ECLI:CZ:US:2020:2.US.2220.19.1
sp. zn. II. ÚS 2220/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti B. K., t. č. ve Vazební věznici České Budějovice, zastoupené Mgr. Markem Čechovským, advokátem AK Čechovský & Václavek, sídlem Opletalova 25, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2019, sp. zn. 11 Tdo 187/2019, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 11 To 155/2017 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 5. 2017 sp. zn. 16 T 1/2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka byla shora označeným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") uznána vinnou spácháním zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. b) trestního zákoníku. Za to byla odsouzena k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 8 let a byl jí uložen trest propadnutí věci.
2. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") shora označeným rozsudkem napadený rozsudek ohledně stěžovatelky zrušil v celém rozsahu a nově rozhodl, že stěžovatelka spáchala zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. b), písm. c) trestního zákoníku (mj. posoudil jednání stěžovatelky a některých dalších spoluobviněných jako jednání organizované skupiny), odsoudil stěžovatelku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 8 let a uložil jí trest propadnutí věcí blíže specifikovaných v rozsudku.
3. Nejvyšší soud pak shora označeným usnesením dovolání stěžovatelky podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl.
4. Spolu se stěžovatelkou byl trestně stíhán a odsouzen mj. její syn, jehož ústavní stížností byla Ústavním soudem odmítnuta usnesením sp. zn. II. ÚS 2219/19 ze dne 23. 7. 2019 (veškerá rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
II. Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka tvrdí, že napadenými rozhodnutími byl porušen čl. 36 odst. 1 a čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
6. Podle stěžovatelky obecné soudy vydaly napadená rozhodnutí v zásadním rozporu se zjištěným skutkovým stavem, resp. na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Podle stěžovatelky soudy nesprávně posoudily naplnění subjektivní stránky trestného činu, tedy že stěžovatelka vědomě napomáhala svému synovi v páchání trestné činnosti. Soudy měly dle stěžovatelky pro účely prokázání úmyslu vypracovat znalecký posudek z oboru psychologie a psychiatrie.
7. Stěžovatelka dále tvrdí, že orgány činné v trestním řízení v rozporu se zásadou oficiality a legality nezahájily trestní stíhání ihned po naplnění podmínek stanovených v §160 odst. 1 trestního řádu, ale se zahájením trestního stíhání zcela nedůvodně vyčkávaly, čímž stěžovatelku poškodily.
8. Dále pak nesouhlasí s hodnocením důkazu svědeckou výpovědí spolupracujícího obviněného a dalších spoluobviněných, z nichž soudy dovodily, že stěžovatelka o trestné činnosti svého syna věděla. Soudy se nepokusily rozpor mezi výpovědí stěžovatelky a dalších spoluobviněných odstranit a akcentovaly výpověď spolupracujícího obviněného.
9. Stěžovatelka dále jako nedostatečné považuje závěry obecných soudů ohledně údajného množství prodané marihuany, zpochybňuje, že by byl prokázán úmysl získat pro sebe prospěch velkého rozsahu, přičemž ani syn stěžovatelky takový prospěch nezískal a ani získat nemohl.
10. Stěžovatelka připomíná, že žila zcela bezúhonným životem, její postoj k synovi byl však zcela nekritický. Vrchní soud sice explicitně uvádí, že vztah mezi stěžovatelkou a jejím synem byl specifický, nicméně z toho nesprávně dovozuje toliko polehčující okolnosti, nikoliv absenci naplnění subjektivní stránky.
11. Stejně tak má za to, že uložený trest flagrantně vybočuje z jakýchkoliv mezí přiměřenosti.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
14. Ústavní soud při přezkumu rozhodnutí trestních soudů již konstantně uvádí, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy. Podle čl. 90 Ústavy jen trestní soud je oprávněn rozhodovat o otázce viny a trestu. Provedené důkazy soud hodnotí v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, která je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů. Soud je podle ustanovení §2 odst. 5 a 6 a §125 trestního řádu povinen jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou. Pokud tuto povinnost dodrží, není v pravomoci Ústavního soudu, aby do takového hodnocení zasahoval, tedy opětovně hodnotil důkazy a přehodnocoval závěry obecných soudů, mj. s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti řízení [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)]. Ústavní soud by mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by je provedl znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen, zjistí-li, že v řízení byly porušeny ústavní procesní principy. Výjimečnou ingerenci Ústavního soudu pak představuje situace, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) či nález sp. zn. II. ÚS 182/02 ze dne 11. 11. 2003 (N 130/31 SbNU 165)].
15. Ústavní soud vychází z toho, že extrémní exces při realizaci důkazního procesu spočívá v racionálně neobhajitelném úsudku soudů o vztahu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, přičemž extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, kdy hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), resp. jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1196/13 ze dne 22. 4. 2013). Za případ extrémního nesouladu nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním §2 odst. 6 trestního řádu ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu obžalovaného, leč jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
16. Ústavní soud neshledal, že by v nyní posuzované věci obecné soudy pochybily. Předně je nutno uvést, že veškeré argumenty předkládané stěžovatelkou (srov. rekapitulační bod 17 rozsudku vrchního soudu) byly ze strany obecných soudů dostatečně vypořádány. Ve vztahu k úmyslu stěžovatelky odkazuje Ústavní soud zejména na body 90-94 rozsudku vrchního soudu, přičemž tato argumentace je účastníkům dostatečně známa a nemá smysl závěry soudu opětovně rekapitulovat. Ústavní soud však neshledává na závěrech vrchního soudu jakoukoli shora vymezenou vadu.
17. Nelze se ztotožnit s tím, že vina stěžovatelky vyplývá pouze z výpovědi spolupracujícího obviněného či dalších obviněných, neboť soudy vycházely též z SMS zpráv, telefonních hovorů, komunikace prostřednictvím VIBER, protokolů o sledování osob a věcí, provedených domovních prohlídek, prohlídek jiných prostor, znaleckých posudků a odborných vyjádření, záznamů kamerových systémů atd. Ústavní soud má za to, že se soudy dostatečně zabývaly rozpory ve výpovědích, resp. se dostatečně vypořádaly se skutkovou verzí stěžovatelky, a zjištěný skutkový stav jim dostatečně umožnil učinit závěry o vině stěžovatelky. Ústavní soud v závěrech krajského a vrchního soudu, v jejich způsobu hodnocení důkazů, resp. vyvozených skutkových a právních závěrech neshledává žádný ze shora uvedených deficitů, který by umožňoval Ústavnímu soudu do rozhodnutí trestních soudů zasahovat. Z provedených důkazů bylo možno bez pochyby učit závěr o naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu, za který byla stěžovatelka odsouzena (zejm. pokud jde o rozsah trestné činnosti, majetkový prospěch, úmysl). Soudy správně uvádějí, že skutková verze stěžovatelky stojí osamoceně oproti všem dalším provedeným důkazům a dostatečně tento závěr zdůvodňují.
18. Ve vztahu k uloženému trestu Ústavní soud uvádí, že trest byl stěžovatelce uložen v zákonných mezích ve smyslu čl. 39 Listiny. Bezúhonnost stěžovatelky a její věk byly zváženy jako polehčující okolnosti. Vrchní soud sice zpřísnil kvalifikaci skutku, čímž se spodní hranice trestu zvýšila na 10 let, přesto uložil trest ve stejné výši jako soud prvého stupně (8 let), neboť (navzdory odlišnému návrhu státní zástupkyně v odvolacím řízení) přistoupil k aplikaci §58 odst. 1 trestního zákoníku, tj. k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody, byť s vědomím toho, že s ohledem na postoj stěžovatelky je aplikace §58 odst. 1 trestního zákoníku "hraniční" (bod 159 rozsudku vrchního soudu). Na uvedených závěrech opět nelze spatřovat jakoukoli vadu či dokonce nepřiměřenost trestu.
19. Ve vztahu k námitce tvrzené protiústavnosti odkládání zahájení trestního stíhání se Ústavní soud ztotožňuje se závěry obecných soudů a připomíná, že v usnesení II. ÚS 797/2002, na které stěžovatelka odkazuje, uvedl: "Je pravda, že z tradičních principů oficiality a legality, jimiž je ovládán i český trestní proces, vyplývá zásadně povinnost, aby trestní stíhání bylo zahájeno neprodleně po splnění podmínek §160 odst. 1 tr. ř. V jistých výjimečných případech by se však tento postup dostal do kolize s jiným úkolem uloženým orgánům činným v trestním řízení v ustanovení §1 odst. 1 tr. ř., tj. postupovat tak, aby pokud možno všechny trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni. Také policejní zákon ukládá policejním orgánům v §2 odst. 1 písm. d) povinnost ex officio odhalovat trestné činy a zjišťovat jejich pachatele. V některých případech závažné trestné činnosti (zejména u organizované a drogové kriminality) by okamžité zahájení trestního stíhání pro jeden skutek znemožnilo odhalit další skutky a další pachatele trestné činnosti, kteří by mohli utéci před odpovědností, ničit důkazy apod.".
20. Ústavní soud konečně pro úplnost dodává, že s řadou obdobných námitek formulovaných ve vztahu k synovi stěžovatelky (zejm. ve vztahu k rozsahu páchané trestné činnosti a získanému prospěchu) se již vypořádal v usnesení sp. zn. II. ÚS 2219/19 ze dne 23. 7. 2019, přičemž na toto usnesení lze pro úplnost též odkázat.
21. Ústavní soud uzavírá, že po zhodnocení argumentace obsažené v ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí, nemůže přisvědčit stěžovatelce, že by napadená rozhodnutí porušila její ústavně zaručená práva.
22. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. dubna 2020
Kateřina Šimáčková v. r.
předseda senátu