ECLI:CZ:US:2020:2.US.2138.19.2
sp. zn. II. ÚS 2138/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavních stížnostech stěžovatele P. B., t.č. ve výkonu trestu odnětí svobody v Brně, zastoupeného JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem, sídlem Údolní 222/5, Brno, stěžovatelů N. N. a M. K., zastoupených JUDr. Danem Dvořáčkem, advokátem, sídlem Opletalova 1284/37, Praha 1, stěžovatele L. P., zastoupeného doc. JUDr. Tomášem Gřivnou, Ph.D., advokátem, sídlem Revoluční 1044/23, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 86/2019-286 ze dne 10. 4. 2019, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 4 To 46/2017-17241 ze dne 25. 4. 2018 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 53 T 11/2013-16597 ze dne 3. 2. 2017, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Stěžovatelé se ve svých ústavních stížnostech domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí vydaných v trestním řízení, v jehož rámci byli všichni uznáni vinnými ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, (dále jen "trestní zákoník"), v případě stěžovatelů N. N., M. K. a L. P. ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku. Stěžovatel P. B. se na rozdíl od ostatních stěžovatelů nedomáhá zrušení rozsudku krajského soudu.
2. Stěžovatelé namítají, že napadenými rozhodnutími byla porušena jejich ústavně zaručená práva. Stěžovatel P. B. namítá porušení čl. 8, čl. 36 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod, (dále jen "Listiny"), stěžovatelé N. N. a M. K. čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy, stěžovatel L. P. čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny, čl. 2 odst. 3, čl. 4, čl. 90, čl. 95 a čl. 96 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
3. Usnesením pléna Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2138/19 ze dne 27. 8. 2019 bylo vzhledem ke společnému původu ústavních stížností v téže trestní věci rozhodnuto o spojení věcí tak, že ústavní stížnosti dosud vedené pod spisovými značkami sp. zn. II. ÚS 2138/19, I. ÚS 2147/19 a I. ÚS 2169/19 se spojují ke společnému řízení a nadále budou vedeny pod sp. zn. II. ÚS 2138/19.
4. Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem odsoudil stěžovatele P. B. k trestu odnětí svobody v trvání 8 roků za zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku a stěžovatele N. N., M. K. a L. P. k trestu odnětí svobody v trvání 2 let a 6 měsíců, resp. 3 let a 2 let za tentýž trestný čin ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku, přičemž výkon tohoto trestu u všech tří stěžovatelů podmíněně odložil. Všem stěžovatelům byly rovněž uloženy další (zejména peněžité) tresty a P. B. též trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu činnosti funkce (člena) statutárního orgánu nebo prokuristy v obchodních společnostech včetně zákazu jejich smluvního zastupování v trvání 10 let.
5. Trestná činnost, za kterou byli stěžovatelé odsouzeni, spočívala dle krajského soudu v tom, že z Polské republiky dopravovali na daňové území České republiky formové oleje, u kterých nepravdivě dokladovali, že je prodávají do další členské země Evropské unie, a to do Slovenské republiky. Ve skutečnosti však byly dovezené formové oleje dodány již jako motorová nafta na různé čerpací stanice a konečným odběratelům v České republice, a byly tak použity pro pohon motorů, avšak z jejich použití nebyla v České republice zaplacena spotřební daň ani daň z přidané hodnoty. Trestná činnost byla páchána dlouhodobě organizovanou formou a jednotliví stěžovatelé se na ní podíleli jednotlivými úkony, které vyplývaly z jejich postavení. Na trestné činnosti se podílelo ještě několik dalších osob, které však ústavní stížnost nepodaly, proto se Ústavní soud zaměří pouze na činnost stěžovatelů.
6. Stěžovatel P. B. jako člen představenstva společnosti X, dojednával s polskou stranou dodávky formových olejů (dále též "komodita") a zaváděl do účetnictví společnosti X, nepravdivé doklady. Dále také jako nadřízený řídil jednání dalších osob podílejících se na trestné činnosti. Podle krajského soudu si tak byl plně vědom, že je předmětná komodita dodávána odběratelům v České republice s určením pro pohon motorů, aniž by docházelo k řádnému odvedení daně. Vzhledem k tomu, že patří mezi hlavní organizátory předmětné trestné činnosti, byla u něj tak podle závěrů krajského soudu naplněna jak vědomostní, tak i volní složka subjektivní stránky trestného činu ve formě přímého úmyslu ve smyslu ustanovení §15 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku.
7. Ostatní stěžovatelé se na trestné činnosti podíleli tím, že jako řidiči převáželi v autocisternách komoditu z Polské republiky do České republiky, přičemž ve všech případech byla tato následně použita jako nezdaněná motorová nafta. Na základě sledování, odposlechů, svědeckých výpovědí a dalších důkazů byl zjištěn průběh těchto přeprav. Cisternové soupravy přejížděly z Polské republiky do České republiky bez označení ADR. Po přejezdu hranic byly stěžovatelům dalšími osobami podílejícími se na trestné činnosti vyměněny doklady k přepravovanému zboží, přičemž se nejednalo o v přepravě zboží běžnou "neutralizaci" dokladů, neboť docházelo k deklarované změně komodity, která u "neutralizace" musí zůstat nezměněná. Ze sledování osob a věcí vyplynulo, že stěžovatelé byli přítomni probírání a razítkování těchto dokladů. Bezprostředně po výměně dokladů stěžovatelé odkryli na soupravě tabulku s označením ADR. Z toho krajský soud dovodil, že si všichni stěžovatelé byli vědomi deklarované změny převážené komodity, přičemž toto odkrývání označení ADR po výměně dokladů představovalo zcela běžný postup opakovaný u všech sledovaných přeprav.
8. Krajský soud vycházel z premisy, že je zatížení motorové nafty spotřební daní obecně známou skutečností (o to více u řidičů nákladní dopravy), přičemž z označování souprav tabulkami ADR je také zřejmé, že všem řidičům bylo známo, že přeprava motorové nafty má být právě takto označena. Ze všech zjištěných skutečností krajský soud dovodil, že stěžovatelům bylo při jejich opakovaném jednání známo, že do České republiky převážejí komoditu v režimu jiném než obvyklém pro motorovou naftu, přičemž v průběhu přepravy byla v jejich přítomnosti tato komodita pouze deklaratorně, bez fyzického přečerpávání, přeměněna na motorovou naftu. Byli si tak vědomi, že jejich jednání nemá jiný cíl než právě krácení daní, přičemž nikdo z nich neučinil nic, čím by dal najevo svou vůli neúčastnit se takto podezřelých přeprav. Kromě objektivní stránky je u nich tak naplněna i subjektivní stránka trestné činnosti, přičemž závěr o jejich zavinění krajský soud vyvodil podpůrně také ze způsobu vedení odposlechnutých telefonických hovorů v konspirativní, náznakové formě s krycím označováním osob. Jelikož úmysl stěžovatelů směřoval toliko k pomoci, nikoliv k samotnému spáchání trestného činu, který je jim kladen za vinu, dospěl krajský soud k závěru o spáchání tohoto trestného činu ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku.
9. Vrchní soud v Olomouci po odvolání napadeným rozsudkem rozsudek krajského soudu ohledně stěžovatelů zrušil v celém výroku o trestu. Vrchní soud se ztotožnil se závěry krajského soudu o naplnění objektivní a subjektivní stránky trestné činnosti stěžovatelů a při nezměněném výroku o vině nově rozhodl tak, že stěžovateli P. B. trest odnětí svobody uložil v trvání 7 let a výše vymezený zákaz činnosti v trvání 8 let a neuložil mu žádný peněžitý trest. Taktéž stěžovatelům N. N., M. K. a L. P. nově neuložil žádné peněžité tresty (u M. K. zůstal zachován trest propadnutí věci), podmíněný trest odnětí svobody byl všem třem stěžovatelům uložen v totožném trvání.
10. Vrchní soud vyhodnotil odvolací námitky všech stěžovatelů (s výjimkou P. B.) týkající se nedodržení rotačního systému, kdy byl u krajského soudu první spis v kalendářním roce přidělen senátu následujícímu po senátu, jemuž byl přidělen poslední spis v roce předcházejícím (místo senátu 1 T), jako nedůvodné. Shledal, že přidělení předmětné věci nebylo v rozporu s teoretickými východisky práva na zákonného soudce, přičemž stěžovatelé nenamítali žádné konkrétní účelové zásahy. Takové zásahy pak nevymezili ani ohledně určení přísedících z jediného seznamu přísedících krajského soudu pro trestní věci bez rozlišení konkrétního senátu, přičemž byl tento způsob určování přísedících v minulosti přezkoumáván jak Nejvyšším soudem (usnesení sp. zn. 11 Tdo 1640/2014 ze dne 20. 5. 2015), tak i Ústavním soudem [nález sp. zn. II. ÚS 2430/15 ze dne 3. 8. 2016 (N 145/82 SbNU 307)]. Žádné jiné podstatné vady řízení, jež by mohly mít vliv na správnost a zákonnost rozsudku krajského soudu, nebyly odvolateli namítány a ani zjištěny vrchním soudem.
11. Vrchní soud přezkoumal (včetně odkazů na konkrétní části rozsudku krajského soudu), že krajský soud napravil veškeré vady (nedostatečné vypořádání se s obhajobou stěžovatelů a zdůvodnění zamítnutí důkazních návrhů a pochybení při ukládání trestů), jež mu vrchní soud vytkl v dřívější fázi řízení, v níž usnesením č. j. 4 To 31/2016-16167 ze dne 25. 10. 2016 pro tyto vady zrušil první rozsudek krajského soudu ve věci č. j. 53 T 11/2013-15575 ze dne 6. 8. 2015 a vrátil mu věc k novému projednání. Vrchní soud v rámci veřejného zasedání doplnil dokazování několika listinnými důkazy a zároveň podrobně zdůvodnil zamítnutí dalších důkazních návrhů pro jejich nedůvodnost. Dále se vypořádal s námitkami ohledně příkazů k odposlechům. Odůvodnění příkazů shledal jako odpovídající povaze opatření hlavy IV. zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, (dále jen "trestní řád"), i fázi přípravného řízení, v němž byly vydány, a ohledně namítané místní nepříslušnosti soudu - s odkazem na §71 zákona 182/1993 Sb., o Ústavním soudu - odmítl aplikaci závěrů nálezu sp. zn. Pl. ÚS 4/14 ze dne 19. 4. 2016 (N 68/81 SbNU 181; 201/2016 Sb.), jelikož bylo přípravné řízení konáno před vydáním citovaného nálezu.
12. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelů jako zjevně neopodstatněná. Shledal, že většina námitek stěžovatelů nespadala pod přípustný dovolací důvod, neboť směřovala proti skutkovým zjištěním soudů, resp. hodnocení provedeného dokazování. Zabýval se pak pouze částí námitek týkající se nenaplnění znaků subjektivní stránky trestného činu, konkrétně úmyslu, podřaditelných pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Námitky stěžovatelů ohledně zdůvodnění zamítnutí jejich důkazních návrhů neshledal opodstatněnými, neboť soudy sice nevyhověly všem důkazním návrhům, avšak svůj postup vždy logicky odůvodnily. Podle Nejvyššího soudu se tak nejednalo o případ vady důkazního řízení porušujícího právo na spravedlivý proces podle judikatury Ústavního soudu (tzv. opomenutý důkaz). Dále se podrobně vyjádřil k námitkám stěžovatelů ohledně nenaplnění znaků subjektivní stránky trestného činu, včetně odkazů na "podrobná a přesvědčivá odůvodnění" v konkrétních částech rozsudků krajského a vrchního soudu. Nejvyšší soud konstatoval, že nemá žádné podstatnější výhrady k odůvodnění obou rozsudků, jež vyhodnotil jako systematické, srozumitelné a správně individualizované ve vztahu k jednotlivým stěžovatelům.
II. Argumentace stěžovatelů
13. Stěžovatel P. B. namítá, že obecné soudy nesprávně určily, v jakém rozsahu byla daň krácena, což má přímý vliv na právní kvalifikaci a trestní sazbu. Společnost X, za kterou jednal, totiž nakupovala formové oleje, které také jako formové oleje s nulovou spotřební daní prodávala. I pokud by však vylíčení skutků soudem bylo správné, výpočet rozsahu zkrácení daně byl chybný, když soudy "pouze mechanicky spočetly množství oleje, které bylo dovezeno z Polské republiky" bez zjištění, jaké množství bylo předmětem skutku, pro který byl stěžovatel uznán vinným. Ostatně i stěžovatelem objednaný znalecký posudek, k němuž soudy nepřihlédly, odhaluje rozpory ve výpočtech. Soudy dále podle stěžovatele porušily jeho právo na spravedlivý proces tím, že neprovedly navrhované důkazy, a to zejména výslech svědka Y., přičemž stěžovatel odmítá závěr Nejvyššího soudu, že zamítnutí důkazních návrhů řádně odůvodnily. Pakliže se stěžovateli, který má zlomek možností policie a soudů, podařilo jmenovaného svědka na Ukrajině vyhledat, nemohl soud jeho nevyslechnutí zdůvodnit jeho nedosažitelností. Podle stěžovatele tento svědek "před státním úřadem Ukrajiny prohlásil, že spolu s M. R. organizoval nakládání a vykládání zásilek minerálního oleje a tento prodávali bez vědomí firmy X dalším firmám jako motorovou naftu", a proto nemohl být správný ani závěr, že by jeho výpověď nebyla zásadní. V důsledku pochybení soudů došlo podle stěžovatele k jeho odsouzení za trestnou činnost, kterou nespáchal, přičemž Nejvyšší soud jeho výhrady a argumenty odmítl, aniž to přesvědčivě zdůvodnil.
14. Stěžovatelé N. N. a M. K. ve své společné ústavní stížnosti namítají, že se soudy všech stupňů dopustily excesivního hodnocení důkazů v jejich neprospěch, zejména pokud jde o schopnost stěžovatelů rozpoznat, "daňově fraudulentní podstatu celé operace", když nebyl označen žádný důkaz, z nějž by vyplývalo, že stěžovatelé celé operaci rozuměli, například nebyla zachycena žádná komunikace, na níž by se stěžovatelé vyjadřovali konspirativně nebo jinak dávali najevo své povědomí o kriminálním účelu operace. Dále bylo porušeno právo stěžovatelů na to, aby nebyli odsouzeni za trestný čin, který zákon nestanoví, podle čl. 39 Listiny, neboť "podstatným znakem trestného činu, za nějž byli odsouzeni, je znalost právních předpisů, která je ovšem pro laika z důvodu složitosti a nesrozumitelnosti předpisů upravujících spotřební daně a daň z přidané hodnoty nedosažitelná". Stěžovatelé jsou toho názoru, že z čl. 39 Listiny spolu s čl. 1 odst. 1 Ústavy plyne požadavek, že musí být dána srozumitelnost práva tam, kde je jeho nedodržení sankcionováno prostředky trestního práva, neboť "trestní sankce ukládané za neporozumění předpisům, které jsou sepsány kryptickým jazykem a provázány do neproniknutelného systému, nejsou s ideou právního státu kompatibilní, tím spíše, pokud stěžovatelé nejsou osobami, jež by stíhala nějaká zvláštní povinnost se s danými předpisy seznámit."
15. Stěžovatel L. P. namítá, že předseda senátu krajského soudu nebyl nestranný, když uplatnil vůči skladníkům, kteří ve skladě přebírali převáženou komoditu a jež předvolal pouze jako svědky, a řidičům cisternových vozů, vůči nimž byla vznesena obžaloba, neodůvodněně takto odlišný postup, čímž kromě porušení práva na ochranu soudní mocí zároveň došlo k porušení zásady presumpce neviny. Podle stěžovatele došlo u krajského soudu k porušení jeho práva na zákonného soudce, a to zaprvé tím, že nebyl dodržen rotační systém (první spis v kalendářním roce byl přidělen senátu následujícímu po senátu, jemuž byl přidělen poslední spis v roce předcházejícím místo senátu 1 T), k této problematice uvádí stěžovatel odkaz na usnesení Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 3 To 32/2010 ze dne 31. 5. 2010, z nějž mj. cituje, že "v této trestní věci ovšem již ke změně zákonného soudce (resp. soudců) došlo." Zadruhé pak tím, že došlo k určení přísedících ze seznamu přísedících bez rozlišení konkrétního senátu. Soudy se dále dopustily svévole při interpretaci výsledků důkazního řízení. Z označování cisternových souprav tabulkami ADR totiž podle stěžovatele "nelze bez dalšího usuzovat na úmysl stěžovatele napomáhat krácení daně." a ani z toho, že "sazba daně je skutečností veřejné známou a k jejímu výpočtu si lze vystačit s matematickými znalostmi nabytými během základní školní docházky", nelze úmysl dovodit. Dále podle stěžovatele není jasné, na základě jakých důvodů dospěly obecné soudy k závěru o zaviněném krácení daně v případě DPH, když uvedené dani podléhá jak nafta, tak i formový olej, tedy znalost převážené komodity je v tomto případě naprosto irelevantní.
III. Hodnocení Ústavního soudu
16. Ústavní soud se seznámil s ústavními stížnostmi a napadenými rozhodnutími a dospěl k závěru, že se jedná o návrhy zjevně neopodstatněné.
17. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 81 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince.
18. Již z výše provedené rekapitulace námitek stěžovatelů se podává, že podstatou jejich polemiky je nesouhlas s výkladem podústavního práva a skutkových okolností jejich případu.
19. Co se týče námitky P. B., že obecné soudy nesprávně určily, v jakém rozsahu byla daň krácena, Ústavní soud neshledal v této otázce žádná pochybení ústavněprávního rozměru, proto mu nepřísluší tuto otázku přezkoumávat; obecné soudy tuto námitku navíc opakovaně vypořádaly (včetně vysvětlení, že není rozhodující formální stránka obchodních transakcí, nýbrž stránka faktická). Neprovedení důkazu znaleckým posudkem k této otázce pak nepředstavuje tzv. opomenutý důkaz porušující právo na spravedlivý proces, jak namítá stěžovatel, neboť soudy logicky zdůvodnily zamítnutí tohoto důkazního návrhu. Zde lze odkázat např. na odůvodnění Nejvyššího soudu, že "rozsah zkrácených daní bylo možné stanovit výpočtem na základě provedeného dokazování a zákonné úpravy" a "zpracování znaleckého posudku de facto znamenalo, že znalec by prováděl hodnocení důkazů, tedy povinnost náležející soudu". Obdobně ani zamítnutí výslechu svědka Y. nepředstavuje tzv. opomenutý důkaz, lze odkázat např. na logické odůvodnění vrchního soudu na straně 48-49 jeho rozsudku, že provedené dokazování i bez výpovědi tohoto svědka "poskytuje ucelený okruh důkazů, vedoucí k jednoznačným závěrům relevantním pro zhodnocení viny jednotlivých obžalovaných". Pakliže stěžovatel nepředložil jím v ústavní stížnosti citované údajné doznání Y. včasně v řízení před obecnými soudy, nemůže soudům nyní vytýkat, že z tohoto údajného doznání nevycházely. Ani rozhodnutí Nejvyššího soudu netrpí žádnými vadami ústavněprávního charakteru, přičemž obsahuje podrobné vypořádání stěžovatelových námitek včetně odkazů na konkrétních části odůvodnění rozsudků krajského a vrchního soudu.
20. Co se týče námitky stěžovatelů N. N. a M. K., že nebyl označen žádný důkaz ukazující, že stěžovatelé jako řidiči cisternových souprav celé operaci rozuměli, lze odkázat na odůvodnění rozsudku krajského i vrchního soudu, shrnuté v první části tohoto rozhodnutí, jež k této otázce uvádějí několik důkazů, vč. přítomnosti stěžovatelů při deklarované změně komodity, odkrývání označení ADR stěžovateli po deklarované změně komodity, povědomí o postižení motorové nafty spotřební daní a DPH, jakož i konspirativně vedené odposlechnuté komunikace, jež ve svém souhrnu odůvodňují závěr o úmyslné trestné činnosti stěžovatelů. Ústavní soud se neztotožňuje s námitkou, že došlo v případě stěžovatelů k porušení čl. 39 Listiny. Stěžovatelé nebyli odsouzeni bez zákonného podkladu ani za neporozumění daňovým předpisům, nýbrž za aktivní účast ve formě pomoci při operaci, jež měla s jejich vědomím za cíl krácení daně, jak bylo prokázáno během řízení před obecnými soudy.
21. Co se týče námitky L. P., že došlo k porušení zásady presumpce neviny a nestrannosti soudu, Ústavní soud takové pochybení soudu neshledal. Orgány činné v trestním řízení mají povinnost trestně stíhat osoby, u nichž existuje podezření ze spáchání trestné činnosti (tedy například i stěžovatele), a naopak nesmějí svévolně stíhat osoby, u nichž takové podezření neexistuje (tedy například skladníky v současném případě). Tímto nedochází k žádnému porušení zásady presumpce neviny ani nestrannosti soudu. Ani s námitkou porušení práva na zákonného soudce se Ústavní soud nemůže ztotožnit, jelikož stěžovatel nevymezil žádné konkrétní účelové zásahy ohledně přidělování spisů ani přísedících. Ve stěžovatelem odkazované věci sp. zn. 3 To 32/2010 se přitom - na rozdíl od současného případu - jednalo o skutkově odlišný případ, kdy byl spis nejprve přidělen jednomu senátu a poté odejmut a přidělen senátu jinému, tedy již ke změně zákonného soudce došlo, jak vyplývá i ze samotného citátu uvedeného ve stěžovatelově ústavní stížnosti. Totožný způsob přidělování přísedících jako v současném případě byl navíc v minulosti Ústavním soudem [nález sp. zn. II. ÚS 2430/15 ze dne 3. 8. 2016 (N 145/82 SbNU 307)], jakož i Nejvyšším soudem (usnesení sp. zn. 11 Tdo 1640/2014 ze dne 20. 5. 2015) již přezkoumáván. Ústavní soud neshledal, že by se obecné soudy dopustily svévole při hodnocení důkazů. Neusuzovaly "bez dalšího" na úmysl stěžovatele, jak jim stěžovatel vytýká, z označování cisternových souprav tabulkami ADR po výměně dokladů, jakož ani z toho, že sazba daně je skutečností veřejně známou. Tyto skutečnosti podle závěrů soudů nikoliv samostatně, nýbrž ve svém souhrnu s dalšími skutečnostmi zjištěnými z dokazování - obdobně jako v případě stěžovatelů N. N. a M. K. - odůvodňují závěr o úmyslné trestné činnosti stěžovatele. Veškeré závěry jsou správně individualizovány vůči všem stěžovatelům včetně stěžovatele L. P. a nelze jim tak vytknout ani stěžovatelem namítané chybějící zdůvodnění závěru o jeho zavinění.
22. Ústavní soud shrnuje, že žádný ze stěžovatelů nevznesl námitky ústavněprávního rozměru a obecné soudy v napadených rozhodnutích náležitě vyložily, proč tato rozhodnutí vydaly, a vypořádaly všechny uplatněné námitky stěžovatelů.
23. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podané ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako návrhy zjevně neopodstatněné odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. dubna 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu