ECLI:CZ:US:2020:2.US.2295.20.1
sp. zn. II. ÚS 2295/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Vivaxis AG, se sídlem Müligässli 3, 8598 Bottighofen, Švýcarsko, právně zastoupeného Mgr. Markétou Chudáčkovou, advokátkou se sídlem Matoušova 515/l2, Praha 5, proti rozhodčímu nálezu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky č. j. Rsp 1159/16 ze dne 27. 11. 2017, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 32 Cm 35/2017-44 ze dne 5. 3. 2018, rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 2 Cmo 108/2018-60 ze dne 16. 11. 2018 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 1121/2019-90 ze dne 29. 4. 2020, spojené s návrhem na zrušení §31 odst. 2 a 3 řádu č. HK01/2012 Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky, ve znění řádu HK01/2018, ve slovech "přiměřeně", takto:
Ústavní stížnost i návrh se odmítají.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá vydání nálezu, jímž Ústavní soud zruší shora uvedená rozhodnutí obecných soudů a rozhodčí nález, a to z důvodu porušení jeho práva na spravedlivý proces a soudní ochranu garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele na zrušení rozhodčího nálezu vydaného Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky dne 27. 11. 2017 pod sp. zn. Rsp 1159/16. Ten se jako žalobce domáhal zrušení uvedeného rozhodčího nálezu z důvodu nedostatku pravomoci rozhodčího soudu rozhodovat o námitce započtení žalobcem uplatněné pohledávky vznesené žalovaným v rozhodčím řízení ve smyslu §31 písm. b) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rozhodčím řízení"), a dále z důvodu překvapivosti rozhodčího nálezu v důsledku nepoučení žalobce v rozhodčím řízení podle §30 zákona o rozhodčím řízení ve spojení s §118a o. s. ř. a rovněž z důvodu nedostatku náležitostí rozhodčího nálezu podle 30 zákona o rozhodčím řízení ve spojení s §157 odst. 2 o. s. ř. ve smyslu §31 písm. e) zákona o rozhodčím řízení.
3. Na základě odvolání stěžovatele odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Vyšel stejně jako soud nalézací ze skutkového zjištění, že rozhodčí žaloba, kterou se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení 4 455 000 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o půjčce uzavřené mezi účastníky dne 25. 11. 2011, byla podána v souladu s rozhodčí doložkou sjednanou v této smlouvě. Žalovaný ve svém vyjádření v rozhodčím řízení vznesl námitku započtení s odkazem na jednostranný zápočet vlastní pohledávky za žalobkyní z titulu smluvní pokuty z uzavřené dohody akcionářů. Po projednání rozhodčí žaloby na ústním jednání byla účastníkům poskytnuta lhůta k vyjádření k dosavadnímu průběhu řízení a případně k předložení dalších tvrzení a důkazů. Rozhodčí soud předmětným nálezem rozhodčí žalobu zamítl.
4. Po právní stránce dospěl odvolací soud k názoru, že rozhodčí soud měl pravomoc rozhodovat o kompenzační námitce žalovaného ve smyslu §31 písm. b) zákona o rozhodčím řízení a otázka oprávněnosti uplatnění kompenzační námitky byla jednou ze základních otázek, kterou rozhodčí soud řešil. Námitku žalobce o nedostatku pravomoci k jejímu projednání neshledal rozhodčí soud důvodnou a odůvodnění rozhodčího nálezu obsahuje důvody, které vedly rozhodčí soud k připuštění kompenzační námitky. Naopak odmítnutí takové námitky pro nedostatek pravomoci by ve svém důsledku vedlo k závěru o odepření možnosti věc před rozhodci projednat. Odvolací soud dále uzavřel, že žalobci byla poskytnuta dostatečná možnost věc před rozhodčím soudem projednat ve smyslu §31 písm. e) zákona o rozhodčím řízení. Tento důvod zrušení rozhodčího nálezu cílí na ochranu dodržování procesních práv a povinností stran rozhodčího řízení s ohledem na zásadu rovnosti ve smyslu §18 zákona o rozhodčím řízení. Z celého průběhu rozhodčího řízení se podává plynulost a možnost žalobce se vyjadřovat, navrhovat důkazy a bránit se námitkám druhé strany. V rozhodčím nálezu nebylo konstatováno neunesení důkazního břemene žalobcem. Odvolací soud ve vztahu k žalobci uplatněné výhradě právní kvalifikace předmětné smlouvy o půjčce v rozhodčím nálezu uvedl, že mu nepřísluší přezkoumávat rozhodčí nález z hlediska jeho věcné správnosti.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, jehož přípustnost opíral o ustanovení §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a zároveň některé z nich nebyly v rozhodování dovolacího soudu zcela vyřešeny. A to otázek, zda se na odůvodnění rozhodčího nálezu, které musí rozhodčí nález dle §25 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení obsahovat, použije ve smyslu §30 tohoto zákona ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř., dále zda je odůvodnění rozhodčího nálezu, které je v rozporu s §157 odst. 2 o. s. ř. a ustálenou judikaturou k tomuto ustanovení, důvodem pro zrušení rozhodčího nálezu soudem dle §31 písm. e) zákona o rozhodčím řízení a rovněž zda je důvodem pro zrušení rozhodčího nálezu soudem dle §31 písm. e) zákona o rozhodčím řízení, pokud z průběhu rozhodčího řízení ani z odůvodnění rozhodčího nálezu není zjevné a srozumitelné, jak se rozhodčí soud vypořádal s důkazy a hmotněprávními námitkami stran a jak dospěl k výroku rozhodčího nálezu. Nejvyšší soud dovolání přípustným neshledal, neboť závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu odpověď na tyto otázky podávají a odvolací soud se při jejich řešení od těchto závěrů nikterak neodchýlil. K dalším námitkám pak uvedl, že pouhá polemika dovolatele s právním posouzením věci provedeným odvolacím soudem s tím, že toto právní posouzení má být jiné, nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018 ve věci sp. zn. 22 Cdo 2618/2018). Proto dovolání odmítl.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti mimo jiné namítá, že napadená rozhodnutí jsou nicotná z důvodů nedostatku pravomoci rozhodčího soudu projednat věc žalovaného týkající se započtení jeho tvrzeného nároku. Pokud by Ústavní soud neshledal nicotnost napadených rozhodnutí, došlo v daném případě prokazatelně k zásadnímu porušením práva stěžovatele na projednání věci založené na naprosto nerovném přístupu ke stranám. A to ve zvýhodnění žalovaného a jeho přístupu k soudu s kompenzační námitkou, znevýhodnění stěžovatele v projednání simulace půjčky, ke které došlo procesním vedením řízení rozhodčím soudem a dále rozhodčím nálezem samotným, který je skutkově i právně neuchopitelný, neodůvodněný, nepřezkoumatelný. Tyto vady postupu rozhodčího soudu i vady rozhodčího nálezu byly posvěceny soudy rozhodujícími o zrušené rozhodčího nálezu. V tom stěžovatel spatřuje důvody pro zrušení všech napadených rozhodnutí v celém jejich rozsahu.
7. Stěžovatel se domnívá, že tato jeho věc ukazuje, že i ve jménu ochrany ústavnosti může docházet k protiústavní aplikaci norem, či dokonce k akceptaci protiústavnosti norem samotných. Stěžovatel se domnívá, že §31 odst. 2 a 3 řádu č. HK01/2012 Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky, ve znění řádu HK01/2018, ve slovech "přiměřeně" je díky tomuto slovu protiústavní, neboť umožňuje svévoli v aplikaci procesní normy a tím porušuje ústavně garantovanou rovnost zbraní. Proto stěžovatel spojil svoji ústavní stížnost s návrhem na zrušení tohoto slova z citovaném normy (§74 zákona o Ústavním soudu).
8. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
9. Ústavní soud považuje za vhodné zopakovat, že pouhý nesouhlas stěžovatele s právním posouzením věci obecnými soudy nemůže založit opodstatněnost zásahu Ústavního soudu. Ten totiž není součástí soustavy obecných soudů a není oprávněn do jejich jurisdikce zasahovat svým vlastním výkladem obyčejného práva. Důvod k zásahu by nastoupil tehdy, pokud by napadená rozhodnutí či jim předcházející řízení trpěla takovými vadami, že by byly narušeny základní principy ústavnosti, zvláště ve vztahu k případnému narušení ústavně zaručených práv. Narušení těchto principů však v dané věci Ústavní soud neshledal.
10. Pokud jde o rozhodnutí dovolacího soudu, ten již v minulosti přiléhavě vyložil (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018 sp. zn. 25 Cdo 1791/2018; všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná z: www.nsoud.cz), že dovolání je mimořádný opravný prostředek a z ústavního pořádku nevyplývá nárok na podání dovolání či jiného mimořádného opravného prostředku (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1226/17 ze dne 20. 2. 2018).
11. Dovolání, jehož přípustnost může být založena podle §237 o. s. ř., jako v nyní posuzovaném případě, je mimořádný opravný prostředek, který Nejvyšší soud může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [usnesení sp. zn. III. ÚS 772/13 ze dne 28. 3. 2013 (U 5/68 SbNU 541)]. Mimořádnost takového opravného prostředku představovaná uvážením dovolacího soudu vede Ústavní soud k ještě zdrženlivějšímu přezkumu, než je tomu v případě běžných meritorních rozhodnutí. Dovolací soud však musí i rozhodnutí o nepřípustnosti dovolání (stručně) odůvodnit konkrétními důvody, které se vztahují k otázkám předestřeným dovolatelem [srov. např. nálezy sp. zn. II. ÚS 2312/15 ze dne 9. 2. 2016 (N 30/80 SbNU 391) či sp. zn. I. ÚS 2936/15 ze dne 17. 8. 2016 (N 153/82 SbNU 431)].
12. Posouzení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. může Ústavní soud posuzovat pouze z hlediska jeho ústavnosti. Fakticky se tak jeho přezkum omezuje na posouzení dvou otázek, a to, zda dovolací soud neodepřel účastníkovi řízení soudní ochranu tím, že odmítl dovolání, aniž by se ve svém odůvodnění, pokud jde o jeho přípustnost, náležitě vypořádal se stěžovatelem řádně předestřenou právní otázkou, nebo tím, že v rámci svého posouzení právní otázky, ať už vyústilo do odmítnutí dovolání nebo připuštění dovolacího přezkumu, aproboval právní výklad, který je v rozporu s ústavně zaručenými základními právy a svobodami.
13. Ani jedna z citovaných situací v projednávaném případě nenastala. Ústavní soud po přezkoumání napadeného usnesení dovolacího soudu neshledal, že by se Nejvyšší soud s dovoláním stěžovatele vypořádal nedostatečně; z jeho usnesení jsou patrné konkrétní důvody, které jej vedly k vyřčeným právním závěrům. Dovolací soud odmítl dovolání stěžovatele, protože není podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, neboť jeho dovolací námitky nemohou přípustnost dovolání založit. Dovolací soud konstatoval, že v projednávané věci byl žalobce schopen ve své žalobě řádně zformulovat tvrzení o existenci důvodů pro zrušení rozhodčího nálezu podle §31 písm. b) a e) zákona o rozhodčím řízení, které spatřuje v nedostatku pravomoci rozhodčího soudu k projednání kompenzační námitky žalovaného a rovněž v absenci procesního poučení žalobce při přiměřeném použití §118a o. s. ř., přičemž opodstatněnost těchto důvodů byla soudem prvního stupně i odvolacím soudem věcně posouzena. Pakliže odvolací soud tím, že meritorně přezkoumal správnost závěrů soudu prvního stupně o neopodstatněnosti žalobcem uplatněných důvodů pro zrušení předmětného rozhodčího nálezu, vyjádřil implicitně názor o dostatku obsahových náležitostí rozhodčího nálezu pro účely řízení podle §31 zákona o rozhodčím řízení, nikterak se od závěrů ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
14. Stížnost, ve které stěžovatel namítá pouze pochybení obecného soudu při zjišťování skutkového stavu či při použití podústavního práva, aniž by náležitě zdůvodnil, v čem spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv, musí Ústavní soud shledat zjevně neopodstatněnou. Jak totiž Ústavní soud ustáleně judikuje, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů, jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci příslušného právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě excesů představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak, jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé a vykazují znaky libovůle.
15. Je zjevné, že stěžovatel nesprávně předpokládá, že Ústavní soud na základě jeho ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. V tomto směru musí Ústavní soud podotknout, že právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Ústavnímu soudu nenáleží vstupovat do právního a skutkového hodnocení obecných soudů, což také v nyní posuzovaném případě neučinil.
16. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Stejně tak musel odmítnout i návrh s ústavní stížností spojený [§43 odst. 2 písm. b) zákona o ústavním soudu], neboť dle ustálené judikatury Ústavního soudu sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. září 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu