ECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.396.2020.1
sp. zn. 8 Tdo 396/2020-2685
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 4. 2020 o dovolání obviněné B. K. , roz. M., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 10. 2019, sp. zn. 12 To 62/2019, ve věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 7 T 19/2018, takto:
I. Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují :
rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 10. 2019, sp. zn. 12 To 62/2019, ve výroku pod bodem I., jímž byl z podnětu odvolání poškozené I. S. (dříve K.) zrušen rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. 7 T 19/2018, ve výroku, kterým byla jmenovaná poškozená podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, a ve výroku, jímž bylo následně rozhodnuto podle §259 odst. 3 tr. ř. tak, že obviněné B. K. bylo podle §228 odst. 1 tr. ř. uloženo za povinnost uhradit škodu poškozené I. S. (dříve K.), nar. XY, trvale bytem XY, ve výši 700 000 Kč (sedmsettisíckorunčeských),
a jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. 7 T 19/2018, ve výroku, kterým bylo obviněné B. K. podle §228 odst. 1 tr. ř. uloženo za povinnost uhradit škodu poškozenému T. T., nar. XY, bytem XY, ve výši 250 000 Kč,
a další rozhodnutí na zrušené části obou rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265m odst. 2 tr. ř. se poškozený T. T., nar. XY, bytem XY, odkazuje s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
III. Ve všech ostatních výrocích zůstávají napadená rozhodnutí nedotčena.
Odůvodnění:
1. Obviněná B. K. byla rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. 7 T 19/2018, uznána vinnou, že
v období od nejméně 4. 1. 2012 do 25. 7. 2013 v XY , okr. Nymburk, v Praze a na dalších místech za účelem vylákání neoprávněného majetkového prospěchu jako fyzická osoba nebo osoba samostatně výdělečně činná, anebo jako jednatelka společnosti K.+K. C. f., se sídlem v XY, uzavírala s poškozenými smlouvy o půjčce pod záminkou výhodného úročení, avšak půjčené finanční prostředky použila na dílčí úhrady splátek vycházejících ze smluv o půjčkách dříve uzavřených s jinými subjekty anebo je použila pro vlastní potřebu, kdy k samotnému investování nedocházelo, a prováděla pouze hrazení starších dluhů novými půjčkami, přičemž níže uvedené smlouvy o půjčkách uzavírala v době, kdy ekonomická situace její osoby a obchodní společnosti K.+K. C. f., byla velmi nepříznivá, a obžalovaná v době uzavírání smluv o půjčkách byla přinejmenším srozuměna s tím, že vůči poškozeným nedostojí svým závazkům a finanční prostředky jim podle dohody řádně nevrátí, a to v těchto případech:
1. dne 4. 1. 2012 v Praze jako B. K., r. č. XY uzavřela smlouvu o půjčce č. N20120101 s R. K. S., nar. XY, na částku ve výši 1 500 000 Kč na dobu 6 měsíců, ve znění dodatku č. 1 ze dne 4. 10. 2012 s prodloužením splatnosti půjčky do 4. 10. 2012 a dodatku č. 2 ze dne 25. 10. 2012 s prodloužením splatnosti půjčky do 15. 1. 2013, když ke dni uzavření smlouvy jako fyzická osoba vystavila směnku na uvedenou částku na řad poškozené se splatností 6 měsíců, kdy avalem byl manžel obžalované J. K., nar. XY, a dne 29. 3. 2012 v Praze jako B. K., r. č. XY, uzavřela s poškozeným smlouvu o půjčce č. N20120310 na částku ve výši 1 350 000 Kč na dobu 9 měsíců, kdy téhož dne obžalovaná jako fyzická osoba vystavila směnku na částku ve výši 1 350 000 Kč na řad poškozeného se splatností 1. 1. 2013, kdy avalem je J. K., nar. XY, dále dne 2. 5. 2012 v Praze jako B. K., r. č. XY, uzavřela s poškozeným smlouvu o půjčce č. N20120502 na částku ve výši 750 000 Kč na dobu 6 měsíců, ve znění dodatku ze dne 25. 10. 2012 s prodloužením splatnosti půjčky do 15. 1. 2013 a vystavena byla směnka na částku 750 000 Kč na řad R. K. S., kdy avalem byl manžel obžalované J. K., nar. XY, a dále dne 25. 7. 2012 v Praze jako B. K., r. č. XY uzavřela s poškozeným smlouvu o půjčce č. N20120703 na částku ve výši 900 000 Kč na šest měsíců, kdy dne 24. 7. 2012 obžalovaná jako fyzická osoba vystavila směnku na částku ve výši 900 000 Kč na řad poškozeného se splatností do 30. 12. 2012, kdy avalem je J. K., nar. XY, přičemž celkově ke dni uzavření smluv poškozenému způsobila škodu ve výši 4 500 000 Kč a následně vyplatila poškozenému v několika splátkách částku v celkové výši nejméně 1 600 000 Kč,
2. dne 25. 1. 2012 v Městci Králově jako B. K., IČ: XY uzavřela smlouvu o půjčce č. N20120103 s P. Š., nar. XY na částku ve výši 500 000 Kč na dobu 12 měsíců, kdy téhož dne obžalovaná jako fyzická osoba vystavila směnku n částku ve výši 500 000 Kč na řad P. Š. se splatností 1. 1. 2013, kdy avalem je J. K., nar. XY, načež P. Š. postoupila tuto pohledávku za obžalovanou formou vrubopisu na zadní stranu směnky své matce I. P., nar. XY, obžalovaná ke dni uzavření smlouvy způsobila poškozené škodu ve výši 500 000 Kč, přičemž obžalovaná následně poškozené vyplatila celkově v několika splátkách částku v celkové výši nejméně 356 490 Kč,
3. dne 1. 2. 2012 uzavřela v Městci Králové, okres Nymburk, jako B. K., IČ: XY s R. Š., nar. XY, zastoupenou její matkou V. M., nar. XY smlouvu o půjčce č. N20120201 na částku ve výši 300 000 Kč na 12 měsíců, kdy dne 1. 2. 2012 byla obžalovanou jako fyzickou osobou vystavena směnka na částku ve výši 300 000 Kč na řad R. Š. se splatností 1. 2. 2013, kdy avalem byl manžel obžalované J. K., nar. XY, obžalovaná způsobila poškozené k datu podpisu smlouvy škodu ve výši 300 000 Kč a poškozené následně vyplatila nejméně 101 000 Kč,
4. dne 9. 2. 2012 v Praze jako B. K., IČ: XY uzavřela smlouvu o půjčce č. N20120203 s K. N., nar. XY na částku ve výši 300 000 Kč s dobou
splatnosti 12 měsíců, ve znění dodatku č. 2 ze dne 30. 6. 2014 s prodloužením splatnosti půjčky do 30. 6. 2015 a dále dne 7. 8. 2012 uzavřela s poškozeným smlouvu o půjčce č. N20120801 na částku ve výši 200 000 Kč s dobou splatnosti 36 měsíců, kdy k oběma smlouvám byly obžalovanou vystaveny směnky, které jako fyzická osoba vystavila dne 7. 8. 2012 na částku ve výši 200 000 Kč na řad K. N. se splatností do 30. 6. 2015, kdy avalem je J. K., nar. XY a dne 9. 2. 2012 směnku na částku ve výši 300 000 Kč na řad K. N. se splatností 30. 6. 2015, kdy avalem je J. K., nar. XY, poškozenému ke dni uzavření smluv způsobila škodu ve výši celkem 500 000 Kč, přičemž poškozenému ve dvou splátkách vyplatila částku ve výši 4 000 Kč,
5. dne 2. 5. 2012 v Praze jako B. K., r. č. XY uzavřela smlouvu o půjčce č. N20120501 s T. T., nar. XY na částku ve výši 250 000 Kč na dobu 12 měsíců, kdy téhož dne obviněná jako fyzická osoba vystavila směnku na částku ve výši 250 000 Kč na řad T. T. se splatností 2. 5. 2013, kdy avalem je J. K., nar. XY a ke dni uzavření smlouvy způsobila poškozenému škodu ve výši 250 000 Kč,
6. dne 17. 8. 2012 v Praze jako B. K., IČ: XY uzavřela smlouvu o půjčce č. 20110901 s L. B., nar. XY na částku ve výši 1 000 000 Kč na dobu 36 měsíců a následně s poškozeným dne 3. 10. 2012 v Praze uzavřela další smlouvu o půjčce č. N20121001 na částku ve výši 1 000 000 Kč na dobu určitou do dne 4. 1. 2013, když k oběma smlouvám obžalovaná jako fyzická osoba vystavila směnky znějící na uvedené částky, kdy avalem byl manžel obžalované J. K., nar. XY, a poškozenému způsobila ke dni uzavření smluv škodu v celkové výši 2 000 000 Kč, když poškozenému uhradila v několika splátkách částku v celkové výši nejméně 520 000 Kč,
7. dne 15. 3. 2013 v Městci Králové jako B. K., IČ: XY uzavřela smlouvu o půjčce č. N20120603 s I. M., nar. XY na částku ve výši 657 850 Kč, a to na dobu dvanácti měsíců ve znění dodatku z 3. 6. 2013 s prodloužením splatnosti půjčky do 1. 6. 2014 a dne 3. 6. 2013 byla obžalovanou jako fyzickou osobou vystavena směnka na částku ve výši 657 850 Kč na řad I. M. se splatností 1. 6. 2014, kdy avalem byl manžel obžalované J. K., nar. XY a poškozené způsobila ke dni uzavření smlouvy škodu ve výši 657 850 Kč, když poškozené následně uhradila v několika splátkách částku v celkové výši nejméně 60 000 Kč,
8. dne 18. 7. 2013 v Praze jako jednatelka spol. K. K. f., IČ: XY uzavřela smlouvu o půjčce č. F20130702 s P. D., nar. XY na částku ve výši 1 000 000 Kč na dobu 12 měsíců, kdy téhož dne obžalovaná jako fyzická osoba vystavila směnku na částku ve výši 1 100 000 Kč na řad P. D. se splatností 18. 7. 2014, kdy avalem je B. K., a poškozenému způsobila ke dni uzavření smlouvy škodu ve výši 1 000 000 Kč,
9. dne 25. 7. 2013 v Praze jako B. K., K. + K. C. f., IČ: XY uzavřela smlouvu o půjčce č. F20130705 s I. K., nar. XY na částku ve výši 700 000 Kč, kdy obžalovaná jako fyzická osoba vystavila dne 25. 7. 2013 směnku na částku ve výši 700 000 Kč na řad I. K. se splatností 25. 7. 2014, kdy avalem je společnost K. + K. C. f. a ke dni uzavření smlouvy způsobila poškozené škodu ve výši 700 000 Kč,
a celkem svým jednáním způsobila škodu k datu podpisu smluv ve výši 10 407 850 Kč .
2. Takto popsané jednání obviněné soud prvního stupně právně kvalifikoval jako přečin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a uložil jí podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu 5 (pěti) roků, a podle §73 odst. 1 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v trvání 8 (osmi) roků. Bezprostředně navazujícím výrokem soud podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obviněnou obžaloby, kterou jí bylo kladeno za vinu spáchání uvedeného trestného činu útoky popsanými v dalších pěti bodech. Teprve poté soud vyslovil, že
podle §228 odst. 1 tr. řádu je obžalovaná povinna uhradit škodu poškozenému T. T., narozenému XY, bytem XY, ve výši 250 000 Kč,
podle §229 odst. 1 tr. řádu se poškození I. M., narozená XY, bytem XY, L. B., narozený XY, bytem XY, K. N., narozený XY, bytem XY, P. Š., narozená XY, bytem XY, R. Š., narozená XY, bytem XY, R. K. S., narozený XY, bytem XY, P. D., narozený XY, bytem XY a I. K., narozená XY, bytem XY, odkazují s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních,
podle §229 odst. 3 tr. řádu se poškozený M. R., narozený XY, bytem XY, L. H., narozený XY, bytem XY, a H. B., narozená XY, bytem XY, odkazují s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních .
Proti tomuto rozsudku podaly odvolání jednak obviněná B. K., jednak poškozená I. S. (dříve K.). Vrchní soud v Praze o nich rozhodl rozsudkem ze dne 22. 10. 2019, sp. zn. 12 To 62/2019, tak, že pod bodem I. z podnětu odvolání poškozené I. S. (dříve K.) napadený rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. 7 T 19/2018, zrušil ve výroku, kterým byla jmenovaná poškozená podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, a následně podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že obviněné B. K. uložil podle §228 odst. 1 tr. ř. za povinnost uhradit škodu poškozené I. S. (dříve K.), nar. XY, trvale bytem XY, ve výši 700 000 Kč (sedmsettisíckorunčeských). Pod bodem II. rozsudku pak odvolání obviněné B. K. podle §256 tr. ř. zamítl.
4. Obviněná B. K. (dále převážně jen „obviněná“ či „dovolatelka“) se ani s tímto rozhodnutím nespokojila a podala proti němu prostřednictvím svého obhájce Jaroslava Marka dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je přesvědčena, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Skutková zjištění soudů jsou podle ní v extrémním rozporu s provedenými důkazy, postrádají obsahovou spojitost s důkazy a byla zjištěna způsobem, který neodpovídá zásadám spravedlivého procesu.
5. Tato vada se podle dovolatelky týká dvou okruhů skutkových zjištění, a to zjištění o její nepříznivé finanční situaci a zjištění ohledně odpovědnosti poškozené za škodu způsobenou poškozeným T. T. a I. K. (nyní S.). Zdůraznila, že v rámci své obhajoby opakovaně uváděla, že její ekonomická situace a situace jí ovládaných společností nebyla tak špatná, aby se měla domnívat, že nedostojí svým závazkům. Připustila sice, že se dostala do určitých problémů v souvislosti s krizí na trhu s nemovitostmi, avšak stále byl předpoklad, že se situace na trhu zlepší a s tím se zlepší i její finanční situace. Dále namítla, že soud svá skutková zjištění nesprávně opíral o některé svědecké výpovědi (mimo výpověď svědkyně J. B., kterou znevěrohodnil), o znalecké posudky znalkyně Soni Novákové a jejich dodatky a o finanční zprávu Policie České republiky. Tyto důkazy následně ze svého hlediska obsáhle rozebrala a hodnotila, a současně polemizovala s jejich hodnocením ze strany soudu. Namítla, že soud jednotlivým svědkům uvěřil, i když jejich výpovědi byly v zásadním rozporu s dalšími důkazy vztahujícími se k jejím finančním tokům, které ignoroval. Znalecký posudek Soni Novákové podle jejího názoru trpí zásadními formálními i odbornými vadami a nelze z něho činit žádné skutkové závěry. Finanční zpráva Policie České republiky pak zkoumala její finanční situaci pouze z hlediska finančních prostředků na účtech a v hotovosti a neposuzovala její nemovitý majetek a pohledávky za třetími osobami. Polemizovala rovněž se závěrem, že nemovitost, na které vázne zástavní právo, nemá žádnou hodnotu, když zástavní právo je pouze zajišťovacím institutem, který nijak nesouvisí s hodnotou nemovitosti.
6. Obviněná dále citovala část odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, týkající se jejích dřívějších dluhů a exekuce proti ní vedené, a poté namítla, že exekuce na částku 5 100 000 Kč, zahájená dne 18. 6. 2013, byla dne 24. 6. 2013 zastavena vzhledem ke zpětvzetí návrhu věřitelem. Poté citovala jiné části odůvodnění soudních rozhodnutí, podle kterých spoléhala na budoucí nejisté události, a označuje je za spekulace, neboť v inkriminované době byly běžné prognózy o zlepšení situace na trhu s nemovitostmi. Současně dovozovala, že by byla schopná svým závazkům dostát, pokud by nedošlo k zahájení exekučního a insolvenčního řízení a pokud by pokračovala ve svém podnikání. Polemizovala rovněž s částí odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu, podle které hodnota jejího nemovitého majetku má význam toliko z hlediska náhrady škody. Trvala na svém názoru, že pokud celková hodnota jejího majetku přesahovala její závazky, nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu, neboť jednání, které je jí kladeno za vinu, nemohlo být kryto zaviněním.
7. Podle dovolatelky bylo také prokázáno, že ona i její společnosti byly v příznivé ekonomické situaci a že závěr soudu o existenci nepříznivé hospodářské situace nemá oporu v žádném z provedených důkazů, stejně jako její povědomost o této skutečnosti. V této souvislosti znovu ze svého hlediska hodnotila provedené důkazy a za správný a přesvědčivý označila obhajobou předložený posudek znaleckého ústavu Moore Stephens ZNALEX, s. r. o., který dává jejím tvrzením o příznivé ekonomické situaci za pravdu. Své úvahy uzavřela konstatováním, že skutkové závěry soudu o subjektivní stránce trestného činu jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy.
8. Totéž platí podle názoru obviněné i pro skutkové závěry týkající se nároku na náhradu škody. Výroky rozsudku, kterými byla přiznána náhrada škody poškozeným T. T. a I. S., jsou podle ní v rozporu s platnou právní úpravou. Tuto nesprávnost spatřovala především v tom, že vůbec neměla být uznána vinnou. Dále poukázala na překážku podle §140b zákona č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona (dále převážně jen „insolvenční zákon“), a reprodukovala obsah svého odvolání, ve kterém upozornila odvolací soud na existenci usnesení Městského soudu v Praze č. j. MSPH 94 INS 30945/2014-A-26 ze dne 19. 5. 2015, jehož výrok o úpadku nabyl právní moci dne 15. 6. 2015. Následně poukázala na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, podle které vzhledem k citovanému ustanovení insolvenčního zákona není možné přiznat v adhezním řízení náhradu škody vůči obviněnému, jehož úpadek byl pravomocně zjištěn. Poté konstatovala, že odvolací soud se od judikatury Nejvyššího soudu flagrantním způsobem odklonil, když odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu vycházející ze stavu před vložením §140b do insolvenčního zákona. V této souvislosti pak obsáhle citovala z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2015, sp. zn. 8 Tdo 469/2015, a zopakovala, že oba soudy zákonný zákaz plynoucí z §140b insolvenčního zákona ignorovaly. Přiznání nároku na náhradu škody v adhezním řízení T. T. bránila i překážka věci pravomocně rozhodnuté. Pohledávka tohoto poškozeného byla zjištěna v rámci insolvenčního řízení a toto zjištění má ve smyslu §312 odst. 4 insolvenčního zákona účinky odpovídající pravomocnému přiznání této pohledávky soudním rozhodnutím. Rozhodnutí o této pohledávce v adhezním řízení proto bránila též námitka uvedená v §44 odst. 3 tr. ř. Mimo porušení ustanovení §140b insolvenčního zákona soud poškodil její právní jistotu, neboť spoléhala na ustálenost výkladu provedeného Nejvyšším soudem. I když pochybení odvolacího soudu nepředstavuje podle doslovného znění §265b odst. 1 tr. ř. žádný z dovolacích důvodů v tomto ustanovení uvedených, dovolací přezkum je však nutno připustit s ohledem na skutečnost, že došlo k zásahu do jejího práva na spravedlivý proces.
9. V samém závěru svého podání dovolatelka navrhla (aniž citovala konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 10. 2019, sp. zn. 12 To 62/2019, a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. 7 T 19/2018.
10. V souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. se k podanému dovolání písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Poté, co zrekapituloval uplatněné dovolací námitky, konstatoval, že dovolatelka proti výroku o vině nevznesla prakticky jedinou námitku, ve které by vytýkala nesoulad skutkových zjištění uvedených v tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí a zákonných znaků zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Formálně sice namítla absenci subjektivní stránky trestného činu, fakticky se však argumentačně soustředila na odmítání skutkového zjištění o její nepříznivé finanční situaci a s ní spojené obchodní společnosti v době páchání trestné činnosti. Dovolatelka vytýkala nesprávnost hodnocení důkazů soudy a z vlastního hlediska tyto důkazy hodnotila, navíc své námitky zčásti formulovala jako polemiku s odůvodněním soudních rozhodnutí, což je nepřípustné již z důvodů §265a odst. 4 tr. ř. Dovolatelka sice formálně namítla existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými skutkovými zjištěními, který by mohl odůvodnit výjimečný zásah dovolacího soudu do skutkových zjištění, nevznesla však konkrétní námitky, ze kterých by existence takového rozporu vyplývala. Existenci tzv. extrémního rozporu, resp. porušení práva obviněné na spravedlivý proces, však nelze v žádném případě dovozovat ze skutečnosti, že soud hodnotí důkazy jiným způsobem, než jaký by odpovídal představám obviněného o správném hodnocení důkazů.
11. Státní zástupce dále uvedl, že pro posouzení subjektivní stránky trestného činu podvodu na straně obviněné není rozhodující celková výše jejího majetku a majetku s ní spojené společnosti v kritické době, ale otázka, zda mohla reálně předpokládat, že bude mít dostatek disponibilních finančních prostředků k tomu, aby mohla vypůjčené peníze vrátit ve sjednaných relativně krátkých lhůtách (většinou dvanáct měsíců i kratší). Poškození jí zajisté nepůjčovali peníze s vědomím, že jejich vrácení je závislé od toho, zda se jí někdy v budoucnu podaří zpeněžit její nemovitý majetek. Výklady obviněné o hodnotě jejího nemovitého majetku proto považoval – nehledě na nesoulad s deklarovaným dovolacím důvodem – i z věcného hlediska za bezpředmětné. Navíc měl za evidentní, že zpeněžení nemovitého majetku zatíženého většinou zástavním právem ve prospěch finančních institucí a použití výtěžku z prodeje ve prospěch poškozených, kteří obviněné poskytli půjčky, bylo záležitostí značně problematickou, nejistou až nereálnou.
12. Podle státního zástupce dovolatelka námitkami týkajícími se exekučního řízení jistým způsobem usvědčuje sama sebe. Skutečnost, že poškozený vzal z nějakého důvodu návrh na exekuci zpět, totiž nijak nezpochybňuje fakt, že obviněná inkasovala další půjčky ve výši celkem 1 800 000 Kč (body 8. a 9. výroku o vině) v situaci, kdy již proti ní (mimo dalších závazků) existovala splatná a exekučně vymahatelná pohledávka ve výši 5 100 000 Kč. Naprosto spekulativní pak jsou její úvahy o dalším vývoji jejích podnikatelských aktivit a finanční situace v případě, že by nedošlo k zahájení exekučního a insolvenčního řízení. Dovolatelka jako dlužník mnoha věřitelů nemohla reálně předpokládat, že tito věřitelé budou do nekonečna čekat na uspokojení svých pohledávek a že nepřikročí k uplatnění prostředků práva civilního vůči ní.
13. Státní zástupce proto tuto část svého vyjádření uzavřel konstatováním, že námitky obviněné směřující proti výroku o vině neodpovídají formálně deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nejsou ani způsobilé vyvolat přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu s ohledem na existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými skutkovými zjištěními.
14. Pokud se týká výroku o náhradě škody, pak podle státního zástupce je zcela bezpředmětná námitka, ve které dovolatelka obecným tvrzením, že neměla být shledána vinou, fakticky znovu napadá výrok o vině. Další námitky však za relevantně uplatněné již považoval. K tomu uvedl, že výrok o náhradě škody v zásadě lze v rámci dovolacího důvodu podle §2165b odst. 1 písm. g) tr. ř. napadat a že problematikou souvislosti rozhodování v adhezním řízení s insolvenčním řízením týkajícím se obviněného se dovolací soud v dřívější době v některých svých rozhodnutích meritorně zabýval (mimo dovolatelkou zmiňovaného rozhodnutí ve věci sp. zn. 8 Tdo 469/2015 např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. 7 Tdo 677/2013, sp. zn. 7 Tdo 1381/2016). Tyto námitky je současně nutno považovat za důvodné. Podle skutkového zjištění obsaženého v bodě 67. rozsudku nalézacího soudu bylo vůči obviněné dne 18. 11. 2014 zahájeno insolvenční řízení a usnesením Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2015, č. j. MSPH 94 INS 30945/2014-A-26, které nabylo právní moci dne 20. 6. 2015, byl zjištěn úpadek obviněné a na její majetek byl vyhlášen konkurs, do kterého byly následně přihlášeny pohledávky ve výši cca 50 000 000 Kč; ze soudních rozhodnutí nevyplývá, že by snad v době rozhodování soudů účinky konkursu zanikly. Nalézací soud se při rozhodování o náhradě škody těmito okolnostmi vůbec nezabýval. Odvolací soud v reakci na odvolací námitky obviněné odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 7 Tdo 677/2013, podle kterého insolvenční řízení probíhající ohledně majetku obviněného není překážkou rozhodnutí podle §228 tr. ř.
15. Státní zástupce poté uvedl, že podle §140b insolvenčního zákona, ve znění platném od 1. 1. 2014, nejde-li o řízení uvedená v §140a, nelze v jiných soudních nebo rozhodčích řízeních po dobu, po kterou trvají účinky rozhodnutí o úpadku, rozhodnout o pohledávkách a jiných právech týkajících se majetkové podstaty, které mají být v insolvenčním řízení uplatněny přihláškou, nebo na které se v insolvenčním řízení pohlíží jako na přihlášené, anebo o pohledávkách, které se v insolvenčním řízení neuspokojují (§170); to neplatí, jde-li o pohledávky věřitelů na náhradu škody nebo nemajetkové újmy způsobené trestným činem nebo na vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem, pokud v trestním řízení o tomto trestném činu byl zajištěn majetek v majetkové podstatě dlužníka. Citované ustanovení insolvenčního zákona tedy vyslovuje (s výjimkou případu zajištění majetku v majetkové podstatě dlužníka v trestním řízení, ke kterému však v předmětné věci nedošlo) prakticky úplný zákaz, aby po dobu, po kterou trvají účinky rozhodnutí o úpadku, bylo v soudním řízení rozhodnuto o pohledávce týkající se majetkové podstaty dlužníka (úprava platná do 31. 12. 2013 takovéto výslovné omezení neobsahovala). Insolvenční zákon při tom neobsahuje žádnou výjimku pro adhezní řízení. Rovněž Nejvyšší soud se ve svém rozhodnutí ze dne 13. 5. 2015, sp. zn. 8 Tdo 469/2015, plně ztotožnil se závěrem, že prohlášení konkursu týkající se obviněného brání tomu, aby poškozenému byl v adhezním řízení podle §228 odst. 1 tr. ř. přiznán nárok na náhradu škody. Dovodil, že pokud soud nerozhodl podle §206 odst. 3, 4 tr. ř. a uplatnění nároku na náhradu škody připustil, musí o něm rozhodnout výrokem podle §229 odst. 1 tr. ř. Pokud odvolací soud v této věci odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 7 Tdo 677/2013, pak toto rozhodnutí bylo vydáno dne 11. 9. 2013 a na úpravu tehdy ještě neplatícího §140b insolvenčního zákona samozřejmě nereagovalo.
16. K tomu státní zástupce dodal, že je mu známa existence rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. 7 Tdo 1381/2016, ve kterém vyslovil názor obdobný jako v rozhodnutí ve věci sp. zn. 7 Tdo 677/2013. Odůvodnění prvního z těchto rozhodnutí je však v tomto směru mimořádně stručné, nijak nereaguje na ustanovení §140b insolvenčního zákona ani na dřívější rozhodnutí ve věci sp. zn. 8 Tdo 469/2015 a odkazuje pouze na výklad obsažený v komentáři k trestnímu zákonu vydaném již v roce 2013. Za aktuální právní úpravě odpovídající proto považoval právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v rozhodnutí ve věci sp. zn. 8 Tdo 469/2015.
17. Pokud tedy soudy v dané věci připustily, aby poškození T. T. a I. S. uplatňovali v trestním řízení nároky na náhradu škody, podle státního zástupce měli být tito poškození se svými nároky odkázáni podle §229 odst.1 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních. Námitky dovolatelky ohledně aplikace §44 odst. 3 tr. ř. považoval za uplatněné nadbytečně a vzhledem k jejich ryze procesnímu charakteru se jimi blíže nezabýval.
18. Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud na podkladě podaného dovolání podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 10. 2019, sp. zn. 12 To 62/2019, a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. 7 T 19/2018, ve výrocích, kterými byla obviněná podle §228 odst. 1 tr. ř. zavázána k náhradě škody poškozeným T. T. a I. S., a dále aby podle §265m odst. 2 tr. ř. přiměřeně postupoval podle §265 tr. ř. Současně ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí.
19. Nejvyšší soud zaslal vyjádření státního zástupce datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněné. Jeho případnou repliku neměl ke dni svého rozhodnutí k dispozici.
20. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou, tedy obviněnou prostřednictvím obhájce, jak ukládá §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., a to v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném podle §265e odst. 1, 2 tr. ř. Splňuje též všechny obsahové náležitosti předepsané v §265f odst. 1 tr. ř.
21. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněnou uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
22. Jak již bylo uvedeno, obviněná své dovolání výslovně opřela o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
23. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
24. V tomto ohledu je zapotřebí uvést, že převážná část dovolací argumentace obviněné není pod jí deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřaditelná, neboť ve své podstatě vychází z jiného způsobu hodnocení provedených důkazů a jejích vlastních tvrzení. Jak již výstižně uvedl státní zástupce, obviněná ve svém podání nevznesla proti výroku o vině jedinou námitku, ve které by vytýkala nesoulad skutkových zjištění soudů a zákonných znaků zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Pokud namítla absenci subjektivní stránky trestného činu, učinila tak víceméně formálně, její argumentace fakticky spočívala v odmítání skutkového zjištění soudů o celkově nepříznivé finanční situaci jak její, tak s ní spojené obchodní společnosti v inkriminované době. Mimo uvedený dovolací důvod se nacházela i její výtka směřující proti způsobu hodnocení důkazů soudy, kterou zčásti formulovala jako polemiku s odůvodněním soudních rozhodnutí (to je v rozporu s §265a odst. 4 tr. ř.). Pokud pak formálně namítla existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými skutkovými zjištěními, nevznesla konkrétní námitky, z nichž by měla existence takového rozporu vyplývat.
25. Lze tak shrnout, že výše uvedené výhrady obviněné rozhodně nelze považovat za relevantně uplatněné, neboť jejich prostřednictvím se primárně domáhala odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily oba soudy nižších instancí, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozovala údajně nesprávné právní posouzení skutků, jimiž byla uznána vinnou, a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení. Takovou argumentaci však pod citovaný dovolací důvod (a ani pod žádný jiný) podřadit nelze, a proto ve vztahu ke skutkovým námitkám neexistuje zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.).
26. Dovolací soud v této souvislosti připomíná, že zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání (což v dané věci obviněný ani neučinil). Zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se totiž nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nález Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu srov. například nálezy Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 177/04, sp. zn. IV. ÚS 570/03, z poslední doby pak sp. zn. I. ÚS 520/06, a zejména stanovisko pléna Ústavního soudu Pl.ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014, publikované pod č. 40/2014 Sb.).
27. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady však Nejvyšší soud v dané věci neshledal. Případný extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založen jen na tom, že dovolatelka na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem (jí prospívajícím). Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně přitom vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Tento soud jako soud nalézací v odůvodnění svého rozhodnutí také řádně a přesvědčivě vyložil, jaké závěry z jednotlivých důkazů učinil, a zabýval se rovněž obhajobou obviněné. S těmito hodnotícími úvahami a závěry, pokud šlo o podvodné jednání obviněné, se plně ztotožnil i soud odvolací v odůvodnění svého rozhodnutí.
28. Nejvyšší soud nemá, co by takovému postupu obou soudů nižších instancí mohl vytknout. A jelikož se bezezbytku ztotožnil i s velice podrobným a především přiléhavým vyjádřením státního zástupce k podanému dovolání (srov. výše), postačuje na jeho argumentaci – už z důvodu procesní ekonomie – odkázat. Pro větší přesvědčivost tohoto rozhodnutí je vhodné zdůraznit jen některé další skutečnosti.
29. Trestní zákoník ve svém §13 odst. 1, který navazuje na čl. 39 Listiny základních práv a svobod, stanoví, že „ trestným činem je protiprávní čin, který trestní zákon označuje jako trestný, a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně “. Těmi jsou vedle věku a příčetnosti i znaky skutkové podstaty trestného činu, a to konkrétně protiprávnost, objekt, objektivní stránka, subjekt a subjektivní stránka. Není-li některá z těchto složek naplněna, o trestný čin se nejedná. K obligatorním znakům objektivní stránky všech trestných činů náleží jednání, škodlivý následek a příčinná souvislost mezi nimi.
30. U přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 tr. zákoníku je jednáním myšleno uvedení jiného v omyl, využití něčího omylu nebo zamlčení podstatných skutečností. Následkem takového jednání je pak obohacení pachatele nebo jiné osoby a zároveň způsobení větší škody na cizím majetku. Tyto aspekty musí být samozřejmě ve vzájemné příčinné souvislosti (k tomu srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až §139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 127 a násl.). Škodou na cizím majetku je újma majetkové povahy (škodou velkého rozsahu je podle §138 odst. 1 tr. zákoníku škoda dosahující částky nejméně 5 000 000 Kč). Skutková podstata podle citovaného ustanovení vyžaduje úmyslné zavinění pachatele (§13 odst. 2, §15 tr. zákoníku).
31. V daných souvislostech Nejvyšší soud v obecné rovině ještě připomíná, že objektem trestného činu podvodu je cizí majetek. Cizím majetkem se rozumí majetek, který nenáleží pachateli nebo nenáleží výlučně jemu. Obohacení znamená neoprávněné rozmnožení majetku pachatele nebo někoho jiného. Nemusí se shodovat se škodou, která je způsobena poškozenému; může být menší, ale i větší než způsobená škoda. Omyl je rozpor mezi představou a skutečností. Uvedení v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci.
32. Z tzv. právní věty výroku o vině odsuzujícího rozsudku se podává, že soud prvního stupně považoval za naplněné zákonné znaky daného trestného činu spočívající v tom, že obviněná „ jiného obohatila tím, že uvedla někoho v omyl, zamlčela podstatné skutečnosti a způsobila tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu “. Tato právní věta plně odpovídá skutkovým zjištěním formulovaným ve skutkové větě výrokové části rozsudku soudu prvního stupně, která shledal správnými i soud druhého stupně, a rozvedeným v odůvodnění rozhodnutí soudů obou instancí.
33. V návaznosti na to státní zástupce ve svém vyjádření výstižně uvedl, že pro posouzení subjektivní stránky trestného činu podvodu na straně obviněné nebyla rozhodující celková výše jejího majetku a majetku s ní spojené společnosti v kritické době, ale otázka, zda mohla reálně předpokládat, že bude mít dostatek disponibilních finančních prostředků k tomu, aby mohla vypůjčené peníze vrátit ve sjednaných relativně krátkých lhůtách. Jednotliví poškození nepochybně nepůjčovali obviněné peníze s vědomím, že jejich vrácení bude závislé od toho, zda se jí někdy v budoucnu podaří zpeněžit její nemovitý majetek. Tvrzení obviněné o hodnotě jejího nemovitého majetku proto i Nejvyšší soud považoval za bezpředmětné. Navíc měl za evidentní, že zpeněžení nemovitého majetku zatíženého většinou zástavním právem ve prospěch finančních institucí a použití výtěžku z prodeje ve prospěch poškozených, kteří obviněné poskytli půjčky, bylo záležitostí značně problematickou, nejistou až nereálnou.
34. Úvahám státního zástupce lze přisvědčit i v tom, že dovolatelka námitkami týkajícími se exekučního řízení svým způsobem usvědčuje sama sebe. Pouhá okolnost, že poškozený vzal z určitého důvodu návrh na exekuci zpět, totiž nemůže zpochybnit fakt, že obviněná inkasovala další půjčky ve výši celkem 1 800 000 Kč v situaci, kdy již proti ní existovala splatná a exekučně vymahatelná pohledávka ve výši 5 100 000 Kč. Za této situace vyznívají spekulativně její úvahy o dalším vývoji jejích podnikatelských aktivit a finanční situace v případě, že by nedošlo k zahájení exekučního a insolvenčního řízení. Dovolatelka totiž jako dlužník mnoha věřitelů nemohla reálně předpokládat, že tito věřitelé budou čekat na uspokojení svých pohledávek a nepřikročí vůči ní k uplatnění prostředků civilního práva.
35. Za takového stavu věci neměl ani Nejvyšší soud jakýchkoliv pochyb, že dovolatelka musela být minimálně srozuměna s tím, že ke způsobení škody s vysokou mírou pravděpodobnosti může dojít. Proto nelze zpochybňovat závěr obou nižších soudů, že jednala minimálně v úmyslu nepřímém ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
36. Tuto část odůvodnění lze uzavřít konstatováním, že soudy nižších instancí nepochybily, pokud zjištěné jednání obviněné právně kvalifikovaly jako zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku.
37. Jestliže by dovolání obviněné obsahovalo jen výše uvedené výhrady, přicházelo by v úvahu je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř.
38. Dovolatelka však ve svém podání napadla jako nesprávný i výrok rozsudku Vrchního soudu v Praze, jímž byla přiznána náhrada škody poškozeným T. T. a I. S., přičemž poukázala jak na překážku podle §140b insolvenčního zákona a reprodukovala obsah svého odvolání, v němž upozornila na existenci usnesení Městského soudu v Praze č. j. MSPH 94 INS 30945/2014-A-26 ze dne 19. 5. 2015, tak na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, podle které vzhledem k citovanému ustanovení insolvenčního zákona není možné přiznat v adhezním řízení náhradu škody vůči obviněnému, jehož úpadek byl pravomocně zjištěn.
39. Takovouto hmotněprávní argumentací obviněná nejenže uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. relevantně, ale Nejvyšší soud současně správnosti jejího názoru přisvědčil, neboť v posuzovaném případě měla oběma nižším soudům bránit v rozhodnutí o uplatněném nároku jmenovaných poškozených na náhradu škody nesplněná podmínka shora citovaného ustanovení §140b insolvenčního zákona.
40. V posuzované trestní věci je významné zjištění nalézacího soudu (srov. odstavec 67. na straně 19 odůvodnění jeho rozsudku), že Městský soud v Praze poté, co usnesením ze dne 18. 11. 2014 zahájil insolvenční řízení, usnesením ze dne 19. 5. 2015, č. j. MSPH 94 INS 30945/2014-A-26, zjistil úpadek společníka (obviněné B. K.) a na jeho (resp. její) majetek prohlásil konkurz (usnesení nabylo právní moci dne 20. 6. 2015). Seznam přihlášených pohledávek v insolvenčním řízení svědčí o tom, že celková výše pohledávek činí téměř 50 000 000 Kč.
41. Jak na to poukázal již státní zástupce, nalézací soud se při rozhodování o náhradě škody touto významnou okolností vůbec nezabýval. Odvolací soud sice reagoval na odvolací námitky obviněné, ovšem odkázal nesprávně na neaktuální usnesení Nejvyššího soudu dne 11. 9. 2013, sp. zn. 7 Tdo 677/2013, podle kterého insolvenční řízení probíhající ohledně majetku obviněného není překážkou rozhodnutí podle §228 tr. ř. Soud druhého stupně patrně přehlédl novelu insolvenčního zákona účinnou od 1. 1. 2014 (srov. §140b této novely v dalším textu), na kterou naposledy citované usnesení – s ohledem na dobu jeho vyhlášení – reagovat nemohlo.
42. Je proto třeba uvést na pravou míru, že Nejvyšší soud se ve svém rozhodnutí ze dne 13. 5. 2015, sp. zn. 8 Tdo 469/2015, plně ztotožnil se závěrem, že prohlášení konkursu týkající se obviněného brání tomu, aby poškozenému byl v adhezním řízení podle §228 odst. 1 tr. ř. přiznán nárok na náhradu škody. Dovodil, že pokud soud nerozhodl podle §206 odst. 3, 4 tr. ř. a uplatnění nároku na náhradu škody připustil, musí o něm rozhodnout výrokem podle §229 odst. 1 tr. ř. V dalším usnesení ze dne 19. 8. 2015, sp. zn. 8 Tdo 833/2015, Nejvyšší soud správnost tohoto názoru potvrdil, když judikoval (srov. jeho stranu 12), že podle §140b insolvenčního zákona (ve znění účinném od 1. 1. 2014, tedy po tzv. revizní novele) nejde-li o řízení uvedená v §140a zákona č. 182/2006 Sb., nelze v jiných soudních nebo rozhodčích řízeních po dobu, po kterou trvají účinky rozhodnutí o úpadku, rozhodnout o pohledávkách a jiných právech týkajících se majetkové podstaty, které mají být v insolvenčním řízení uplatněny přihláškou, nebo na které se v insolvenčním řízení pohlíží jako na přihlášené, anebo o pohledávkách, které se v insolvenčním řízení neuspokojují (§170 zákona č. 182/2006 Sb.); to neplatí, jde-li o pohledávky věřitelů na náhradu škody nebo nemajetkové újmy způsobené trestným činem nebo na vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem, pokud v trestním řízení o tomto trestném činu byl zajištěn majetek v majetkové podstatě dlužníka. K rozhodnutím vydaným v rozporu s tímto zákazem se v insolvenčním řízení nepřihlíží. Takové rozhodnutí nelze po dobu trvání účinků rozhodnutí o úpadku vydat, a bude-li přesto vydáno, v insolvenčním řízení se k němu nebude přihlížet. Není-li možné v řízení z uvedeného důvodu pokračovat, soud je může přerušit svým rozhodnutím vydaným podle §109 o. s. ř.
43. Z těchto důvodů Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněné rozhodl tak, že:
I. Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují :
rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 10. 2019, sp. zn. 12 To 62/2019, ve výroku pod bodem I., jímž byl z podnětu odvolání poškozené I. S. (dříve K.) zrušen rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. 7 T 19/2018, ve výroku, kterým byla jmenovaná poškozená podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, a ve výroku, jímž bylo následně rozhodnuto podle §259 odst. 3 tr. ř. tak, že obviněné B. K. bylo podle §228 odst. 1 tr. ř. uloženo za povinnost uhradit škodu poškozené I. S. (dříve K.), nar. XY, trvale bytem XY, ve výši 700 000 Kč (sedmsettisíckorunčeských),
a jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. 7 T 19/2018, ve výroku, kterým bylo obviněné B. K. podle §228 odst. 1 tr. ř. uloženo za povinnost uhradit škodu poškozenému T. T., nar. XY, bytem XY, ve výši 250 000 Kč,
a další rozhodnutí na zrušené části obou rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265m odst. 2 tr. ř. se poškozený T. T., nar. XY, bytem XY, odkazuje s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
III. Ve všech ostatních výrocích zůstávají napadená rozhodnutí nedotčena.
44. K tomu je třeba na vysvětlenou dodat, že Nejvyšší soud se v tomto směru bezezbytku neztotožnil s návrhem státního zástupce na výrok rozhodnutí, aby po zrušení výše uvedených výroků obou napadených rozsudků byli odkázáni s uplatněnými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních oba poškození I. S. (dříve K.) a T. T. Pokud totiž Nejvyšší soud v bodě I. výroku svého usnesení zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 10. 2019, sp. zn. 12 To 62/2019, ve výroku pod bodem I., jímž byl z podnětu odvolání poškozené I. S. (dříve K.) zrušen rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. 7 T 19/2018, ve výroku, kterým byla jmenovaná poškozená podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, a ve výroku, jímž bylo následně rozhodnuto podle §259 odst. 3 tr. ř. tak, že obviněné bylo podle §228 odst. 1 tr. ř. uloženo za povinnost uhradit škodu poškozené I. S. (dříve K.), ve výši 700 000 Kč, pak tzv. obživl výrok z výše citovaného rozsudku Krajského soudu v Praze, jímž byla jmenovaná poškozená podle §229 odst. 1 tr. ř. zcela správně odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních (srov. jeho stranu 5). Proto nepřicházelo v úvahu odkazovat (znovu) tuto poškozenou podle §265m odst. 2 tr. ř. s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. S tím související dílčí pochybení odvolacího soudu, který při správném procesním postupu měl odvolání této poškozené podle §256 tr. ř. zamítnout, nemohl Nejvyšší soud v dovolacím řízení (případným vlastním výrokem) napravit.
45. Po současném zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze ve výroku, kterým bylo obviněné podle §228 odst. 1 tr. ř. uloženo za povinnost uhradit škodu poškozenému T. T. ve výši 250 000 Kč, ovšem tento poškozený musel být v bodě II. výroku tohoto usnesení podle §265m odst. 2 tr. ř. odkázán s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Pokud Nejvyšší soud v bodě III. výroku tohoto usnesení nakonec vyslovil, že ve všech ostatních výrocích zůstávají napadená rozhodnutí nedotčena, vyjádřil tím výše zdůvodněnou skutečnost, že jinak shledal dovolání obviněné zjevně neopodstatněným.
46. Takové rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. 4. 2020
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu