ECLI:CZ:US:2020:2.US.2280.19.1
sp. zn. II. ÚS 2280/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Čestmíra Boudného, zastoupeného JUDr. Lukášem Kučerou, advokátem se sídlem Bašty 413/2, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2019 č. j. 29 NSČR 108/2017-A-199, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 12. 2016 č. j. 3 VSOL 1310/2016-A-190 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 9. 2016 č. j. KSBR 26 INS 30085/2013-A-160, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdil, že obecné soudy svým postupem porušily právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny. V ústavní stížnosti navrhoval, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označená usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"), usnesení Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") a usnesení Nejvyššího soudu.
2. Z ústavní stížnosti a předložených rozhodnutí, jakož i z veřejně přístupného insolvenčního spisu úpadce (stěžovatele), se podává, že napadeným usnesením krajského soudu byl po zjištění úpadku stěžovatele na jeho majetek prohlášen konkurz. Insolvenční řízení bylo zahájeno dne 25. 10. 2013 na návrh insolvenční navrhovatelky Lenky Hučíkové. Soud na základě předložených listin dospěl k závěru, že navrhovatelka Lenka Hučíková je ve věci aktivně věcně legitimována. Z dalších dokladů doložených známými věřiteli a z přihlášek pohledávek soudu soud zjistil, že tito věřitelé mají vůči dlužníkovi splatné pohledávky (řádně doložené). Soud tedy vzal za prokázané, že úpadek stěžovatele v podobě platební neschopnosti byl osvědčen. Stěžovatel měl více věřitelů, kteří vůči němu měli dlouhodobě splatné pohledávky, a dlužník nebyl schopen tyto pohledávky plnit.
3. Vrchní soud usnesení krajského soudu ve výrocích I. a II., kterými byl zjištěn úpadek stěžovatele a byl na jeho majetek prohlášen konkurz, potvrdil. Soud se v rozhodnutí podrobně vyjádřil ke všem námitkám stěžovatele stran přihlášek jednotlivých věřitelů, výše pohledávek či aktivní legitimace navrhovatelky Lenky Hučíkové. Poukázal přitom na judikaturu Nejvyššího soudu a uzavřel, že v řízení byla osvědčena existence (dalších) několika věřitelů stěžovatele se splatnými pohledávkami, přihlášenými též do insolvenčního řízení. Tato "mnohost" věřitelů byla podle soudu dána od počátku řízení. Stěžovateli se podle soudu nepodařilo prokázat schopnost hradit všechny přihlášené a prokázané pohledávky věřitelů, když ze seznamu majetku neplyne, že by disponoval finančními prostředky (v hotovosti či na bankovních účtech) a jeho nemovitý majetek nedostačuje na úhradu osvědčených pohledávek věřitelů.
4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl. Dospěl k závěru, že dovolání stěžovatele neobsahovalo vymezení jeho přípustnosti a označil je jako vadné. Přesto dodal, že podstata argumentace stěžovatele tkví ve zpochybnění aktivní věcné legitimace navrhovatelky. Tato argumentace však nemůže objektivně zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí. V dalším textu odkázal rovněž na relevantní judikaturu k otázce osvědčení úpadku dlužníka v případně vadného návrhu.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti nadále brojí proti posouzení aktivní věcné legitimace navrhovatelky Lenky Hučíkové k podání návrhu na zahájení insolvenčního řízení. Tvrdí, že se ze strany navrhovatelky jedná o šikanu. Obecným soudů stěžovatel dále vytýká především nesprávné hodnocení důkazů a nepřezkoumatelnost rozhodnutí.
6. Ústavní soud předně poukazuje na to, že obdobnou věcí se již zabýval v řízení vedeném pod sp. zn. I. ÚS 2171/18, v níž jako stěžovatel vystupoval Bc. Pavel Boudný. Dospěl v ní k závěru, že v rámci odvolacího řízení není nezbytné, aby obecný soud posuzoval, zda insolvenční navrhovatel doložil splatnou pohledávku, resp. není protiústavní, pokud to procesní předpis [zde §141 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon)] vylučuje. Současně odkázal na závěry uvedené v usnesení sp. zn. III. ÚS 3702/16 ze dne 7. 2. 2017. Stěžovatel se nyní na Ústavní soud obrací s obdobnými argumenty, jakkoliv se jedná o dvě odlišná insolvenční řízení. Avšak ani v tomto případě Ústavní soud nedospěl k závěru, že by postupem obecných soudů bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces či ochranu vlastnictví.
7. Lze tedy shrnout, že na posuzovanou věc lze vztáhnout závěry Ústavního soudu vyslovené v odmítavém usnesení sp. zn. I. ÚS 2171/18 ze dne 28. 5. 2019, v němž byla posuzována skutkově shodná věc. Současně Ústavní soud zdůrazňuje, že je primárně věcí právního posouzení obecných soudů, zda byl úpadek stěžovatele osvědčen. Jestliže rozhodnutí obecných soudů spočívá na podrobné argumentaci, které z hlediska skutkového a právního nelze nic vytknout, není Ústavní soud do jejich rozhodovací činnosti oprávněn jakkoliv zasahovat.
8. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. ledna 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu