ECLI:CZ:US:2020:2.US.2270.20.1
sp. zn. II. ÚS 2270/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky E. K., zastoupené doc. JUDr. Alešem Rozehnalem, Ph.D., advokátem se sídlem Týnská 633/12, Praha 1, proti rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 27. 11. 2019 č. j. 0 P 117/2019-369, 19 P a Nc 174/2019, 19 P a Nc 405/2019, 19 P a Nc 414/2019 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 19. 5. 2020 č. j. 36 Co 24/2020-427, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označená stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdila, že v řízení před obecnými soudy byla porušena její základní práva garantovaná v čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 32 odst. 4 Listiny, čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V ústavní stížnosti navrhovala, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označený rozsudek Okresního soudu v České Lípě (dále jen "okresní soud") a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud").
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozsudků obecných soudů se podává, že předmětem řízení před obecnými soudy byl spor rodičů nezletilého K. O. CH. o změnu výchovného prostředí a o změnu styku s nezletilým. Návrh podala stěžovatelka - matka nezletilého poté, co uplynuly dva roky od rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 18. 10. 2017 č. j. 35 Co 151/2017-238, kterým byl nezletilý svěřen do péče otce M. Ch. (dále jen "otec") a stěžovatelce byl upraven styk s nezletilým následovně: od středy sudého týdne v roce od 16:00 hodin do následujícího pondělí do 19:40 hodin, o letních prázdninách od prvního dne prázdnin od 17:00 hodin do 15. 7. do 17:00 a od 1. 8. od 17:00 hodin do 15. 8. do 17:00, a každý lichý rok v období vánočních svátků od 23. 12. od 17:00 hodin do 27. 12. do 09:00 hodin a v období od pátku předcházejícího jarním prázdninám od 17:00 hodin do neděle, kdy jarní prázdniny končí do 17:00 hodin, a dále každý sudý rok od 27. 12. od 9:00 hodin do 2. 1. do 17:00 hodin, od prvého dne velikonočních prázdnin od 09:00 do Velikonočního pondělí do 17:00 hodin a od prvého dne podzimních prázdnin od 09:00 hodin do posledního dne podzimních prázdnin do 17:00 hodin.
3. Okresní soud napadeným rozsudkem zamítl návrh stěžovatelky na změnu péče a výživného ohledně nezletilého syna, avšak přistoupil k rozšíření dosavadní úpravy styku stěžovatelky s nezletilým tak, že je oprávněna se s ním stýkat vždy od úterý sudého týdne od 18:15 hodin do následujícího pondělí do 7:40 hodin. Soud dospěl k závěru, že od posledního rozhodnutí soudu nedošlo ke změně poměrů u rodičů, stejně tak u nezletilého, který je pouze vyššího věku, přičemž dosavadní úprava styku i nadále zajišťuje nejpříznivější podmínky pro zdárný vývoj nezletilého. Současně dodal, že stěžovatelka má právo podílet se v co nejširším rozsahu na výchově nezletilého, který se opakovaně vyjádřil tak, že chce být stejnou dobu u matky i u otce; s ohledem na toto vyjádření proto soud rozšířil stěžovatelce kontakt s nezletilým.
4. Krajský soud napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně poté, co doplnil dokazování mj. o pohovor s nezletilým, jeho opatrovníkem a oběma rodiči a o zprávu Základní školy N. V odůvodnění rozsudku soud uvedl, že stěžovatelka je rovnoprávným rodičem co se faktického styku týče i pokud jde o rozsah práv a povinností k nezletilému - matka je rovna otci, ať jsou její pocity jakékoliv, což plyne z jejich rodičovské odpovědnosti. Soud současně odkázal na závěry plynoucí z některých rozhodnutí Ústavního soudu (I. ÚS 1708/14, II. ÚS 1094/13, II. ÚS 4247/18, IV. ÚS 827/18 či IV. ÚS 1921/17) a poukázal na skutečnost, že právo nezletilého na péči obou rodičů je v tomto případě zajišťováno úpravou tzv. širokého styku, a to zejména s ohledem na přání nezletilého, kterému je již dvanáct let, a jeho názor je tudíž významným vodítkem pro rozhodnutí. V rámci pohovoru se totiž nezletilý jasně vyjádřil, že je s rozsahem péče každého z rodičů tak, jak byl stanoven napadeným rozsudkem okresního soudu, spokojen, když preferuje i styk s prarodiči každý týden od pondělí odpoledne s přespáním do následujícího dne (úterý) ráno.
5. Stěžovatelka prostřednictvím ústavní stížnosti brojí proti rozhodnutím obecných soudů, přičemž stěžejní námitky směřují proti závěrům o "nedostatečné změně poměrů", které podle ní mají dopad na rozhodnutí o střídavé péči, kterou navrhovala. Tvrdí, že obecné soudy nepřihlédly k přání nezletilého "trávit týden u mamky a týden u taťky a jeden den u babičky". Soudy podle stěžovatelky dostatečně nezkoumaly, zda jsou ve věci naplněny podmínky pro střídavou péči.
6. Ústavní soud opakovaně ve svých rozhodnutích uvádí, že k přezkumu soudních rozhodnutí vydaných ve věcech upravených zákonem o rodině, resp. rodinných věcech nově upravených občanským zákoníkem, přistupuje obzvláště restriktivně. Konstantně přitom judikuje, že klíčovým kritériem, které soudy musejí brát při rozhodování obecně ve věcech péče o děti v potaz, je nejlepší zájem dítěte, který je však definován vždy individuálně s ohledem na specifickou situaci dítěte. Je proto primárně úkolem opatrovnických soudů, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Jsou to totiž právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy (popř. i judikaturu soudů) přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako protiústavní (srov. například usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2925/19 ze dne 25. 2. 2020).
7. Ústavní soud ve své judikatuře vymezil ústavněprávní kritéria pro svěřování dětí do péče, jejichž naplnění v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu vždy zkoumá. Mezi kritéria, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte v řízení o úpravě výchovných poměrů vzít v potaz, patří zejména: "(1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte" [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683), body 19 a 21, a tam citovanou judikaturu)]. V případě, že jeden z rodičů naplňuje tato kritéria výrazně lépe, je zpravidla v zájmu dítěte, aby bylo svěřeno do péče tohoto rodiče; naopak v případě, že oba rodiče naplňují tato kritéria zhruba stejnou měrou, je třeba vycházet z premisy, že zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů [srov. např. citovaný nález sp. zn. III. ÚS 1206/09; nález sp. zn. I. ÚS 3216/13 ze dne 25. 9. 2014 (N 176/74 SbNU 529) či nález sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014 (N 236/75 SbNU 629)]. V rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů o svěření nezletilého dítěte do péče je úkolem Ústavního soudu zkoumat, zda byla výše uvedená ústavněprávní kritéria zohledněna, nikoliv však předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče či dokonce přímo rozhodovat o jeho svěření do střídavé péče (viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2014 sp. zn. II. ÚS 2224/14, U 21/75 SbNU 685). Požadavku stěžovatelky, aby byl podíl obou rodičů na péči a výchově dítěte zásadně rovnocenný, lze přitom dosáhnout nejen úpravou střídavé péče, ale i svěřením dítěte do výlučné péče jednoho z rodičů [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 1921/17 ze dne 21. 11. 2017 (N 215/87 SbNU 477)].
8. V posuzované věci jsou napadená rozhodnutí odůvodněna způsobem, který nevybočuje z mezí ústavnosti. Obecné soudy hodnotily nejlepší zájem nezletilého způsobem, jemuž není co vytknout. Vzhledem k věku nezletilého přitom zohlednily nejen postoj opatrovníka, ale právě jeho názor a přání stran rozvržení času stráveného v péči obou rodičů a v neposlední řadě i přání stěžovatelky, ačkoliv nepřistoupily ke změně rozhodnutí a neřešily danou situaci striktně změnou rozhodnutí nařízením střídavé péče. Jakkoliv nebylo stěžovatelčině návrhu vyhověno, fakticky byl soudy nastolen stav obdobný, ne-li téměř totožný se střídavou péčí (pozn.: k námitkám stran rovnosti rodičů srov. bod 3. výše a odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů). Odkázat lze rovněž na dřívější usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 346/18 ze dne 23. 10. 2018 a v něm vyslovené závěry Ústavního soudu, který posuzoval předchozí ústavní stížnost stěžovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci ze dne 18. 10. 2017 č. j. 35 Co 151/2017-238. Ústavní soud tak neshledal důvod ke svému zásahu do nezávislého soudního rozhodování. Do budoucna nadto není vyloučena změna rozhodnutí soudu v souladu se stěžovatelovými požadavky, dojde-li ke změně poměrů či názoru dětí. Takový návrh však musí stěžovatelka přednést opatrovnickému soudu.
9. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbývá než uzavřít, že ve věci neshledal důvod ke svému zásahu do soudního rozhodování. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. září 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu