího nemovitého majetku proto i Nejvyšší soud považoval za bezpředmětné. Navíc měl za evidentní, že zpeněžení nemovitého majetku zatíženého většinou zástavním právem ve prospěch finančních institucí a použití výtěžku z prodeje ve prospěch poškozených, kteří stěžovatelce poskytli půjčky, bylo záležitostí značně problematickou, nejistou až nereálnou.
4. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti hledává v postupu obecných soudů zásah do svého práva na spravedlivý proces tím, že obecné soudy nesprávně posoudily otázku finanční kondice stěžovatelky jakožto fyzické osoby a podnikatelky, respektive firem, za které jednala. Stěžovatelka poukázala na to, že obecné soudy využily jako důkaz mimo jiné též dva znalecké posudky z oboru ekonomiky, a to znaleckého posudku ing. Novákové, a dále znaleckého posudku ústavu Moore Stephens ZNALEX, s.r.o. Stěžovatelka se domnívá, že i podle odůvodnění obecných soudů žádný z posudků není zcela perfektní, přičemž ona minimálně v letech 2012 a 2013 nemohla dovozovat jistotu o možnosti splacení svých závazků na základě stavu svého majetku. Stěžovatelka poukázala dále na to, že se hájila tím, že v době uzavírání smluv o půjčkách si nebyla vědoma, že půjčené peníze nevrátí, čemuž soud neuvěřil. Zásah do svého práva na spravedlivý proces stěžovatelka spatřuje v tom, že obecné soudy neprovedly jí navrhovaný důkaz dalším znaleckým posudkem k posouzení její majetkové situace, tudíž podle ní nemohl dospět k závěru, který by nebudil pochybnosti, že stěžovatelka si byla vědoma, či byla alespoň srozuměna s tím, že nedostojí svým závazkům. Domnívá se, že došlo k neústavnímu opomenutí důkazů, neboť podle ní jsou tzv. opomenuté důkazy, ty, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud bez adekvátního odůvodnění nezabýval, a podle stěžovatelky zakládají nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, nýbrž i jeho protiústavnost.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
7. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
8. Již z argumentace stěžovatelky plyne, že je nespokojena se závěry obecných soudů na úrovni podústavního práva a skutkových závěrů. Byť i namítá porušení práva na spravedlivý proces a nenaplnění judikatury Ústavního soudu týkající se tzv. opomenutých důkazů, polemizuje jen se závěry obecných soudů, které tyto přesvědčivě a dostatečně vyargumentovaly. Došlo-li pak k odmítnutí provedení důkazu dalším znaleckým posudkem v případě, když obecné soudy již disponovaly dvěma znaleckými posudky, nelze takový postup shledat jako zasahující do stěžovatelčina práva na spravedlivý proces či porušující doktrínu Ústavního soudu o tzv. opomenutých důkazech.
9. Z důvodů výše uvedených tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatelky je návrhem zjevně neopodstatněným, a proto jí odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. července 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu