ECLI:CZ:US:2020:2.US.2220.20.1
sp. zn. II. ÚS 2220/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Proces Production, s. r. o., se sídlem pod Bruskou 132/2 Praha 1, právně zastoupené Rudolfem Leškou, advokátem se sídlem Apolinářská 6, Praha, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2020 č. j. 23 Cdo 267/2020-384, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 3. 2019 č. j. 3 Cmo 208/2018-362 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2018, č. j. 28 ECm 228/2013-343, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá vydání nálezu, jímž Ústavní soud zruší shora uvedená rozhodnutí obecných soudů, a to z důvodu porušení jejího práva na spravedlivý proces a soudní ochranu garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na ochranu vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26. 3. 2019 č. j. 3 Cmo 208/2018-362, potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2018, č. j. 28 ECm 228/2013-343, ve výroku I., kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 698 132 Kč s příslušenstvím, a změnil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně ve výši náhrady nákladů řízení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Stěžovatelka (žalobkyně), jako zhotovitelka, a předchůdce žalované, jako objednatelka, dne 29. 8. 2012 uzavřely smlouvu o výrobě pořadu a postoupení práv, jejíž součástí byly i všeobecné výrobní podmínky s harmonogramem výroby. Stěžovatelka se podle této smlouvy zavázala vyrobit 16 dílů seriálu s označením "Single" a žalovaná se zavázala jí uhradit sjednanou odměnu, vždy za 1 hotový předaný díl seriálu. Ve smlouvě smluvní strany určily jednotlivá stádia, která měla objednatelka schvalovat. Stěžovatelka podle soudu netvrdila a ani neprokázala, že by žalované předala dílo bez vad a odstranila vady, k jejichž odstranění ji vyzvala žalovaná dopisem ze dne 26. 2. 2013, s termínem do dvou měsíců. Stěžovatelka ukončila činnost k 20. 2. 2013 a neprokázala, že by žalované dne 19. 2. 2013 předala online master prvního dílu seriálu. Argumentovala-li stěžovatelka předávacím protokolem podepsaným osobou (ostraha objektu), která k převzetí plnění za žalovanou nebyla podle smluvního ujednání osobou oprávněnou mastery (resp. smluvní plnění) přebírat, odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že nebylo plněno v souladu se smlouvou a stěžovatelce nevzniklo právo na fakturaci epizody 1 dílu seriálu, jehož zaplacení je předmětem tohoto sporu. Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný. Dovolání, které stěžovatelka podala proti rozhodnutí odvolacího soudu, bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako nepřípustné.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že Nejvyšší soud zatížil své rozhodnutí krajně formalistickým posouzením přípustnosti dovolání. Při rozhodování Vrchního soudu v Praze o odvolání proti rozsudku Městského soudu v Praze, tento popřel svůj vlastní právní názor vyjádřený v dřívějším zrušujícím rozsudku a referující soudkyně referovala celou věc ze zcela jiného soudního spisu, a to navzdory upozornění právního zástupce stěžovatelky.
4. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
5. Ústavní soud považuje za vhodné zopakovat, že pouhý nesouhlas stěžovatelky s právním posouzením věci obecnými soudy nemůže založit opodstatněnost zásahu Ústavního soudu. Ten totiž není součástí soustavy obecných soudů a není oprávněn do jejich jurisdikce zasahovat svým vlastním výkladem obyčejného práva. Důvod k zásahu by nastoupil tehdy, pokud by napadená rozhodnutí či jim předcházející řízení trpěla takovými vadami, že by byly narušeny základní principy ústavnosti, zvláště ve vztahu k případnému narušení ústavně zaručených práv. Narušení těchto principů však v dané věci Ústavní soud neshledal.
6. Pokud jde o rozhodnutí dovolacího soudu, ten již v minulosti přiléhavě vyložil (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018 sp. zn. 25 Cdo 1791/2018; všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná z: www.nsoud.cz), že dovolání je mimořádný opravný prostředek a z ústavního pořádku nevyplývá nárok na podání dovolání či jiného mimořádného opravného prostředku (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1226/17 ze dne 20. 2. 2018).
7. Dovolání, jehož přípustnost může být založena podle §237 o. s. ř., jako v nyní posuzovaném případě, je mimořádný opravný prostředek, který Nejvyšší soud může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [usnesení sp. zn. III. ÚS 772/13 ze dne 28. 3. 2013 (U 5/68 SbNU 541)]. Mimořádnost takového opravného prostředku představovaná uvážením dovolacího soudu vede Ústavní soud k ještě zdrženlivějšímu přezkumu, než je tomu v případě běžných meritorních rozhodnutí. Dovolací soud však musí i rozhodnutí o nepřípustnosti dovolání (stručně) odůvodnit konkrétními důvody, které se vztahují k otázkám předestřeným dovolatelem [srov. např. nálezy sp. zn. II. ÚS 2312/15 ze dne 9. 2. 2016 (N 30/80 SbNU 391) či sp. zn. I. ÚS 2936/15 ze dne 17. 8. 2016 (N 153/82 SbNU 431)].
8. Posouzení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. může Ústavní soud posuzovat pouze z hlediska jeho ústavnosti. Fakticky se tak jeho přezkum omezuje na posouzení dvou otázek, a to, zda dovolací soud neodepřel účastníkovi řízení soudní ochranu tím, že odmítl dovolání, aniž by se ve svém odůvodnění, pokud jde o jeho přípustnost, náležitě vypořádal se stěžovatelem řádně předestřenou právní otázkou, nebo tím, že v rámci svého posouzení právní otázky, ať už vyústilo do odmítnutí dovolání nebo připuštění dovolacího přezkumu, aproboval právní výklad, který je v rozporu s ústavně zaručenými základními právy a svobodami. Ani jedna z citovaných situací v projednávaném případě nenastala. Ústavní soud po přezkoumání napadeného usnesení dovolacího soudu neshledal, že by se Nejvyšší soud s dovoláním stěžovatelky vypořádal nedostatečně; z jeho usnesení jsou patrné konkrétní důvody, které jej vedly k vyřčeným právním závěrům. Dovolací soud odmítl dovolání stěžovatelky, protože není podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, neboť dovolací námitky nemohou přípustnost dovolání založit.
9. Stížnost, ve které stěžovatelka namítá pouze pochybení obecného soudu při zjišťování skutkového stavu či při použití podústavního práva, aniž by náležitě zdůvodnila, v čem spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv, musí Ústavní soud shledat zjevně neopodstatněnou. Jak totiž Ústavní soud ustáleně judikuje, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů, jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci příslušného právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě excesů představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak, jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé a vykazují znaky libovůle.
10. Ústavněprávnímu přezkumu dominuje vertikální linie: ve vztahu mezi občanem a veřejnou mocí musí být dána přednost občanu zejména tehdy, jestliže působení mocenských orgánů vykazuje znaky porušování práva, libovůle nebo svévole. Jiná je však role Ústavního soudu v horizontálních právních vztazích, jimiž jsou v rámci soukromého práva zejména vztahy mezi občany navzájem a vztahy obchodní (včetně některých jejich důsledků, jež se projeví insolvencí či vynuceným výkonem rozhodnutí). V této sféře jsou možnosti ústavněprávního přezkumu výrazně zúženy. Akcentuje se ochrana v těch situacích, v nichž v důsledku ztráty či flagrantního ohrožení vlastnické svobody hrozí destrukce sociálního statusu jednotlivce. Skrze námitky stěžovatelky o porušení práva na spravedlivý proces však nelze vést bez dalšího hmotněprávní polemiku s obecnými soudy.
11. Jak Ústavní soud ustáleně judikuje, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů, jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci příslušného právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě excesů představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak, jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé a vykazují znaky libovůle.
12. Je zjevné, že stěžovatelka nesprávně předpokládá, že Ústavní soud na základě její ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. V tomto směru musí Ústavní soud podotknout, že právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatelky. Ústavnímu soudu nenáleží vstupovat do právního a skutkového hodnocení obecných soudů, což také v nyní posuzovaném případě neučinil.
13. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. října 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu