ECLI:CZ:US:2020:2.US.2379.20.1
sp. zn. II. ÚS 2379/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele J. K., t.č. Věznice Rýnovice, zastoupeného Mgr. Františkem Steidlem, advokátem se sídlem Praha 1, Týnská 12, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 11 Tdo 150/2020-676 ze dne 22. dubna 2020, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 61 To 374/2019-614 ze dne 24. října 2019 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 52 T 34/2019-498 ze dne 23. srpna 2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu a spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 4 (dále také jen "soud prvního stupně") rozsudkem ze dne 23. 8. 2019 č. j. 52 T 34/2019-498 (jež už byl druhým odsuzujícím rozsudkem po kasačním rozhodnutí odvolacího soudu k odvolání státní zástupkyně v neprospěch stěžovatele), uznal stěžovatele vinným ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku. Za uvedený trestný čin pak soud prvního stupně uložil stěžovateli trest odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou. Vedle toho soud prvního stupně zároveň stěžovateli uložil i trest propadnutí věci. Odvolání stěžovatele bylo napadeným usnesením Městského soudu v Praze zamítnuto a dovolání stěžovatele bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto.
3. Nejvyšší soud se ve svém napadeném rozhodnutí mimo jiné zabýval i námitkou stěžovatele, že orgány činné v trestním řízení kvalifikovaly původně jeho skutek pro něj výhodněji než pak obecné soudy v napadených rozhodnutích. Naznačeného pochybení orgánů činných v trestním řízení si byl vědom soud prvního stupně a dospěl k závěru, že již na základě obsahu úředních záznamů o podaných vysvětleních mělo být těmto zřejmé, že jednání stěžovatele je třeba právně kvalifikovat jako zločin. Ve svém prvním odsuzujícím rozsudku proto dospěl k závěru, že nelze při zjištění skutkového stavu vycházet z protokolů o výpovědích svědků, jichž se neúčastnil obhájce stěžovatele, ačkoliv šlo v daném případě (materiálně nahlíženo) o důvod nutné obhajoby podle §36 odst. 3 trestního řádu již od okamžiku zadržení podezřelého. S tímto posouzením soudu prvního stupně se pak ztotožnil i odvolací soud ve svém kasačním usnesení ze dne 26. 6. 2019 č. j. 61 To 229/2019-454. Z uvedeného je přitom podle mínění Nejvyššího soudu zjevné, že soudy nižších stupňů si byly vědomy daného pochybení orgánů činných v trestním řízení, které zasáhlo do jeho práva na obhajobu [založeného neposouzením jednání obviněného již na počátku trestního řízení jako zločinu podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) trestního zákoníku] a vyvodily z něj i patřičné důsledky, když při zjišťování skutkového stavu dané trestní věci nepřihlížely k obsahu výpovědí svědků učiněných v přípravném řízení v rámci výslechu, jehož se neúčastnil obhájce obviněného. Nejvyšší soud pak poukázal na to, že soud prvního stupně při ustálení svých skutkových zjištění nevycházel ani z výpovědi stěžovatele učiněné v přípravném řízení, protože jeho prvého výslechu se ještě neúčastnil jeho obhájce. Proto Nejvyšší soud shledal, že se procesní úkony učiněné v době, kdy stěžovatel ještě neměl obhájce, ačkoliv jej zjevně mít měl, nestaly podkladem pro první ani pro druhý odsuzující rozsudek soudu prvního stupně. Nejvyšší soud přezkoumal i přiměřenost uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody a zjistil, že jeho uložením se soud prvního stupně nezpronevěřil požadavku přiměřenosti, humánnosti a spravedlnosti trestních sankcí. Z odůvodnění napadených rozhodnutí se totiž podává, že při úvaze o druhu a konkrétní výši uloženého trestu nižší soudy vyšly ze zásad ukládání trestů zakotvených v §37 a násl. trestního zákoníku a po zohlednění všech okolností případu a skutečností relevantních pro rozhodování o trestu dospěly k závěru, že na osobu stěžovatele je třeba působit trestem odnětí svobody (jakožto trestem hlavním), jehož výši pak stanovil v první třetině zákonného rozpětí trestní sazby.
II. Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti poukazuje na to, že Městský soud v Praze přisvědčil odvolání státní zástupkyně v jeho neprospěch a vrátil věc k novému rozhodnutí Obvodnímu soudu pro Prahu 4. Až na základě tohoto odvolání ho Obvodní soud pro Prahu 4 novým prvoinstančním rozsudkem, a to rozsudkem napadeným touto ústavní stížností uznal vinným ze zvlášť závažného zločinu dle §283 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku a vyměřil mu trest odnětí svobody ve výměře 4 roků nepodmíněně, tedy o 1 rok přísnější, než byl trest původní. Stěžovatel je přesvědčen, že ke zpřísnění trestu původně uloženého v trvání 3 let, došlo v důsledku zneužití zjevné chyby státního orgánu na úkor stěžovatele, jež navíc již během řízení zkrátila jeho právo na obhajobu. Jediným argumentem obžaloby, který v dovolacím řízení v neprospěch obviněného uplatnila, byla nesprávná právní kvalifikace, která však byla obsažena již v usnesení o zahájení trestního stíhání, po němž byl vyslýchán jak stěžovatel, tak 8 dalších svědků. Ve výroku usnesení o zahájení trestního stíhání je ve všech čtyřech jeho bodech (I., II., III., IV.) uvedeno, že stěžovatel páchal trestnou činnost v době, která spadá do lhůty před uplynutím tří let od vykonání předchozího trestu za obdobnou trestnou činnost (speciální recidiva). Přesto je jeho jednání v tomto usnesení kvalifikováno jako přečin. Dokonce i ve svém závěrečném návrhu v hlavním líčení u Obvodního soudu pro Prahu 4 státní zástupkyně navrhovala posouzení věci v souladu s textem obžaloby a na stěžovatelovu trestnou činnost ani tehdy neaplikovala §283 odst. 1, odst. 2, písm. b) trestního zákoníku. Teprve v odvolání proti rozsudku podaném v neprospěch stěžovatele obžaloba poprvé přišla s argumentem nutnosti popsané jednání kvalifikovat dle ustanovení odst. 2 písm. b), přičemž na základě tohoto argumentu navrhovala odvolacímu soudu změnu právní kvalifikace a zpřísnění trestu na trest "okolo 4 let odnětí svobody". Obžaloba tak ve svém odvolání nepolemizovala s právním názorem soudu, ale s vlastním žalobním návrhem.
5. Stěžovatel dále argumentuje, že uvedené pochybení podstatně ztížilo možnost jeho obhajoby a v úvodní a z pohledu obhajoby naprosto klíčové fázi přípravného řízení, v němž byli vyslechnuti všichni hlavní svědkové, neměl stěžovatel obhájce. Stěžovatel si je vědom toho, že soudům v "druhém kole" nezbylo než jednání právně kvalifikovat dle §283 odst. 1, odst. 2, písm. b) trestního zákoníku, neboť jinou možnost trestní zákoník ani nedává. Stěžovatel je však přesvědčen, že nebylo souladné s jeho ústavně garantovanými právy mu v návaznosti na změnu této právní kvalifikace zpřísňovat původně uložený trest, a to právě z důvodu, že v tomto "novém kole" soudního řízení šlo toliko o nápravu pochybení státních orgánů. Stěžovatel má za to, že institut odvolání v neprospěch obžalovaného nelze tímto způsobem užívat jako prostředek k autoremeduře obžaloby a nápravě chyb státních orgánů, které provázely trestní stíhání již od usnesení o jeho zahájení. Stěžovatel se proto domnívá, že v jeho případě byl porušen zákaz reformatio in peius v širším smyslu, kdy sice bylo podáno odvolání v jeho neprospěch, avšak reálně šlo o odvolání "v neprospěch obžaloby", která namítala vadu, jíž sama způsobila, a jež poškozovala stěžovatele po celé trestní řízení. Stěžovatel má za to, že zjevná nespravedlnost tohoto postupu se příčí zásadám, na nichž je postaven demokratický právní stát a jeho spravedlivý proces.
III. Hodnocení Ústavního soudu
6. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
8. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti opakuje výhradu, kterou již vznesl před obecnými soudy. Ty se však jeho námitkami zabývaly dostatečně přesvědčivě, jak ostatně vypovídá i rekapitulace rozhodnutí Nejvyššího soudu (viz bod 3 výše).
9. Ústavní soud vyšel ze závěrů Nejvyššího soudu, které ve své ústavní stížnosti stěžovatel nikterak nerozporoval, spočívajících v tom, že dotčené výslechy svědků provedené bez jeho obhájce i jeho vlastní výpověď z přípravného řízení, provedené bez účasti jeho obhájce, nebyly využity v závěrech obecných soudů v napadených rozhodnutích. Obecnými soudy tedy bylo přihlédnuto k tomu, že při uvedených úkonech bylo třeba respektovat zásadu nutné obhajoby stěžovatele.
10. Nejvyšší soud se stěžovatelovou výhradou ve svém rozhodnutí náležitě zabýval a Ústavní soud neshledal jeho závěry z pohledu ústavně zaručených základních práv stěžovatele jako nepřijatelné, nedošlo tedy k extrémnímu vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí.
11. Z uvedeného důvodu proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu