ECLI:CZ:US:2020:2.US.2333.19.1
sp. zn. II. ÚS 2333/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Martina Soukupa a 2) Hany Soukupové, zastoupených Mgr. Petrem Novákem, advokátem, se sídlem Vídeňská 546/55, Brno, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. dubna 2019 č. j. 17 Co 65/2019-140 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 24. září 2018 č. j. 53 C 29/2017-107, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelé měli dne 26. 11. 2016 letět navazujícími lety nejprve ze San Francisca do Frankfurtu nad Mohanem a následně z Frankfurtu do Prahy letadlem společnosti Deutsche Lufthansa, a. s. (dále jen "vedlejší účastnice"). První z letů však byl zrušen z důvodu generální stávky pilotů vedlejší účastnice. Stěžovatelé se proto domáhali kompenzace ve výši 600 EUR na osobu s příslušenstvím, a to dle čl. 7 odst. 1 písm. c) Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004 ze dne 11. 2. 2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů (dále jen "Nařízení").
2. Obvodní soud pro Prahu 6 žalobu stěžovatelů zamítl v plném rozsahu, Městský soud v Praze prvoinstanční rozsudek potvrdil. Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí především na výkladu pojmu mimořádné okolnosti ve smyslu čl. 5 odst. 3 Nařízení. Odpovědnost leteckého dopravce je totiž dle čl. 7 Nařízení vyloučena, jestliže je schopen prokázat, že zrušení letu bylo způsobeno mimořádnými okolnostmi. Dovolání nebylo v této věci přípustné.
3. Stěžovatelé podávají ústavní stížnost, neboť v rozhodnutích obecných soudů shledávají porušení svých základních práv zaručených ústavním pořádkem. Uvádějí, že pojem mimořádné okolnosti není v Nařízení ani v judikatuře Soudního dvora EU přesně definován a vždy záleží na posouzení jednotlivých konkrétních skutkových okolností daného případu. Přesný výklad pojmu však zůstává na Soudním dvoru EU, jež je dle stěžovatelů jedinou přípustnou autoritou oprávněnou podávat závazný autonomní výklad obecných pojmů obsažených v předpisech práva Evropské unie. Navíc jsou stěžovatelé přesvědčeni, že všechny pojmy by měly být vykládány tak, aby chránily a pomáhaly cestujícím v letecké dopravě, neboť jsou v pozici slabší strany, respektive spotřebitelů.
4. Stěžovatelé nesouhlasí s právními závěry obecných soudů a uvádějí, že tyto nesprávně pracovaly s rozsudkem Soudního dvora ze dne 4. 10. 2012 ve věci C-22/11 Finnair Oyj. Zatímco citovaný rozsudek se týkal stávky letištního personálu, v případě stěžovatelů šlo o stávku pilotů vedlejší účastnice. V předmětné věci tedy měla vedlejší účastnice dle stěžovatelů na danou situaci přímý vliv. Stěžovatelé se proto domnívají, že pro právní posouzení této věci by měl být naopak podstatný rozsudek Soudního dvora ze dne 17. 4. 2018 ve věci C-195/17 Helga Krüsemann a další, v němž Soudní dvůr výslovně připouští, že ne všechny stávky je možné kvalifikovat jako mimořádné okolnosti (všechna rozhodnutí Soudního dvora jsou dostupná na http://curia.europa.eu/).
5. Stěžovatelé dále upozorňují, že Soudnímu dvoru byla v minulosti německým soudem položena předběžná otázka týkající se totožné situace. Ačkoliv byla tato otázka následně stažena, dle stěžovatelů je zřejmé, že jestliže považoval za vhodné položit předběžnou otázku německý soud, měly tak učinit i české soudy v předmětném řízení. Tím, že tak neučinily, měly zasáhnout do základního práva stěžovatelů na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a do jejich práva na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. Ústavní stížnost je proto přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), avšak zjevně neopodstatněná.
7. Stěžovatelé ve svých podáních především opakují tvrzení z předchozích řízení a nabízejí polemiku se závěry obecných soudů ve vztahu k interpretaci unijního práva a judikatury Soudního dvora. Nad rámec argumentace v předchozích řízeních stěžovatelé tvrdí pouze to, že nepoložením předběžné otázky porušil Městský soud v Praze jejich procesní práva zaručená Listinou, neboť se jako soud poslední instance neobrátil na Soudní dvůr s předběžnou otázkou na výklad unijního práva.
8. Ústavní soud na tomto místě připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti, zatímco položení předběžné otázky je otázkou unijního práva. Vysoký standard kladený na vnitrostátní soudy poslední instance v ustanovení čl. 267 odst. 3 SFEU tedy není předmětem dohledu ústavních soudů. K porušení procesních práv zaručených Listinou však může dojít v případě, pokud by se obecný soud s návrhem na položení předběžné otázky nevypořádal vůbec, nebo by se s ním sice vypořádal, avšak jeho odůvodnění by bylo nesrozumitelné či zcela neudržitelné [srov. nález sp. zn. I. ÚS 1434/17 ze dne 11. 6. 2018 (N 108/89 SbNU 593), body 64-78 a judikatura tam citovaná].
9. Ústavně relevantním zásahem do práv účastníka řízení tedy není každé nepoložení předběžné otázky, které je v rozporu s unijním právem, nýbrž pouze zásadní a kvalifikované pochybení při takovém rozhodování. Pokud neexistovala (nebo zatím neexistuje) ustálená judikatura Soudního dvora k dané otázce nebo existující judikatura nepokrývá celou problematiku, vnitrostátní soud poslední instance nesmí překročit míru svého uvážení a vyložit unijní právo bez položení předběžné otázky v situaci, pokud je nutné jednoznačně upřednostnit jiný názor na výklad či platnost unijního práva [srov. výše citovaný nález sp. zn. I. ÚS 1434/17, bod 73; srov. též nález sp. zn. II. ÚS 1009/08 ze dne 8. 1. 2009 (N 6/52 SbNU 57), bod 23].
10. Obecné soudy však v napadených rozsudcích provedly pečlivý skutkový a právní rozbor situace ve světle unijního práva, přičemž přesvědčivě vysvětlily, proč považují výklad Nařízení (včetně judikatury Soudního dvora) za jasný. Postup a závěry obou soudů odpovídají požadavkům Ústavního soudu na aplikaci doktríny acte clair obecnými soudy (srov. nález sp. zn. II. ÚS 3432/17 ze dne 11. 9. 2018). Jsou to naopak stěžovatelé, kteří citace z rozsudku Soudního dvora ze dne 17. 4. 2018 ve věci C-195/17 Helga Krüsemann a další vytrhávají z kontextu a zavádějícím způsobem propojují se svým případem. V neposlední řadě odvolací soud podpořil svou argumentaci rovněž odkazem na usnesení Ústavního soudu, kterým byla pro zjevnou neopodstatněnost odmítnuta ústavní stížnost založená na obdobném skutkovém a právním půdorysu (sp. zn. II. ÚS 379/19 ze dne 19. 3. 2019). Postup obecných soudů tak nelze považovat za svévolný, neboť v rámci interpretace a aplikace unijního práva jasně vyložily své závěry i způsob, jakým k nim dospěly.
11. Skutečnost, že předběžnou otázku s identickým obsahem položil Soudnímu dvoru v minulosti německý soud, na výše uvedených závěrech nic nemění. Podle ustálené judikatury Soudního dvora je institut předběžné otázky nástrojem spolupráce mezi Soudním dvorem a vnitrostátními soudy, díky němuž Soudní dvůr poskytuje vnitrostátním soudům výklad unijního práva, jenž je pro ně nezbytný k vyřešení sporu, který mají rozhodnout (viz např. rozsudky Soudního dvora ze dne 16. 7. 1992 ve věci C-83/91 Meilicke, bod 22; ze dne 27. 11. 2012 ve věci C-370/12 Pringle, bod 83; či ze dne 24. 10. 2013 ve věci C-180/12 Stojlov i Ko EOOD, bod 36). V rámci této spolupráce je vnitrostátní soud, kterému je spor předložen, nejlépe s to posoudit s ohledem na konkrétní okolnosti věci jak nezbytnost rozhodnutí o předběžné otázce pro vydání svého rozsudku, tak i relevanci otázek, které klade Soudnímu dvoru.
Soudní dvůr tedy vnitrostátním soudům důvěřuje a ponechává jim značnou diskreci v rozhodování, zda mu předběžnou otázku předloží či nikoli.
12. Skutečnost, že vnitrostátní soud v jiném členském státě považoval za vhodné a potřebné obrátit se na Soudní dvůr s konkrétní otázkou unijního práva, nezavazuje všechny ostatní vnitrostátní soudy k identickému postupu ve všech obdobných situacích. Soudní dvůr sám nechává dle své judikatury na vnitrostátních soudech, aby na vlastní odpovědnost a nezávisle posoudily, zda jde v konkrétní situaci o acte clair. Pokud totiž není důvodem pro vyloučení doktríny acte claire skutečnost, že předběžnou otázku podal v podobné věci jiný soud v tomtéž členském státě (srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 9. září 2015 ve spojených věcech C-72/14 a C-197/14 X a van Dijk, bod 59 a násl.), nemůže tomu být jinak ani v případě, že jde o vnitrostátní soud v jiném členském státě.
13. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že v projednávané věci obecné soudy vyložily a aplikovaly podústavní a unijní právo řádně a proti jejich závěrům včetně způsobu odůvodnění nemá ústavněprávních výhrad. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu