ECLI:CZ:US:2020:2.US.2254.20.1
sp. zn. II. ÚS 2254/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele V. D., zastoupeného Mgr. et Bc. Filipem Schmidtem, LL.M., advokátem, se sídlem Ovenecká 78/33, Praha 7, proti usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Azs 318/2019-107 ze dne 3. června 2020, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a Ministerstva vnitra, Odboru azylové a migrační politiky, jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu
1. Stěžovatel je ukrajinský státní občan, který přijel do České republiky v roce 2006. První žádost o mezinárodní ochranu podal v roce 2008 a ministerstvo vnitra, Odbor azylové a migrační politiky (dále jen "ministerstvo vnitra") ji zamítlo jako zjevně nedůvodnou. Toto rozhodnutí potvrdily i správní soudy. Poté pobýval stěžovatel na území bez oprávnění k pobytu. V roce 2015 podal druhou žádost o mezinárodní ochranu. Ministerstvo vnitra stěžovateli mezinárodní ochranu neudělilo a jeho žalobu proti tomuto rozhodnutí Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") zamítl (č. j. 4 Az 49/2015-39 ze dne 30. 11. 2017). Nejvyšší správní soud rozsudkem č. j. 9 Azs 440/2017-39 ze dne 26. 4. 2018 zrušil rozsudek městského soudu i rozhodnutí ministerstva vnitra. V dalším řízení provedlo ministerstvo vnitra v roce 2018 doplňující pohovor se stěžovatelem a opětovně mu neudělilo mezinárodní ochranu rozhodnutím č. j. OAM-396/ZA-ZA02-ZA05-R2-2015 ze dne 30. 1. 2019. Následnou žalobu městský soud zamítl rozsudkem č. j. 1 Az 10/2019-55 ze dne 3. září 2019. Tentokrát Nejvyšší správní soud kasační stížnost proti rozsudku městského soudu odmítl pro nepřijatelnost usnesením č. j. 3 Azs 318/2019-107 ze dne 3. 6. 2020. Uvedené usnesení Nejvyššího správního soudu napadá nyní stěžovatel ústavní stížností.
II. Obsah napadených rozhodnutí
2. Stěžovatel pochází ze Lvovské oblasti Ukrajiny, kde podnikal s rádiopřijímači a televizory. Podle tvrzení stěžovatele po něm vyděrači požadovali výpalné z podnikání. Poté, co požádal o pomoc policii, jej mafie zbila. Již si nikde nestěžoval, nadále platil výpalné a zařídil si vízum k odjezdu. V prvním řízení byla žádost stěžovatele dne 25. ledna 2008 zamítnuta jako zjevně nedůvodná z toho důvodu, že neuváděl skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování či vážné újmě. Podle ministerstva vnitra problémy s příslušníky organizovaného zločinu, tedy soukromými osobami, byly způsobeny jejich úsilím obohatit se nelegálně na úkor žadatele. Takové potíže svou podstatou podle ministerstva nesouvisely s některým z taxativně stanovených důvodů pro udělení azylu a nebylo možno je podřadit ani pod vážnou újmu podle zákona o azylu.
3. V rámci druhého řízení ve věci mezinárodní ochrany v roce 2015 byl stěžovatel dotázán, jak se změnila jeho situace od roku 2008. Stěžovatel uvedl, že jeden z vyděračů se mezitím stal zástupcem ředitele okresní správy vnitra, další je poslancem tamního městského výboru. Navíc vyděrači se občas na stěžovatele měli ptát jeho sestry, stěžovatel tak měl za to, že mu neustále hrozí vydírání. Podle stěžovatele jeho potíže nelze vyřešit ani přestěhováním do jiné části země, neboť tato mafie má kontakty po celém státě a v části země navíc probíhá válka. Ministerstvo vnitra rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany odůvodnilo tím, že uvedenými problémy se zabývalo již ve svém prvním rozhodnutí, a nemá důvod je posuzovat opakovaně. Z informací o zemi původu ministerstvo dovodilo, že pokud "by byl žadatel vystaven poškození trestnou činností (například problémům s vyděrači), může na Ukrajině reálně vyhledat pomoc. V případě, že by nebyl spokojen s činností bezpečnostních složek, může podat stížnost u prokuratury, popřípadě u útvaru vnitřní kontroly konkrétního okrsku." Městský soud žalobu proti rozhodnutí zamítl. Nejvyšší správní soud však rozhodnutí soudu i ministerstva vnitra zrušil s odůvodněním, že ministerstvo nesprávně vyvodilo, že "tvrzené obavy z vyděračů na Ukrajině nemohou být v daném případě důvodem pro udělení mezinárodní ochrany z toho důvodu, že stěžovatel nevyčerpal proti postupu policejních orgánů všechny vnitrostátní prostředky ochrany (nepodal proti postupu policejních orgánů stížnost). Tento závěr opřel[o] o jediný zdroj (...), z něhož vyplývá, že je možné podat stížnost na policejní složky u prokuratury nebo útvaru vnitřní kontroly." Podle Nejvyššího správního soudu z použité zprávy nebylo "patrné, zda tato stížnost představuje účinnou ochranu a zda k ní měl stěžovatel přístup" a ministerstvo opomenulo další zprávy ve spisu, z nichž vyplývaly nedostatky ve fungování policejních a justičních složek.
4. Ministerstvo vnitra v dalším řízení provedlo se stěžovatelem doplňující pohovor a žádost opět zamítlo podle §12 až 14b zákona o azylu s odůvodněním, že obdobné potíže mají na Ukrajině i další podnikatelé, přičemž skupinu podnikatelů nelze podřadit pod pronásledování z důvodu příslušnosti k určité sociální skupině. Ministerstvo uvedlo, že potíže, které měl stěžovatel v zemi původu v roce 2006, mají jen omezený dosah na jeho potíže v případě návratu v roce 2019. Ministerstvo považovalo vyjádření stěžovatele, že někteří příslušníci kriminální skupiny se dostali k moci, za nevěrohodné, kvůli rozporům ve výpovědi ve druhém pohovoru z roku 2018 ve srovnání s pohovorem z roku 2015. Ministerstvo rovněž považovalo za nepravděpodobné, že by stěžovatel byl skutečně ohrožen, vzhledem k tomu, že sestra žadatele byla s vyděrači několikrát v kontaktu, ale sama s nimi neměla problémy. Při posouzení dostupnosti státní ochrany na Ukrajině ministerstvo vnitra vycházelo ze zprávy rakouského Spolkového úřadu pro imigraci a azyl a Francouzského úřadu pro ochranu uprchlíků a osob bez státní příslušnosti - Zpráva ze zjišťovací mise - Ukrajina "Reforma soudnictví" z roku 2017, která popisuje změnu ústavní a zákonné úpravy soudnictví, změnu soustavy soudů i protikorupčních pravidel a reformu Úřadu generálního prokurátora. Problémy v oblasti výkonu práva politická reprezentace Ukrajiny reflektuje a přijímá opatření na potlačení korupce a politických tlaků. Z dalších zpráv ministerstvo dovodilo, že výkon práva na Ukrajině může být za jistých okolností problematický, v případě žadatele však nelze dojít k závěru, že by právě jemu byla v případě ohrožení státní ochrana nedostupná. Stěžovatel se sice na policii jednou neúspěšně obrátil v roce 2006, nicméně existuje celá škála institutů, které může využít, a skutečnost, že jeden z vyděračů je policistou, neznamená nutně, že mu státní orgány obecně odmítnou pomoci. Ve vztahu k doplňkové ochraně ministerstvo vnitra nezjistilo žádnou skutečnost, ze které by vyplývalo nebezpečí mučení, nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání. Pokud jde o možnosti využít ochranu ze strany státních orgánů, ministerstvo vnitra zopakovalo svoji argumentaci uvedenou výše. Podle ministerstva nic nenasvědčuje ani tomu, že by stěžovatel byl vystaven nebezpečí z důvodu své žádosti o udělení mezinárodní ochrany v zahraničí či z důvodu ozbrojeného konfliktu, který se týká jiné oblasti Ukrajiny.
5. Městský soud v Praze žalobu proti uvedenému druhému rozhodnutí zamítl. V právním posouzení ve vztahu k azylu městský soud uvedl, že obavy stěžovatele "nejsou azylově relevantní, neboť podnikatelé nejsou sociální skupinou ve smyslu §12 písm. b) zákona o azylu". Městský soud se proto zabýval pouze námitkami ve vztahu k doplňkové ochraně. Pokud jde o možnost obrátit se na příslušné orgány v zemi původu s žádostí o pomoc, i městský soud poukázal na zprávu rakouského Spolkového úřadu pro imigraci a azyl a Francouzského úřadu pro ochranu uprchlíků a osob bez státní příslušnosti, která podle něj splňuje požadavky kladené na zprávy o zemích původu používané v řízení ve věci mezinárodní ochrany. Ostatní zprávy ve spise podle městského soudu tyto závěry nevyvrací. Zpráva Úřadu vysokého komisaře OSN pro lidská práva (OHCHR) o stavu lidských práv na Ukrajině 16. květen až 15. srpen 2018 ze dne 19. 9. 2018 sice uvádí, že přetrvává porušování práv související se spravedlivým soudním procesem, avšak konstatuje tak ve vztahu ke konfliktu na východě Ukrajiny. Rovněž informace OAMP, Politická a bezpečnostní situace, mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, vojenská služba, vnitřně přesídlené osoby ze dne 14. 9. 2018 uvádí přijaté ústavní změny, ačkoliv se podle ní objevily systémové problémy, například vliv politiky na soudní moc a přetrvávající korupce. Městský soud tak uzavřel, že "Ukrajina se stále potýká s některými problémy týkajícími se korupce a nedostatečnou nezávislostí soudní moc. Nelze ale ukrajinským úřadům upřít, že jsou zaváděny reformy, které mají za cíl problémy vyřešit."
6. Nejvyšší správní soud napadeným usnesením kasační stížnost odmítl pro nepřijatelnost. Podle Nejvyššího správního soudu stěžovatel "neuvedl výslovně žádný důvod přijatelnosti a nepředestřel žádnou právní otázku, jež by mohla mít obecný dopad na rozhodovací činnost krajských soudů". Takovou otázku Nejvyšší správní soud ve spisu a napadeném rozsudku ani sám nenalezl a nezjistil ani nepřezkoumatelnost rozsudku městského soudu, neboť jeho odůvodnění je dostatečné a srozumitelné. Ačkoliv se městský soud výslovně nezabýval námitkou týkající se neudělení doplňkové ochrany z důvodu rozporu s mezinárodními závazky [§14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu], takový postup nezakládá nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů. Touto námitkou se městský soud zabýval implicitně, když vysvětlil, z jakého důvodu nejsou obavy stěžovatele relevantním důvodem pro udělení doplňkové ochrany. Rozsudek není ani vnitřně rozporný, neboť tvrzení o zlepšení nezávislosti prokuratury nevylučuje, že reforma probíhá pomalu. Za dostatečně odůvodněný považoval Nejvyšší správní soud i závěr městského soudu, že ukrajinským orgánům nelze upřít, že zavádějí reformy, které mají za cíl vyřešit problémy s korupcí a nedostatečnou nezávislostí soudní moci. Při posouzení reálné dostupnosti pomoci od ukrajinských orgánů navíc městský soud vycházel z aktuálních a nezávislých zdrojů o zemi původu. Nejvyšší správní soud v usnesení popsal i doplnění kasační stížnosti ze strany stěžovatele, v níž stěžovatel vytýkal městskému soudu a ministerstvu vnitra, že neměly k dispozici správní spis k první žádosti ve věci mezinárodní ochrany.
III. Ústavní stížnost a vyjádření účastníků řízení a vedlejšího účastníka řízení
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že shora označeným usnesením Nejvyššího správního soudu bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel zrekapituloval své námitky uvedené v kasační stížnosti proti rozsudku městského soudu. Podle stěžovatele nemohl městský soud dostatečně vypořádat námitku nedostatečně zjištěného skutkového stavu, neboť ve svém rozsudku porovnával situaci na Ukrajině v roce 2006, kdy stěžovatel odjel ze země, s nynější situací, aniž by měl informace o stěžovatelově první žádosti o mezinárodní ochranu. Při nahlížení do spisu totiž stěžovatel zjistil, že podklady týkající se jeho první žádosti nebyly součástí spisu k jeho druhé žádosti o mezinárodní ochranu, která je předmětem nynějšího řízení.
8. Stěžovatel dále namítl, že závěr Nejvyššího správního soudu o tom, že stěžovatel opomněl v kasační stížnosti uvést důvod přijatelnosti kasační stížnosti, neodpovídá skutečnosti. Nadto v situaci, kdy Nejvyšší správní soud rozhoduje ve věci opakovaně a stěžovatel namítá, že se jeho právním názorem z předchozího rozhodnutí správní orgán ani soud neřídily, je nezbytné, aby Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost meritorně. Absence části spisu pak zatížila celý proces soudního přezkumu a toto pochybení bylo tak zásadní, že kasační stížnost měla být shledána přijatelnou.
9. Městský soud plně odkázal na svoje rozhodnutí.
10. Nejvyšší správní soud uvedl, že jeho primárním úkolem není jen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů, a proto se v tomto typu řízení zabývá otázkou, zda podaná kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje zájmy stěžovatele. Není-li tomu tak, kasační stížnost odmítne jako nepřijatelnou podle §104a zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní ("s. ř. s."). Nejvyšší správní soud nesouhlasí s názorem stěžovatele, že je nezbytné dovodit přijatelnost v případech, kdy Nejvyšší správní soud rozhodoval ve věci opakovaně, a v kasační stížnosti bylo namítáno, že městský soud a ministerstvo nerespektovaly závazný právní názor Nejvyššího správního soudu. Tento závěr nemá oporu v zákoně, nevyplývá z judikatury a stěžovatel ho ani nevyjádřil v řízení o kasační stížnosti. Tento závěr by znamenal nový důvod přijatelnosti nad rámec důvodů vymezených v usnesení č. j. 1 Azs 13/2006-39 ze dne 26. 4. 2006, z nějž Nejvyšší správní soud dlouhodobě vychází. Pokud jde o námitku, že součástí spisové dokumentace nebyly podklady týkající se první žádosti stěžovatele, tato námitka zazněla až tři měsíce po uplynutí lhůty k doplnění kasační stížnosti, a Nejvyšší správní soud k ní proto nemohl přihlížet. Nebyla by však důvodná, ani kdyby byla podána včas, neboť procesní pochybení se nepovažuje za důvod přijatelnosti, jestliže lze s vysokou mírou pravděpodobnosti mít za to, že i kdyby k tomuto procesnímu pochybení nedošlo, rozhodnutí by nebylo pro stěžovatele příznivější. Právě taková situace podle Nejvyššího správního soudu nastala v projednávané věci, neboť stěžovatel by musel namítat, že mu hrozí větší riziko než v roce 2008, kdy jeho obtíže byly posouzeny a nebyly shledány azylově relevantními. Ministerstvo vnitra i městský soud dospěly k závěru, že stěžovatel nesplňuje podmínky pro udělení mezinárodní ochrany na základě skutečností obsažených ve správním spise vedeném k jeho druhé žádosti o mezinárodní ochranu. Absence spisu týkajícího se jeho první žádosti tak neměla zásadní význam.
11. Vedlejší účastník řízení (Ministerstvo vnitra, Odbor azylové a migrační politiky) považuje ústavní stížnost za nedůvodnou, neboť obsahuje pouze námitky vyjadřující nesouhlas s právními závěry Nejvyššího správního soudu v napadeném rozhodnutí. Podle vedlejšího účastníka řízení není v působnosti Ústavního soudu napravovat právní nebo skutkové omyly, jichž se soudy dopustily s výjimkou případů, kdy dospěje k závěru, že takové omyly by mohly porušit některé z práv nebo svobod zakotveným v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, čemuž odpovídá i judikatura Ústavního soudu. Vedlejší účastník řízení je přesvědčen, že stěžovatel v průběhu řízení plně využil své právo předkládat stanoviska a důkazy, které považoval za nutné na podporu svých tvrzení a po obsahové stránce Nejvyšší správní soud vypořádal veškeré zásadní kasační námitky stěžovatele, přičemž podklady k první žádosti nebyly potřeba, neboť sám stěžovatel situaci z roku 2006 popsal a vedlejší účastník ji nezpochybňoval.
IV. Hodnocení Ústavního soudu
12. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
13. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti. Nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod [např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. července 1999, (N 98/15 SbNU 17)]. Je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je však založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
14. Podstatou tvrzení stěžovatele o tom, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces chráněné čl. 36 odst. 2 Listiny, je námitka, že kasační stížnost byla nedůvodně odmítnuta pro nepřijatelnost, ačkoliv mělo být meritorně posouzeno, jsou-li ukrajinské státní orgány schopné pomoci mu před vyděrači z řad policie a je-li stěžovatel věrohodný, a námitka, že absence spisu k první žádosti zatížila celý proces soudního přezkumu rozhodnutí správního orgánu a že toto pochybení bylo zásadního charakteru. Ústavní soud již v minulosti dovodil, že byť se na soudní přezkum zákonnosti rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany neaplikuje čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, v podmínkách České republiky se na něj aplikují principy spravedlivého procesu podle čl. 36 a násl. Listiny [nález sp. zn. IV. ÚS 553/06 ze dne 30. 1. 2007 (N 17/44 SbNU 217)]. Nicméně při výkonu dohledu na dodržování ústavních principů spravedlivého procesu obecnými soudy není v působnosti Ústavního soudu napravovat právní nebo skutkové omyly, jichž se tyto soudy dopustily, s výjimkou případů, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit některé z práv nebo svobod zakotvených v Úmluvě [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 31/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 8, nález č. 66, str. 149 (16)].
15. Je zřejmé, že stěžovatel ve skutečnosti nesouhlasí s výkladem podústavního práva a skutkových okolností případu ze strany obecných soudů, konkrétně s tím, jak Nejvyšší správní soud posoudil přijatelnost kasační stížnosti a tím, jak se vyjádřil k opožděné kasační námitce týkající se absence správního spisu vztahujícího se k první žádosti ve věci mezinárodní ochrany. Pokud jde o posouzení přijatelnosti, jak konstatoval i účastník řízení ve svém vyjádření, přijatelnost kasačních stížností je dána podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu tehdy, jsou-li naplněny předpoklady stanovené v usnesení č. j. 1 Azs 13/2006-39 ze dne 26. 4. 2006. Ústavní soud podobně jako v minulosti konstatuje, že "[p]osouzení významu stížnosti z hlediska přesahu vlastních zájmů stěžovatele je věcí nezávislého soudního rozhodnutí, jenž z této povahy zásadně není předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu. Přesněji řečeno, úvahu soudu, zda se jedná o právní otázku, jež svým významem přesahuje nad rámec konkrétního případu (§104a s.ř.s.), není Ústavní soud oprávněn přezkoumávat, jestliže - se zřetelem k jeho logickým a odůvodněným myšlenkovým konstrukcím - nejde o zneužití soudního uvážení a tudíž projev svévole" (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 778/07 ze dne 31. 10. 2007). O takový případ se zde zjevně nejednalo, Nejvyšší správní soud při svém posouzení odkázal na předchozí ustálenou judikaturu a rámcově usnesení i odůvodnil.
16. Po nahlédnutí do správního spisu žalovaného navíc Ústavní soud zjistil, že v něm jsou obsaženy tzv. podstatné části spisu z roku 2008 (konkrétně žádost, pohovor a rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany). Stěžovateli lze přisvědčit pouze v tom smyslu, že posouzení účinnosti státní ochrany, které požadoval Nejvyšší správní soud ve svém prvním rozsudku č. j. 9 Azs 440/2017-39 ze dne 26. 4. 2018, se stěžovateli nedostalo, když se ministerstvo vnitra sice do rozhodnutí doplnilo popis zákonné úpravy, nikoli však její fungování v praxi. Nicméně ústavněprávní relevanci nemá každá jednotlivost soudního procesu. Konkrétní vada či nesprávnost musí být posouzena - kromě reálného vlivu na výsledek sporu - z hlediska ústavněprávního rozměru, a zejména musí být hodnoceno, zda soudní řízení bylo či nikoli "spravedlivé jako celek", tj. v celkovém vyznění z pohledu jeho předmětu. Jak již konstatoval Ústavní soud ve shora citovaném usnesení sp. zn. III. ÚS 778/07 "ne vždy existence určitého nedostatku musí vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí, nedosahuje-li, nahlíženo v kontextu celého procesu, ústavněprávní roviny' (...). Je-li možné vyslovený závěr o nepřijatelnosti kasační stížnosti v této věci - objektivně - podepřít jinou konstantní judikaturou Nejvyššího správního soudu, pak nelze dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je výsledkem nepředvídatelné interpretační libovůle". V tomto případě lze odkázat například na rozsudky č. j. 6 Azs 67/2018-29 ze dne 23. 5. 2018 či usnesení č. j. 2 Azs 154/2019-35 ze dne 27. 11. 2019, v nichž se Nejvyšší správní soud věnoval dostupnosti a účinnosti státní ochrany na Ukrajině.
17. S ohledem na skutečnost, že stěžovatelovy námitky nemají ústavní rozměr, proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud rozhodoval o stěžovatelově návrhu ihned, jak to bylo možné, a proto neshledal za potřebné rozhodovat samostatně o stěžovatelově návrhu na odklad vykonatelnosti výše specifikovaných rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. listopadu 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu