ECLI:CZ:US:2020:2.US.2170.20.1
sp. zn. II. ÚS 2170/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky A, právně zastoupené JUDr. Janem Burešem, Ph.D., advokátem se sídlem Václavské náměstí 64, Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 7. 2020 sp. zn. 6 To 186/2020 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Zlínského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality, ze dne 18. 5. 2020 č. j. KRPZ-136639-69/TČ-2019-150081-NOV, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaného usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“) a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Zlínského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality (dále jen „policejní orgán“), neboť má za to, že jsou v rozporu s jejími ústavně garantovanými právy podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Stěžovatelka rovněž navrhla, aby Ústavní soud uložil policejnímu orgánu povinnost nahradit jí všechny náklady řízení.
2. Z obsahu ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a dalších listinných příloh Ústavní soud zjistil, že napadená rozhodnutí byla vydána v souvislosti s trestním řízením, v němž je prověřována trestná činnost obviněné E. A., roz. Z. (dále jen „obviněná“), jež působila jako jednatelka společnosti B, respektive následně společnosti C (dále jen „první společnost“). Obviněná měla dopustit zvlášť závažného zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku následujícím způsobem. V říjnu 2014 první společnost, jednající prostřednictvím obviněné, uzavřela kupní smlouvu se společností A (dále jen „druhá společnost“ nebo „stěžovatelka“), zastoupenou předsedou představenstva M. Z. První společnost nabyla od druhé společnosti na základě kupní smlouvy do vlastnictví tam specifikované nemovitosti, za které zaplatila kupní cenu 40 708 000 Kč, ačkoli jejich hodnota byla následně znaleckým posudkem stanovena na částku 5 407 220 Kč. Tímto jednáním měla obviněná účelově vyvést majetek první společnosti na druhou společnost (stěžovatelku), a to při zisku mnohem menší protihodnoty. Obviněná tím měla způsobit první společnosti škodu ve výši nejméně 34 780 460 Kč. Druhá společnost (stěžovatelka) tudíž prodejem předražených nemovitostí získala finanční prostředky ve výši přibližně 34 780 460 Kč, které pocházely z trestné činnosti obviněné.
3. Jelikož stěžovatelka získané finanční prostředky záhy spotřebovala v rámci své podnikatelské činnosti, nebylo v rámci shora uvedeného trestního řízení možné provést zajištění výnosu z trestné činnosti. Policejní orgán po předchozím souhlasu státního zástupce rozhodl ústavní stížností napadeným usnesením, že stěžovatelce se jako náhradní hodnota zajišťuje tam specifikovaný nemovitý majetek a peněžní prostředky na účtu ve výši 3 107 097 Kč (§79g trestního řádu).
4. O stížnosti stěžovatelky rozhodl krajský soud ústavní stížností napadeným usnesením tak, že ji zamítl. Krajský soud v odůvodnění mimo jiné uvedl, že na základě dosud opatřených důkazů a materiálů lze mít s dostatečně vysokou mírou pravděpodobnosti za to, že a) obviněná se dopustila trestného činu zpronevěry, b) na stěžovatelku byl převeden výnos z trestné činnosti obviněné, c) hodnota zajištěného majetku stěžovatelky přibližně odpovídá zjištěné výši výnosu z trestné činnosti obviněné a d) zajištěný majetek náleží osobě, která by měla povinnost strpět zajištění původní věci, tj. výnosu z trestní činnosti (§79g odst. 1 in fine trestního řádu). V této souvislosti krajský soud připomněl, že institut zajištění pouze dočasně omezuje dispozici stěžovatelky se zajištěným majetkem, přičemž v případě vzniku jakýchkoliv závažnějších pochybností stran existence a rozsahu trestné činnosti nebo osob, které se na ní podílely, je na místě znovu posoudit přiměřenost dalšího trvání zajištění majetku stěžovatelky. Krajský soud se podrobně zabýval také námitkou stěžovatelky stran nepřiměřené délky zajištění jejího majetku. Na jedné straně krajský soud uznal, že majetek stěžovatelky byl zajištěn již v minulosti v souvislosti s trestním stíháním stěžovatelky a jejího předsedy představenstva M. Z. (ani u jednoho z nich nebylo prokázáno spáchání trestného činu), v důsledku čehož s ním stěžovatelka nemohla disponovat od roku 2016 do května 2020. Rovněž uznal, že na předchozí zajištění stěžovatelčina majetku plynule navazovalo zajištění majetku, k němuž došlo na základě ústavní stížností napadeného usnesení policejního orgánu ze dne 18. 5. 2020, v důsledku čehož je „celková doba zajištění (…) fakticky víceletá“. Na druhé straně však krajský soud zdůraznil, že „k předmětnému zajištění dochází ve vztahu k jiné trestní věci, jiné obviněné a z jiného důvodu zajištění, tedy za jiných věcných i procesních podmínek. Nelze proto přímo vztahovat proporcionalitu doby zajištění zajištěných věcí k době, která se vztahovala k okolnostem jejich zajištění v jiném trestním řízení, ale je třeba předpoklad požadavku přiměřenosti časového omezení vlastnických práv stěžovatelky spojovat (…) primárně s předmětným řízením, byť i s částečným zohledněním celkové doby omezení vlastnických práv stěžovatelky. (…).“ Dle krajského soudu navíc ze spisového materiálu plyne, že v předmětné věci nedochází k prodlevám. Naopak orgány činné v trestním řízení jsou v této věci aktivní a vyvíjejí soustředěnou snahu prošetřit věc v co nejkratší lhůtě tak, aby byla minimalizována délka zajištění stěžovatelčina majetku dle §79g trestního řádu.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že její majetek je fakticky zajištěn již čtyři roky, přičemž při posuzování přiměřenosti délky zajištění majetku v této trestní věci je nutno v plném rozsahu zohlednit a započíst také délku zajištění v předchozí trestní věci. V této souvislosti poukazuje na usnesení sp. zn. I. ÚS 3074/08 ze dne 7. 1. 2009, z něhož plyne, že zajištění náhradní hodnoty v trestním řízení může trvat pouze po nezbytně dlouhou dobu, přičemž je nutno přihlédnout ke lhůtám, které trestní zákoník stanoví pro omezení osobní svobody – viz §72a odst. 1 písm. c) ve spojení s §72a odst. 2 trestního zákoníku. Plynutím času totiž ubývá legitimita omezení základních práv stěžovatelky ve prospěch veřejného zájmu na naplnění účelu trestního řízení a naopak se zesiluje potřeba obnovit respekt k jejím základním právům. Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2014 č. j. 6 Tz 14/2014-I-73 navíc plyne, že zajištění náhradní hodnoty musí být přiměřené procesní a důkazní situaci v době vydání příslušného usnesení, což se dle stěžovatelky v nyní posuzované věci nestalo. Kromě výše uvedených námitek stěžovatelka brojí také proti údajným dílčím procesním pochybením policejního orgánu nebo krajského soudu.
6. Ústavní soud nejprve posuzoval splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svého práva (téhož zákona a contrario).
7. Po zvážení všech okolností však dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Úvodem Ústavní soud považuje za vhodné připomenout principy vztahující se k problematice zajištění věci pro účely trestního řízení, jež plynou z judikatury Ústavního soudu. V minulosti dospěl Ústavní soud k závěru, že majetkové hodnoty zajišťované podle části prví, hlavy čtvrté, oddílu čtvrtého, pododdílu třetího trestního řádu (§79a až §79g trestního řádu) představují „majetek“ ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny. Samotné zajištění je pak bezpochyby zásahem do základního práva na pokojné užívání majetku. Ústavní soud tudíž musí posoudit, zda lze tento zásah do základních práv považovat za ústavně konformní.
9. Ústavní soud vychází při posuzování ústavnosti zajišťovacích institutů z jejich smyslu a účelu. Majetkové zajišťovací instituty mohou v trestním řízení napomáhat řádnému objasnění věci (to platí především pro zajištění věcí doličných), prevenci a potlačování závažné, zpravidla hospodářské kriminality a zajištění nároků poškozených (to platí především pro zajištění nástrojů a výnosů z trestné činnosti). Z povahy věci se jedná o instituty dočasné, jejichž podstatou není trvalé odejmutí daných prostředků nebo věcí majiteli, ale omezení jeho práva disponovat s nimi tak, aby nemohlo dojít k jejich znehodnocení, ztrátě nebo zneužití. Jde tak sice o omezení vlastnického práva dotčené osoby, avšak v rámci výluky z ochrany vlastnictví, jež je při zachování zákonem stanovených podmínek považována za legitimní a přiměřenou cíli sledovanému právní úpravou, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat nebo minimalizovat škodu způsobenou případnou trestnou činností a zajistit nároky poškozených (nález sp. zn. III. ÚS 2952/16, cit. výše, bod 20).
10. Dočasné povaze majetkových zajišťovacích institutů odpovídá i rozsah přezkumné činnosti Ústavního soudu, která je obecně relativně omezená. Ústavní soud zkoumá, zda má rozhodnutí o zajištění majetku zákonný podklad (2 odst. 2 Listiny), zda bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2 a čl. 38 odst. 1 Listiny) a zda není projevem libovůle (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny) [nález sp. zn. II. ÚS 3662/14 ze dne 20. 10. 2015 (N 187/79 SbNU 121), bod 17]. Nad rámec toho však Ústavní soud dovodil, že ústavnost zajištění majetku pro účely trestního řízení má i jisté časové limity a nemůže trvat libovolně dlouho. S narůstajícím časem se totiž dočasnost zajišťovacího institutu relativizuje a je třeba ji posuzovat mnohem přísněji [srov. nález sp. zn. II. ÚS 1367/17 ze dne 13. 3. 2018 (N 46/88 SbNU 623), bod 20]. U mnohaletých zajištění majetku může postupem času docházet k negaci dočasné, zatímní povahy zajišťovacích institutů, jakož i k neproporcionálnímu zásahu do vlastnického práva osoby dle čl. 11 odst. 1 Listiny. Plynutím času ubývá legitimita omezení základních práv ve prospěch veřejného zájmu na naplnění účelu trestního řízení a zesiluje se potřeba chránit základní práva osoby před nepřiměřenými zásahy ze strany státu [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1396/07 ze dne 19. 3. 2009 (N 62/52 SbNU 609); nález sp. zn. II. ÚS 642/07 ze dne 30. 1. 2008 (N 25/48 SbNU 291), body 13-16]. Pro prvotní přiblížení lze vycházet ze lhůt stanovených v §72a odst. 1 trestního řádu; nepřiměřenost délky zajištění majetku bude zpravidla konstatována v případech, kdy celková doba zajištění věci tyto lhůty zásadním způsobem překračuje. Při posuzování přiměřenosti doby zajištění je dle judikatury Ústavního soudu nutno uvážit především tři kritéria. Zaprvé je nutno posoudit samotnou délku trvání zajištění a její příčiny. Zadruhé je nezbytné posoudit, jaký vliv má průběh řízení na sílu argumentů, kterými je potřeba zajištění podepírána. Zatřetí, Ústavní soud musí přihlédnout i k tomu, jak intenzivní zásah představovalo dané zajištění pro stěžovatelku (nález sp. zn. II. ÚS 2713/18 ze dne 9. 11. 2020, body 48-49).
11. Prizmatem těchto principů posuzoval Ústavní soud i nyní projednávanou ústavní stížnost. Ústavní soud především zdůrazňuje, že napadená rozhodnutí mají zákonný podklad, byla vydána příslušným orgánem a nevykazují známky libovůle; ostatně ani stěžovatelka to nikterak nerozporuje. Dále Ústavní soud konstatuje, že v této fázi nelze délku zajištění majetku stěžovatelky s ohledem na skutkové okolnosti případu považovat za nepřiměřenou. Především je nutno vyjít z toho, že v nyní posuzované věci došlo k zajištění majetku stěžovatelky usnesením policejního orgánu ze dne 18. 5. 2020, tedy přibližně dva měsíce před podáním ústavní stížnosti. Na jedné straně Ústavní soud nemůže přehlédnout, že majetek stěžovatelky byl předtím zajištěn v souvislosti s jiným trestním řízením a zajištění v nyní posuzované věci plynule navazovalo na zajištění předchozí, v důsledku čehož stěžovatelka fakticky nemůže volně disponovat se svým majetkem již čtyři roky. Na tuto skutečnost musejí orgány činné v trestním řízení pamatovat a přiměřeně ji zohlednit při posuzování otázky, zda je zajištění majetku stěžovatelky i nadále legitimní a přiměřené. Jejich kritéria pro posuzování legitimity a přiměřenosti zajištění přitom musejí být v nyní posuzované věci přísnější než v případech, kdy se jedná o první (tj. jiným zajištěním bezprostředně nepředcházené) zajištění majetku osoby. Na druhé straně má však Ústavní za to, že skutečnost, že v minulosti došlo k zajištění téhož majetku stěžovatelky v souvislosti s jiným trestním řízením, nemůže být přímým, natožpak jediným důvodem pro konstatování nepřiměřenosti délky zajištění v nyní posuzované věci. Opačný závěr by vedl k absurdním důsledkům, kdy samotný fakt, že majetek stěžovatelky byl již v minulosti zajištěn, by automaticky vedl k závěru, že každé následující zajištění v souvislosti s odlišným trestním řízením je od počátku nelegitimní, nepřiměřeně dlouhé a musí být zrušeno pro rozpor s čl. 11 odst. 1 Listiny.
12. Ústavní soud tudíž shrnuje, že zajištění majetku stěžovatelky trvalo v době podání ústavní stížnosti přibližně dva měsíce, což nelze považovat – ani s přihlédnutím ke skutečnosti, že tentýž majetek stěžovatelky byl již předtím zajištěn v souvislosti s jiným trestním řízení – za nepřiměřeně dlouhou dobu. Dále Ústavní soud konstatuje, že dosavadní průběh řízení, jak jej popisuje mj. krajský soud, rovněž spíš svědčí o tom, že v této fázi trestního řízení není stěžovatelčino ústavně garantované právo na pokojné užívání majetku omezováno nepřiměřeným a protiústavním způsobem. Nakonec Ústavní soud uzavírá, že byť je intenzita zásahu do základních práv stěžovatelky poněkud zesílena předchozím zajištěním jejího majetku v souvislosti s jiným trestním řízením, kumulativní intenzita zásahu do jejího základního práva na pokojné užívání majetku dle čl. 11 odst. 1 Listiny není dostatečně vysoká na to, aby Ústavní soud mohl kasačním nálezem zasáhnout do činnosti a rozhodovací pravomoci krajského soudu a policejního orgánu.
13. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud nyní posuzovanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl pro zjevnou neopodstatněnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. K žádosti stěžovatelky, aby byla policejnímu orgánu uložena povinnost nahradit jí veškeré náklady řízení (pravděpodobně tím byly myšleny náklady řízení o ústavní stížnosti, nikoli doslova všechny náklady vynaložené stěžovatelkou), Ústavní soud uvádí, že nebyly splněny podmínky stanovené §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, pročež stěžovatelce nelze vyhovět.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu