ECLI:CZ:US:2020:2.US.2232.20.1
sp. zn. II. ÚS 2232/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. V., zastoupeného Mgr. Martinem Kulichem, advokátem se sídlem Jungmannova 36/31, Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2020 č. j. 32 Co 147/2020-2025 a usnesení Okresního soudu Praha - západ ze dne 21. 6. 2019 č. j. 11 P 63/2016-1649, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na péči o děti zaručené čl. 32 odst. 4 Listiny.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, rozsudkem Okresního soudu pro Prahu 10 ze dne 26. 11. 2014 č. j. 50 P 16/2014-353 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2015 č. j. 17 C 91/2015-414 byli nezletilá N. a nezletilý M. svěřeni do společné péče prarodičů ze strany stěžovatele (dále jen "prarodiče") a stěžovateli a matce byla uložena povinnost přispívat na výživu nezletilých. Následně stěžovatel podal návrh na změnu péče o nezletilé, který byl nejprve Okresním soudem Praha - západ zamítnut, k odvolání stěžovatele však byl rozsudek nalézacího soudu změněn rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2017 č. j. 32 Co 95/2017-873 tak, že nezletilí jsou svěřeni do péče stěžovatele; matce bylo uloženo přispívat na výživu nezletilých a současně byl upraven styk nezletilých s matkou a prarodiči.
3. Dne 26. 4. 2018 byl nalézacímu soudu doručen návrh matky a prarodičů na změnu péče o nezletilé, ve kterém navrhují, aby nezletilí byli svěřeni do společné péče prarodičů. Péče stěžovatele je dle jejich názoru nedostatečná a u nezletilé N. došlo ke zhoršení školního prospěchu a psychického stavu. Následně podal stěžovatel dne 27. 6. 2018 návrh na změnu úpravy styku, ve kterém navrhoval, aby byl styk prarodičů s nezletilými zakázán, a to z důvodu, že prarodiče nerespektují pravomocný rozsudek o svěření nezletilých do péče stěžovatele, v době svého styku s nezletilými rezignují na jejich domácí školní přípravu a podporují nezletilou N. v jejím sporu se stěžovatelem ohledně školní docházky. V průběhu řízení byl dne 16. 11. 2018 vypracován znalecký posudek třemi znalci z oboru školství, dětské psychologie a dětské psychiatrie, kteří uzavřeli, že oba nezletilí jsou ohroženi jednáním a výchovnými postupy stěžovatele, a je proto nezbytné, aby byli odňati z jeho péče a svěřeni do péče prarodičů. Stěžovatel se závěry znaleckého posudku nesouhlasil a navrhl vypracování revizního znaleckého posudku.
4. Po vypracování znaleckého posudku podali matka a prarodiče návrh na vydání předběžného opatření, na základě kterého by nezletilí byli do doby rozhodnutí ve věci samé svěřeni do péče babičky ze strany stěžovatele (dále jen "babička"). Nalézací soud návrhu usnesením ze dne 14. 12. 2018 č. j. 11 P 63/2016-1308 vyhověl, odvolací soud však rozhodnutí nalézacího soudu změnil usnesením ze dne 14. 2. 2019 č. j. 32 Co 10/2019-1388 tak, že návrh zamítl. V odůvodnění předně konstatoval závěry znaleckého posudku, zdůraznil však, že znalci ve výpisu spisové a zdravotnické dokumentace nezmínili žádnou ze zpráv Dětské psychiatrické kliniky 2. LF UK a FN Motol ohledně ambulantního vyšetření nezletilé N., ve kterých se mimo jiné podává, že lékařka shledala projev nezletilé emočně odpojený, místy neautentický, bez adekvátního emočního doprovodu či náhledu; nezletilá používala fráze, které neodpovídají její vývojové úrovni. Znalci neuvedli ani zprávu Mgr. Milana Martince z OSPOD Městského úřadu Černošice ze dne 22. 3. 2018, z níž vyplývá, že prarodiče společně s matkou se odmítli učit s nezletilým M. s odůvodněním, že nezletilého má v péči stěžovatel, čímž dle soudu potvrdili, že jim nejde ani tak o zájem nezletilých, jako o hanobení stěžovatele a jeho péče. Odvolací soud dospěl k závěru, že ačkoliv samotné závěry znaleckého posudku se mohou jevit jako jednoznačné, není možné hodnotit tento důkaz bez dalších souvislostí vyplývajících s dosavadního spisu; znalecký posudek je významným druhem důkazního prostředku, je však třeba ho hodnotit stejně pečlivě jako ostatní důkazy, a to zejména s ohledem na proces utváření znaleckého posudku, opatřování podkladů, věrohodnost teoretických východisek, spolehlivost metod a způsobu vyvozování jeho závěrů. Je nepochybné, že nezletilá N. má ke stěžovateli aktuálně odmítavý postoj, ale ze závěrů znaleckého posudku nelze jednoznačně dovodit, čím je tento postoj způsoben. Z citovaných lékařských zpráv se přitom podává, že nezletilá opakovaně uváděla negativní informace o stěžovateli, které získala od matky či prarodičů. Znalci se však možným ovlivňováním nezletilé ze strany matky a prarodičů vůbec nezabývali, ačkoli je tato otázka pro posouzení věci stěžejní. Bez bližšího obhájení svých závěrů ze strany znalců nelze jejich závěry aktuálně použít k tak závažnému rozhodnutí, jakým je odejmutí nezletilých z péče rodiče. Dále odvolací soud konstatoval, že rodinná situace je vážná a je ji třeba řešit; psychický stav nezletilých je velmi zatěžován konfliktem stěžovatele s prarodiči, který je umocněn jejich soužitím v jedné nemovitosti. Je v zájmu nezletilých, aby zúčastněné strany narovnaly své vzájemné vztahy, neboť jsou všichni v životě nezletilých důležití a pro jejich další zdravý vývoj nepostradatelní; k narovnání vztahů by měla dopomoci rodinná terapie. Pro rozhodnutí ve věci samé bude nutné provést podrobné dokazování.
5. Dne 18. 6. 2019 podali matka a babička návrh na vydání předběžného opatření za účelem úpravy styku během letních prázdnin. Nalézací soud návrhu v záhlaví uvedeným usnesením vyhověl, neboť dospěl k závěru, že s ohledem na délku řízení a alarmující rodinnou situaci je třeba zatímně upravit letní prázdniny nezletilých. Po dobu letních prázdnin nalézací soud upravil styk rodičů a babičky tak, že stěžovatel měl mít nezletilé u sebe od 1. 7. 2019 do 10. 7. 2019 a od 21. 8. 2019 do 31. 8. 2019, matka od 11. 7. 2019 do 31. 7. 2019 a babička od 1. 8. 2019 do 20. 8. 2019. Odvolací soud odvolání stěžovatele v záhlaví uvedeným usnesením odmítl, neboť s ohledem to, že se vztahovalo pouze k období letních školních prázdnin v roce 2019, pozbylo toto předběžné opatření svých účinků. Odvolací soud současně uvedl, že neshledal důvod pro konstatování nezákonnosti napadeného rozhodnutí podle §220a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v rozhodném znění. Odvolací soud přisvědčil stěžovateli, že v obecné rovině platí, že je-li tu vykonatelné rozhodnutí o péči o nezletilé a o úpravě styku s nimi, není pro zatímní úpravu styku důvod. Nicméně vzhledem k mimořádně narušeným vztahům mezi rodiči navzájem a stěžovatelem a jeho rodiči (umocněné spoluvlastnictvím společné nemovitosti), bylo pro přehlednost situace zcela výjimečně nezbytné přistoupit k zatímní prázdninové úpravě péče, resp. styku s nezletilými. Takové, i když obecně nikoliv zcela procesně správné, rozhodnutí je v nejlepším zájmu obou nezletilých, kteří tak budou jasně vědět, s kým a jak prázdniny stráví.
6. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti brojí proti tomu, že obecnými soudy bylo nařízeno předběžné opatření, ačkoli již ve věci péče o děti bylo rozhodnuto rozsudkem odvolacího soudu č. j. 32 Co 95/2017-873 a nezletilí byli svěřeni do stěžovatelovy péče. Nařízením předběžného opatření došlo k ohrožení výkonu výše uvedeného rozsudku. Napadené rozhodnutí nalézacího soudu je dle stěžovatele překvapivé a nebyly splněny podmínky pro jeho vydání. Předběžným opatřením bylo rozhodnuto tak, jako kdyby již šlo o rozhodnutí ve věci samé, přičemž se jedná o zcela zásadní zásah do života nezletilých i stěžovatele. Znalecký posudek, na jehož základě bylo rozhodnuto, považuje stěžovatel za pochybný. Stěžovatel dále brojí proti odmítnutí odvolání proti předběžnému opatření a upozorňuje na průtahy, které ve věci vznikly, neboť k rozhodnutí o odvolání došlo až rok po vydání předběžného opatření.
7. Stěžovatel dále upozorňuje, že prarodiče odmítají nezletilé předat do jeho péče, což odůvodňují tím, že nezletilá N. ke stěžovateli "nechce". Prarodiče dále brání stěžovateli v odjezdu na dovolenou s nezletilými a i jinak jeho styk s dětmi znemožňují. Stěžovatel takovéto jednání považuje za nepřípustné a namítá, že prarodiče i matka nezletilou intenzivně manipulují za účelem změny rozhodnutí ve věci péče o nezletilé. Do dnešního dne nebylo soudem přistoupeno k výkonu předmětného rozsudku odvolacího soudu, pročež je nezletilá stále pod absolutním vlivem prarodičů. Stěžovatel dále rekapituluje průběh celého soudního řízení a namítá, že obecné soudy svým postupem dopustily narušení citových pout mezi stěžovatelem a jeho nezletilou dcerou N.
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu nelze řízení před ním považovat za pokračování v instančním systému obecné justice. Jeho cílem v řízení o ústavní stížnosti je výhradně přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu platí, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ přísluší obecným soudům a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je rozhodování obecných soudů stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti. Materiálně lze vyjádřit pravomoc Ústavního soudu též tak, že je oprávněn napravovat toliko excesy obecných soudů [srv. např. nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)].
10. Ústavní úprava základních práv a svobod prozařuje celým právním řádem, a to včetně oblastí práva soukromého. Povinností orgánů veřejné moci je vykládat a aplikovat právo pohledem ochrany základních práv a svobod, což pro soudy výslovně vyplývá z čl. 4 Ústavy [srv. nález ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1287/14 (N 159/78 SbNU 401)]. Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy [srv. nález ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07 (N 113/53 SbNU 409)]. Obecné soudy jsou povinny primárně zajistit, aby v procesu před nimi a v jejich výkladu a aplikaci podústavního práva byla vždy přítomna spravedlnost [nález ze dne 16. 10. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 16/12 (N 174/67 SbNU 115)].
11. V rámci přezkumu řízení týkajících se úpravy výchovných poměrů k nezletilým Ústavní soud vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy a zda byla veškerá rozhodnutí náležitě odůvodněna. Rozhodování o úpravě výchovných poměrů k nezletilým je nicméně doménou především obecných soudů, nikoli soudu ústavního. Pro rozhodování o citlivých rodinně právních věcech je zásadní, že jsou to především obecné soudy, které se znalostí spisu, vývoje rodinné situace a bezprostředního kontaktu s účastníky řízení mohou proniknout do mnohdy spletité a těžko jednoduše řešitelné situace a učinit rozhodnutí, které bude odrážet nejen zájmy jednotlivých účastníků, zejména nezletilých dětí, ale současně bude účastníky považováno za spravedlivé.
12. Zároveň se v nyní projednávané věci nejedná o konečnou úpravu výchovných poměrů nezletilých dětí, nýbrž o úpravu zatímní, a to formou předběžného opatření. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně dovodil, že rozhodování o návrhu na vydání předběžného opatření a tedy hodnocení toho, zda jsou v daném případě splněny podmínky pro jeho vydání či změnu, je především věcí obecných soudů. Ústavní soud si je samozřejmě vědom skutečnosti, že rozhodnutí o předběžných opatřeních jsou způsobilá zasáhnout do základních práv jednotlivců, práva a povinnosti jsou jimi však upravena pouze dočasně. Ústavnímu soudu z hlediska ústavněprávního proto nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů stran důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, případně rozhodnutí o tomto návrhu, nýbrž je povolán toliko k přezkumu, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad podle čl. 2 odst. 2 Listiny, zda bylo vydáno příslušným orgánem podle čl. 38 odst. 1 Listiny a současně nebylo projevem svévole ve smyslu ustanovení čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny, a proto Ústavní soud do těchto rozhodnutí zasahuje zcela výjimečně (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 4088/16).
13. V posuzované věci je stěžovateli třeba přisvědčit, že v situaci, kdy byly výchovné poměry nezletilých pravomocně upraveny rozsudkem odvolacího soudu č. j. 32 Co 95/2017-873, je potřeba zatímní úpravy poměrů ve smyslu §102 odst. 1 občanského soudního řádu zcela výjimečná. Uvedené v posuzovaném řízení potvrdil i odvolací soud, když usnesením č. j. 32 Co 10/2019-1388 změnil předchozí rozhodnutí nalézacího soudu týkajícího se návrhu prarodičů a matky na vydání předběžného opatření, jímž by byli nezletilí svěřeni do péče babičky, a návrh zamítl. Odvolací soud správně konstatoval, že situace v rodině je vážná a je nezbytné ji řešit, nikoliv však předběžným opatřením. Ústavní stížností napadená rozhodnutí se týkala úpravy výchovných poměrů nezletilých v době letních prázdnin roku 2019. Ve vztahu k rozhodnutí nalézacího soudu se Ústavní soud ztotožňuje s posouzením odvolacího soudu, který konstatoval, že zatímní úprava výchovných poměrů k nezletilým během letních prázdnin nebyla s ohledem na již vydané pravomocné rozhodnutí o úpravě péče a styku s nezletilými procesně zcela správná, pokud však nalézací soud, který je s posuzovanou rodinnou situací nejlépe seznámen a s účastníky řízení je v bezprostředním kontaktu, dospěl k závěru, že bylo v souladu s nejlepším zájmem nezletilých mimořádně přistoupit za účelem zpřehlednění situace k zatímní úpravě styku rodičů a prarodičů s nezletilými během letních prázdnin, nelze jeho rozhodnutí považovat za nezákonné či dokonce svévolné. K postupu odvolacího soudu Ústavní soud konstatuje, že procesní úprava civilního řízení s možností odmítnutí odvolání v případě pozbytí účinků rozhodnutí výslovně v §220a odst. 1 občanského soudního řádu počítá. Je však třeba upozornit na výkladové stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017 sp. zn. Cpjn 202/2016, které považuje za nejvhodnější postup nikoli odmítnutí, ale věcné rozhodnutí o odvolání, a to mimo jiné i z důvodu možnosti domáhat se následně náhrady újmy proti státu. Výkladové stanovisko Nejvyššího soudu však nemůže učinit rozhodnutí odvolacího soudu nezákonným, natož protiústavním. Lze rovněž poznamenat, že s ohledem na zásadu efektivity řízení by pro kasační zásah Ústavního soudu v posuzované procesní situaci musely být velice vážné důvody, které, jak bylo podrobně vyloženo výše, Ústavní soud neshledal.
14. Navzdory výše uvedeným závěrům musí Ústavní soud přisvědčit stěžovatelovým námitkám proti délce posuzovaného řízení. Ačkoli Ústavní soud rozumí, že složitost posuzované rodinné situace a potřeba znaleckých posudků řízení protahují, nemůže se nepozastavit nad tím, že o výchovných poměrech nezletilých obecné soudy rozhodují od roku 2014. Ústavní soud zdůrazňuje, že v řízení o úpravě styku rodiče s dítětem je nutno postupovat s největším urychlením, neboť hrozí nebezpečí, že se vážně naruší vztah mezi rodičem a dítětem (viz také §471 odst. 2 zákona o zvláštních řízeních soudních). Ve věcech rodinných, více než kde jinde, hraje otázka délky řízení klíčovou roli, neboť nejistota ve vzájemných vztazích či dokonce přerušení kontaktu může vést k rostoucímu odcizování dítěte od rodiče [nález sp. zn. II. ÚS 3765/11 ze dne 13. 3. 2012 (N 52/64 SbNU 645)]. Požadavek, aby případy týkající se péče o děti byly projednávány ve vší rychlosti, zdůrazňuje i Evropský soud pro lidská práva, který z tohoto důvodu už v mnoha případech shledal, že Česká republika porušila právo rodiče na projednání věci v přiměřené lhůtě (viz např. rozsudek ESLP ve věci Voleský proti České republice ze dne 29. 6. 2004 č. 63627/00, §106; či Reslová proti České republice ze dne 18. 7. 2006 č. 7550/04, §48).
15. Závěrem, aniž by chtěl Ústavní soud předjímat rozhodnutí obecných soudů ve věci samé či do něj jakkoli zasahovat, považuje za vhodné vyjádřit se k celkové rodinné situaci tak, jak vyplývá ze skutkových zjištění rekapitulovaných v předložených rozhodnutí. Předně je třeba zdůraznit, že právo na péči o děti a jejich výchovu zaručené čl. 32 odst. 5 Listiny je primárně vzájemným právem rodiče a dítěte, nikoli dalších rodinných příslušníků. V obecné rovině je třeba konstatovat, že hlavním zájmem dítěte je udržení zdravého a nijak nedeformovaného vztahu k oběma rodičům. S tím souvisí i stabilita výchovného prostředí a dodržování jasně nastavených pravidel. Pečující osoba je proto povinna řádně připravit nezletilé dítě na převzetí do péče druhou pečující osobou, a není přípustné, aby nezletilé dítě bylo při předávání konfrontováno s možností "volby", zda opravdu k druhé osobě chce odejít, neboť je tím vystaveno neúměrné zátěži. Dále je třeba konstatovat, že manipulace nezletilým a s tím související pěstování negativního vztahu k rodiči je pro dítě v jeho psychickém vývoji velmi škodlivé a Ústavní soud to považuje za jeden z nejtěžších prohřešků, kterého se lze na dítěti dopustit. Jak pregnantně konstatoval Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 1079/17 ze dne 26. 7. 2017 (N 133/86 SbNU 261) "i sebevíce ukřivděný člověk si musí přiznat, že dítě má právo poznat skutečně a pořádně oba své rodiče, mít možnost trávit s každým z nich čas a vyrovnat se třeba i s tím, že jeho rodič není dokonalý. Vede-li jeden rodič své dítě k nenávisti či zapření druhého rodiče, učí ho vlastně nenávisti k sobě samému. Stát má přitom odpovědnost prostřednictvím svých orgánů vést rodiče ke konstruktivnímu řešení krize jejich rodiny a k respektu k rodičovství druhého rodiče".
16. Ze všech shora vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. září 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu