ECLI:CZ:US:2020:2.US.221.20.1
sp. zn. II. ÚS 221/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky K. G. R., zastoupené Mgr. Klárou Kalibovou, PhD., advokátkou se sídlem v Praze, Eliášova 28, proti usnesení Okresního soudu v Blansku ze dne 7. listopadu 2019 č. j. 14 T 73/2019-172, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud vyslovil, že výše citovaným usnesením Okresního soudu v Blansku došlo k porušení jejího práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života, zaručeným v čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Tímto usnesením byla dle §222 odst. 2 tr. řádu věc, vedená proti L. K. postoupena Městskému úřadu v Boskovicích, neboť dle názoru soudu jeho jednání vůči stěžovatelce nenaplnilo skutkovou podstatu žádného trestného činu, avšak žalovaný skutek by mohl být posouzen jako přestupek. V předmětném trestním řízení stěžovatelka vystupovala jako poškozená a L. K. jako obviněný.
2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména uvedla, že je zaměstnankyní Úřadu vlády a k náplni její práce patří správa profilu na sociální síti Facebook "Kampaně proti rasismu a násilí z nenávisti", která je veřejnosti (odborné i laické) známá pod názvem "Hate Free Culture". Stěžovatelka je muslimka a v souladu se svou vírou si zahaluje vlasy šátkem. Dne 11. 8. 2018 se účastnila festivalu Prague Pride 2018, jehož cílem bylo zviditelnění práv sexuálních menšin. Stěžovatelka se pro sociální síť vyfotila s textem "Ne, nemůžeš se koukat", který odráží častý dotaz, kladený lesbickým ženám, zda se jiní, většinou muži, mohou dívat na jejich intimní styk. Série na stánku pořízených fotografií byla zveřejněna na webu www.hatefree.cz. V následujícím týdnu někdo stáhl fotografii poškozené a upravil její fotografii tak, že text "Ne, nemůžeš se koukat", nahradil jiným stereotypizujícími texty, vážícími se k muslimům nebo muslimské víře. Album bylo doprovozeno popiskem: "G. R., studentka islámského radikalismu spolupracující se státem financovanou organizaci HateFree Culture" a umístěno do otevřené skupiny na sociální síti Facebook "Miloš Zeman - prezident ČR". Pod pozměněnou fotografii s nápisem "Toho pejska raději někam ukliďte" umístil L. K. z profilu L. K. K. výrok "Uklidíme vás - a velice dobře, vápna dosti". Dne 16. 4. 2019 vydal Okresní soud v Blansku trestní příkaz č. j. 14 T 73/2019-52, kterým shledal L. K. vinným přečinem Násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §352 odst. 2, 3 písm. b) tr. zákoníku, a odsoudil jej k peněžitému trestu v celkové výměře 20 000 Kč. Tehdy soud měl ve shodě se stáním zastupitelstvím za to, že jednání obviněného je nutné postihnout trestněprávně. Proti trestnímu příkazu podal obviněný odpor a ve dnech 18. 9. 2019 a 5. 11. 2019 proběhlo hlavní líčení, v rámci kterého využil svého práva odepřít výpověď a poškozená stěžovatelka podala svoji svědeckou výpověď. Dne 7. 11. 2019 rozhodl Okresní soud v Blansku tak, že celou věc postoupil Městskému úřadu v Boskovicích k projednání přestupku, neboť dospěl k závěru, že uvedené jednání není trestným činem. Dne 25. 11. 2019 byla poškozená vyrozuměna Okresním státním zastupitelstvím v Blansku, že proti rozhodnutí okresního soudu stížnost podávat nebude, neboť se, v rozporu se svým předešlým právním názorem, ztotožňuje se závěry Okresního soudu.
3. Stěžovatelka nesouhlasí především s tím, že soud neshledal v jednání L. K. trestnou činnost. Smysl účasti poškozeného v trestním řízení přitom nelze zúžit pouze na domáhání se peněžní satisfakce. Stěžovatelka má za to, že její participativní práva, tedy možnost účastnit se trestního řízení, ve věci se vyjádřit a zprostředkovat soudu zásah do svého osobního a rodinného života byla naplněna ryze formálně, současně má za to, že její legitimní očekávání, jakož i legitimní očekávání osob v podobné situaci, nebylo naplněno zcela, a to ani ve vztahu k existujícím právním normám, ani ve vztahu k aktuální judikatuře. Stěžovatelka byla ve věci vyslechnuta jako svědkyně a učinila také prohlášení o dopadu. Sdělila, že ze strany útočníků, včetně L. K., pociťovala ohrožení a nemohla předvídat, že výhrůžka nebude fyzicky naplněna. Podle stěžovatelky se soud zcela nekriticky ztotožnil s obhajobou L. K. a nepochopitelně se prý přiklonil k závěru, že poškozená se de facto viktimizovala sama, když výroky směřované proti její osobě vyhledávala a činila jejich printscreeny. Stěžovatelka odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3439/17 podle něhož nenávistné útoky proti poškozeným nemusí být adresné, pokud zasahují jejich osobní sféru. Tedy i výrok, který směřoval obecně vůči muslimům, lze jednoznačně považovat za výrok, který se stěžovatelky dotkl v její osobní sféře. Stěžovatelka má za to, že je na místě, aby Ústavní soud podobně progresivně rozhodl i tom, že adresné útoky ve veřejném, byť online prostoru a určené konkrétní osobě, s cílem vyhrožovat druhému smrtí, musí být předmětem trestního řízení. Jestliže Ústavní soud judikoval, že procesní práva poškozeného nelze redukovat výlučně na nárok na náhradu škody, ale je nutné jim rozumět jako klíči k pochopení závažnosti konkrétních útoků, je na místě, aby tuto svoji pozici dále rozvedl. Zatímco v dřívejším rozhodnutí šlo o to, že obecný soud vůbec nepřipustil poškozeného do řízení a neumožnil mu učinit prohlášení o dopadu, v nynějším případě tak sice soud učinil, nicméně vyjádření stěžovatelky jako poškozené zcela nedbal.
4. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Koncepce trestního řízení v České republice ve vztahu k poškozenému vychází z toho, že poškozený je samostatnou stranou řízení s poměrně širokými procesními právy. Má takto právo činit návrhy na doplnění dokazování, nahlížet do spisu, zúčastnit se sjednávání dohody o vině a trestu, zúčastnit se hlavního líčení a veřejného zasedání konaného o odvolání a před skončením řízení se k věci vyjádřit. Poškozený, který má podle zákona proti obviněnému nárok na náhradu škody, jež mu byla trestným činem způsobena, je oprávněn také navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit tuto škodu. Pro postavení poškozeného v trestním řízení je přitom určující zejména ustanovení §43 trestního řádu, jež poškozeného definuje jako osobu, které bylo trestným činem ublíženo na zdraví, způsobena majetková škoda nebo nemajetková újma, nebo na jejíž úkor se pachatel trestným činem obohatil. Zároveň je však třeba zdůraznit, že v trestním řízení nejde primárně o věc poškozeného a o jeho právo na potrestání pachatele, nýbrž o povinnost státu (čl. 80 odst. 1 Ústavy), aby ve veřejném zájmu bylo stíháno a odsouzeno jednání, které zákon označuje za trestné. Těžištěm základního účelu trestního řízení je, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé byli podle zákona spravedlivě potrestáni, když vedené řízení má též vést k upevňování zákonnosti, k předcházení a zamezování trestné činnosti. Proto Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že úprava práv poškozeného v trestním řádu nezakládá - v ústavní rovině ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy - žádné základní právo, aby proti jinému byla uplatněna trestněprávní sankce; srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 84/99 ze dne 8. 4. 1999 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 361/96 ze dne 26. 2. 1997. Zakotvení práv poškozeného do trestního řádu naopak Ústavní soud chápe spíše jako beneficium legis dané zákonodárcem (srov. nález sp. zn. I. ÚS 1587/07 ze dne 9. 6. 2008), aniž by z něj však bylo možno dovodit existenci subjektivního práva na to, aby bylo vedeno trestní řízení proti jiné osobě.
7. Ústavnímu soudu proto nepřísluší z podnětu poškozeného přezkoumávat samotné rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, například pokud jde o materiální důvody (opodstatněnost) a důvodnost zahájení, či naopak nezahájení trestního stíhání, ale může pouze přezkoumat, zda postup orgánů činných v trestním řízení, kterým ke svému rozhodnutí dospěly, byl v souladu s požadavky na účinné vyšetřování. Účinné vyšetřování prováděné orgány činnými v trestním řízení přitom musí kumulativně splňovat následující samostatné požadavky vyplývající z judikatury Evropského soudu pro lidská práva: šetření musí být a) nezávislé a nestranné, b) důkladné a dostatečné, c) rychlé a d) podrobené kontrole veřejností, včetně práva oběti na nahlížení do spisu. Na postup orgánů činných v trestním řízení je přitom třeba klást různé nároky podle závažnosti daného zásahu do práv a svobod poškozeného. Stále však platí, že požadavek účinného vyšetřování je "pouze" procesní povinností tzv. náležité péče a nikoliv povinností na výsledek. V posuzovaném případě byla věc projednána před soudem a orgány činné v trestním řízení postupovaly nezávisle, nestranně, přiměřeně rychle a případem se náležitě zabývaly. Požadavky vyplývající z práva na účinné vyšetřování tudíž byly naplněny. Pokud stěžovatelka nesouhlasí s tím, že obžalovaný nebyl shledán vinným, nelze v tom shledat jakýkoli zásah do jejích práv jakožto poškozené, jelikož - jak je uvedeno shora - jí nepřísluší žádné subjektivní základní právo na odsouzení obžalovaného. Ústavní soud na druhou stranu plně uznává, že poškozený, jakožto jeden z účastníků trestního řízení, má právo být u jednání před soudem přítomen a zároveň je i jeho plným právem vyjádřit se k dotčené věci i k prováděným důkazům, neboť toto náleží k základním nejen procesním, ale především též k ústavním podmínkám spravedlivého procesu. To se však v daném případě stalo.
8. Ústavní stížnost byla tedy odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. května 2020
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu