ECLI:CZ:NS:2020:11.TDO.150.2020.1
sp. zn. 11 Tdo 150/2020-676
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 4. 2020 o dovolání obviněného J. K. , narozeného XY v XY, bytem XY, XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Rýnovice, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2019, č. j. 61 To 374/2019-614, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 52 T 34/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného J. K. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále také jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 8. 2019, č. j. 52 T 34/2019-498 (dále též „druhý odsuzující rozsudek“), uznal obviněného vinným ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se přitom obviněný daného trestného činu dopustil tím, že:
1. od listopadu roku 2015 do listopadu roku 2018 na různých místech Prahy, např. v Praze 4 ul. XY, prodal P. R., nar. XY, v pravidelném intervalu 2x týdně, nejméně však ve 100 případech, drogu pervitin vždy v množství od 0,2 do 0,3 g, za částku od 200 Kč do 500 Kč za jednu dávku, což za celé období činí nejméně 20 gramů poskytnuté drogy pervitin za celkovou částku 20.000 Kč,
2. v období nejméně od března roku 2014 do června roku 2018, na různých místech v Praze po předchozí telefonické domluvě prodal A. R., nar. XY, v pravidelném intervalu, a to v období března 2014 až června 2016, vyjma období 8. 1. 2015 až 17. 4. 2015, kdy byl obžalovaný ve výkonu trestu odnětí svobody, 1x – 2x týdně a v období června 2016 až června 2018 v pravidelném intervalu 2x - 3x týdně drogu pervitin vždy v množství od 0,2 do 0,5 g za částku od 250 Kč do 600 Kč za jednu dávku, což za celé období činí nejméně 57,6 gramů poskytnuté drogy pervitin za celkovou částku 72.000 Kč,
3. v době nejméně 1 roku, naposledy dne 19. 11. 2018 na různých místech P., zejména na B., na S., na vlakovém nádraží Praha V., či v prodejně M. v OC E., po předchozí telefonické domluvě poskytl L. F., nar. XY, v 10 případech drogu pervitin vždy v množství nejméně 0,1 g, což za celé období činí nejméně 1 gram poskytnuté drogy pervitin,
4. v době od roku 2011 do roku 2015, kdy sdílel společnou domácnost se S. P., nar. XY, této bezplatně v nepravidelných intervalech, poskytoval drogu pervitin v blíže nezjištěném množství, a dále od roku 2015 do dubna 2018, na různých místech Prahy N. P. bezplatně v nepravidelných intervalech, nejméně však v deseti případech, poskytl drogu pervitin v blíže nezjištěném množství odpovídajícímu množství na jednu dávku, což za celé období činí nejméně 1,5g gramů poskytnuté drogy pervitin,
5. od července do listopadu roku 2018 v Praze 10, u restaurace rychlého občerstvení M. u S., po předchozí telefonické domluvě prodal M. B., nar. XY, v nepravidelném intervalu, nejméně však ve 4 případech, drogu pervitin vždy v množství 0,2 gramů za částku 200 Kč za jednu dávku, což za celé období činí nejméně 0,8 gramů poskytnuté drogy pervitin za celkovou částku 800 Kč,
6. od dubna roku 2015 do října roku 2017, kdy sdílel společnou domácnost s M. P., nar. XY, na různých místech Prahy bezplatně v pravidelných intervalech nejméně 2x týdně poskytl drogu pervitin vždy v množství nejméně 0,1 g, což za celé období činí nejméně 24,4 gramů poskytnuté drogy pervitin,
7. od září do listopadu roku 2018 na různých místech Prahy, po předchozí telefonické domluvě prodal D. K., nar. XY, v nepravidelném intervalu nejméně však v 10 případech, drogu pervitin vždy v množství nejméně 0,3 g za částku 500 Kč za jednu dávku, což za celé období činí nejméně 3 gramy poskytnuté drogy pervitin za celkovou částku 5.000 Kč,
8. od července do listopadu roku 2018 na různých místech Prahy, zejména na Praze 10 před stadionem S., nebo B. nebo u K., po předchozí telefonické domluvě prodal D. H., nar. XY, v nepravidelném intervalu nejméně však v 6 případech, drogu pervitin vždy v množství 0,5 g za částku 500 Kč za jednu dávku, což za celé období činí nejméně 3 gramy poskytnuté drogy pervitin za celkovou částku 3.000 Kč,
9. od července do listopadu roku 2018 na různých místech Prahy, zejména v Praze 4, u K. v XY, ul. XY, bezplatně poskytl Z. M., nar. XY, nejméně ve 2 případech drogu pervitin a to jednou v množství 0,15g a podruhé v množství 0,2 g, což za celé období činí 0,35 gramů poskytnuté drogy pervitin,
10. od července do listopadu roku 2018 na různých místech Prahy, zejména okolí Prahy 10 – V., u OD T., po předchozí telefonické domluvě prodal L. K., nar. XY, v nepravidelném intervalu nejméně však v 10 případech, drogu pervitin vždy v množství 0,2 g za částku 200 Kč za jednu dávku, což za celé období činí nejméně 2 gramy poskytnuté drogy pervitin za celkovou částku 2.000 Kč,
11. od října do poloviny listopadu roku 2018 v Praze 1 v okolí V. n. a v jednom případě v Praze 4, ul. B., po předchozí telefonické domluvě prodal J. K., nar. XY, v nepravidelném intervalu nejméně však v 5 případech, drogu pervitin v množství 1x 0,5 g za částku 1.000 Kč, 1x 0,3g za částku 500 Kč a 3x 0,2g za částku 200 Kč za jednu dávku, což za celé období činí nejméně 1,4 gramů poskytnuté drogy pervitin za celkovou částku 2.100 Kč,
12. od blíže nezjištěné doby roku 2017 do listopadu roku 2018 na různých místech Prahy, bezplatně poskytl D. P., nar. 3. 11. 1975, nejméně v 5 případech drogu pervitin v blíže nezjištěném množství, což za celé období činí nejméně 0,75 gramů poskytnuté drogy pervitin,
13. v srpnu roku 2018 v Praze 10 u Slávie, po předchozí telefonické domluvě bezplatně poskytl V. B., nar. XY, nejméně ve 2 případech drogu pervitin v blíže nezjištěném množství, v množství tzv. na „lajnu“, což za celé období činí nejméně 0,3 gramů poskytnuté drogy pervitin,
14. od července do října roku 2018 na různých místech Prahy, zejména na Praze 1 V. n. nebo Praze 10 u stadionu S. po předchozí telefonické domluvě prodal J. P., nar. XY, nejméně ve 3 případech drogu pervitin vždy v množství od 0,2 za částku od 200 Kč za jednu dávku, což za celé období činí 0,6 gramu poskytnuté drogy pervitin za celkovou částku 600 Kč,
tudíž celkem jiné osobě poskytl nejméně 116,7 gramů metamfetaminu, nazývaného též pervitin, který je uveden v příloze č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, jako látka psychotropní, zařazená do Seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách,
a shora popsaného jednání se obžalovaný J. K. dopustil přesto, že byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. 16 T 78/2009, který nabyl právní moci dne 5. 12. 2013, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2013, sp. zn. 9 To 390/2013, odsouzen pro přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy dle §283 odst. 1 tr. zákoníku, mj. k trestu odnětí svobody ve výměře 15 měsíců, jenž vykonal dne 17. 4. 2015.
2. Za uvedený trestný čin pak soud prvního stupně uložil obviněnému podle §283 odst. 2 trest odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) let, pro jehož výkon jej zařadil podle §56 odst. 2 písm. a) do věznice s ostrahou. Vedle toho soud prvního stupně zároveň obviněnému uložil i trest propadnutí věci podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, který ve výroku svého rozsudku podrobně specifikoval.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které Městský soud v Praze (dále jen „dovolací soud“) v záhlaví označeným usnesením podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
II.
Dovolání, vyjádření k dovolání a replika dovolatele
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podává nyní obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, jež opírá o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. c) a g) tr. řádu.
5. Úvodem svého dovolání obviněný připomíná, že obžaloba byla v dané trestní věci podána pro jednání, v němž byl původně spatřován trestný čin podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, avšak v průběhu dokazování před soudem prvního stupně se nepodařilo prokázat, že se trestné činnosti obviněný dopouštěl ve značném rozsahu ve smyslu §283 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Důvodem bylo, že podle názoru soudu prvního stupně nebylo možné přihlížet k protokolům o výslechu vybraných svědků v přípravném řízení, neboť tito byli vyslechnuti ještě předtím, než byl obviněnému ustanoven obhájce, ačkoliv mělo být od počátku jasné, že jeho jednání lze kvalifikovat právě jako shora označený trestný čin (a ne jako trestný čin podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, pro nějž bylo zahájeno trestní stíhání), což současně zakládalo i důvod nutné obhajoby v této trestní věci. Rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 26. 4. 2019, č. j. 52 T 34/2019-363 (dále jen „první odsuzující rozsudek“), byl proto obviněný uznán vinným ze spáchání přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, za což mu byl (mimo jiné) uložen podle §283 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání tří let.
6. Proti prvnímu odsuzujícímu rozsudku státní zástupkyně podala odvolání v neprospěch obviněného, a to mimo jiné s argumentací, že v případě obviněného bylo namístě jeho jednání kvalifikovat jako trestný čin podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Na tuto skutečnost však obžaloba upozornila poprvé v průběhu trestního řízení proti obviněnému, ačkoliv to, že v daném případě šlo ze strany obviněného o speciální recidivu, bylo zjevné již od počátku trestního řízení. Obviněný uvádí, že na tuto skutečnost v průběhu celého trestního řízení nebyl ze strany orgánů činných v trestním řízení upozorněn, a to až do podání odvolání státní zástupkyně proti prvnímu odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně. Jinými slovy obviněný uzavírá, že obžaloba své odvolání opřela o argumentaci svou vlastní chybou, obdobnou té, na kterou upozornil soud prvního stupně. Odvolací soud posléze přisvědčil argumentaci státní zástupkyně, napadený první odsuzující rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému rozhodnutí (k tomu srov. výše bod 1. odůvodnění tohoto usnesení).
7. Proti druhému odsuzujícímu rozsudku podal obviněný odvolání do výroku o trestu, kdy poukazoval na to, že opakované pochybení orgánů činných v trestním řízení, které vedlo k porušení jeho práva na obhajobu, mu nelze přičítat k tíži, co se výměry uloženého trestu týče, když mu byl nově uložen podle §283 odst. 2 trest odnětí svobody v trvání čtyř let. Již v rámci usnesení o zahájení trestního stíhání z popisu skutku vyplynulo, že popsaná trestná činnost spadala do lhůty speciální recidivy ve smyslu §283 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a byl tak dán důvod jeho nutné obhajoby. Obviněný je přesvědčen, že k uložení nového trestu odnětí svobody, a to ve výměře vyšší o jeden rok ve srovnání s prvním odsuzujícím rozsudkem, došlo v důsledku zneužití zjevné chyby orgánů činných v trestním řízení, jež navíc krátily jeho právo na obhajobu.
8. Obviněný dále namítá, že napadené usnesení odvolacího soudu vůbec nezmiňuje jeho shora předestřenou argumentaci, ačkoliv je tato zjevně opodstatněná. Jestliže soud prvního stupně v prvním odsuzujícím rozsudku vytknul obžalobě vážné pochybení stran právní kvalifikace jeho jednání podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, měl tak učinit i nyní ve vazbě na §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. V tomto kontextu obviněný vnímá uložený trest – přičemž s výrokem o vině vymezeným ve druhém odsuzujícím rozsudku soudu prvního stupně nijak nepolemizuje – za nespravedlivý a nepřiměřeně přísný, a proto jsoucí v rozporu s hmotným právem ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
9. Vzhledem k výše uvedenému proto obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu v celém jeho rozsahu a dále zrušil i výrok o trestu z rozsudku soudu prvního stupně a sám ve věci rozhodl tak, že obviněnému uloží trest nikoliv přísnější než ten, který mu byl uložen prvním odsuzujícím rozsudkem soudu prvního stupně, in eventum , aby po zrušení usnesení odvolacího soudu tomuto přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
10. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Stran tvrzeného naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu konstatuje, že z dikce zákona plyne, že uvedený dovolací důvod směřuje na případy, v nichž došlo k porušení ustanovení o nutné obhajobě, a to v té formě, že obviněný obhájce neměl, ačkoliv jej mít měl. Jestliže obviněný po určitou část řízení neměl obhájce, ačkoliv ho měl mít, pak je tento dovolací důvod dán podle státního zástupce jen tehdy, pokud orgány činné v trestním řízení v této době skutečně prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2002, sp. zn. 7 Tdo 528/2002, uveřejněné pod č. 48/2003 Sb. rozh. tr.).
11. V návaznosti na uvedené následně státní zástupce konstatuje, že obhájce obviněného se po svém ustanovení soudem prvního stupně dne 22. 11. 2018 zúčastnil (resp. měl možnost účastnit) všech následujících relevantních úkonů, které se staly podkladem pro rozhodnutí v trestní věci obviněného (když k obsahu protokolů o výslechu svědků, o jejichž konání nebyl obhájce vyrozuměn, soud prvního stupně nijak nepřihlížel – srov. bod 27. rozsudku soudu prvního stupně). S ohledem na tato zjištění proto státní zástupce konstatuje, že označený dovolací důvod nebyl naplněn.
12. Pokud jde o další část dovolání, v níž obviněný prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu brojí proti výši uloženého trestu odnětí svobody, který označuje za nespravedlivý a nepřiměřeně přísný, pak k tomuto státní zástupce připomíná, že výtky směřující proti nepřiměřenosti trestu, včetně např. údajných pochybení při aplikaci institutu polehčujících či přitěžujících okolností, nelze pod uplatněný dovolací důvod přiřadit (k čemuž odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 11 Tdo 817/2014). Současně však platí, že uvedené výhrady nelze přiřadit ani pod jiný ze zákonných dovolacích důvodů, tedy ani pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 149/2003).
13. Protože v dané věci podle státního zástupce nelze z napadených rozhodnutí dovodit ani existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, když tato jsou plně přezkoumatelná, navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítnul podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.
14. Vyjádření státního zástupce zaslal Nejvyšší soud obviněnému k jeho případné replice. V této obviněný sděluje, že státní zástupce ve svém vyjádření odděluje dva dovolací důvody, které pojí vzájemná souvislost, již ve svém dovolání popsal. Ryze hmotněprávní rozhodnutí o výši trestu totiž bylo součástí nezákonného postupu vedoucího ke zhojení procesních pochybení orgánů činných v trestním řízení, jímž bylo kráceno jeho právo na obhajobu. Obviněný k uvedenému připomíná dosavadní průběh trestního řízení a akcentuje, že ačkoliv byla změna právní kvalifikace v jeho trestní věci namístě, v otázce výše trestu došlo k jeho zpřísnění, a to ačkoliv se obviněný po této změně „vešel“ i do nové trestní sazby. K uvedenému nadto došlo výhradně z iniciativy obžaloby, vedoucí k nápravě pochybení, které doprovázelo celé trestní řízení. Rozhodování o výši trestu je podle obviněného bez pochybností „rozhodováním hmotněprávním“, přičemž přiměřenost a spravedlivost výměry trestu za trestný čin je otázkou trestního práva hmotného. Obviněný dále připomíná, že původní procesní pochybení orgánů činných v trestním řízení krátilo jeho právo na obhajobu pozdním ustanovením obhájce, kdy se navíc obviněný v rámci úvodního výslechu spontánně doznal ke speciální recidivě a po celou dobu nebyl ani jedenkrát konfrontován s tím, jakým právním posouzením je ohrožen. Tuto situaci obviněný považuje za ústavně nekonformní, přičemž uzavírá, že je-li využita ke stanovení vyšší výměry trestu, přičemž k jeho zpřísnění neexistuje žádný jiný důvod (skutková situace se po podání odvolání proti prvnímu odsuzujícímu rozsudku nezměnila a dokazování nepřineslo žádný nový poznatek), pak jde o postup, který je v právním státě nepřijatelný a musí být ze své podstaty i napadnutelný mimořádnými opravnými prostředky.
III.
Přípustnost dovolání
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s §265a odst. 1, 2 tr. řádu, v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s §265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v §265f tr. řádu. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného splňuje veškeré shora uvedené zákonné náležitosti.
16. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v ustanovení §265b tr. řádu, musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněným uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
17. Obviněný v rámci dovolání uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. c) a písm. g) tr. řádu.
18. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu je naplněn tehdy, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Jde o případy, kdy nebyla dodržena příslušná zákonná ustanovení upravující případy nutné obhajoby, tedy zejména ustanovení §36 tr. řádu, tzn. obviněný musel mít v řízení obhájce, ať již zvoleného (§37 tr. řádu) nebo ustanoveného (§38 tr. řádu), a přitom žádného obhájce neměl. Právo na obhajobu patří mezi nejdůležitější procesní práva a je garantováno jak mezinárodními smlouvami o lidských právech a svobodách [viz článek 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a článek 14 odst. 3 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech], tak i ústavními principy (viz článek 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod). Proto je též porušení práva na obhajobu považováno za závažnou, resp. podstatnou vadu řízení ve smyslu §188 odst. 1 písm. e) a §258 odst. 1 písm. a) tr. řádu.
19. Uvedený dovolací důvod však nenaplňuje jakékoliv porušení práva na obhajobu, resp. porušení citovaných ustanovení, ale pouze některé případy. Tak jestliže obviněný po určitou část řízení neměl obhájce, ačkoliv ho mít měl, pak je tento dovolací důvod dán jen tehdy, pokud orgány činné v trestním řízení v této době skutečně prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2002, sp. zn. 7 Tdo 528/2002, uveřejněné pod č. 48/2003 Sb. rozh. tr.). Účelem dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu je totiž dosáhnout nápravy takového rozhodnutí, které vzešlo z řízení, v jehož některém stadiu byl obviněný bez obhájce, ač ho podle zákona měl mít, pokud se ovšem úkony provedené v tomto stadiu řízení staly výlučným nebo hlavním podkladem rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2006, sp. zn. 7 Tdo 870/2006, uveřejněné pod č. 23/2007 Sb. rozh. tr.). Jinými slovy nepostačuje pouhé formální porušení práva na obhajobu, ale vzniklý stav se musí určitým způsobem odrazit i v meritu věci (naplnění uvedeného dovolacího důvodu je tedy třeba nahlížet materiálně).
20. Druhý z dovolacích důvodů [§265b odst. 1 písm. g) tr. řádu] je (stručně řečeno) naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Uvedenou formulací přitom zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod tedy neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
21. Co se týče uplatnění dovolacích námitek vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze tyto v dovolání zásadně úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu (zejména nesprávné vyhodnocení kriterií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1586/2015; naopak k námitkám proti výroku o trestu podřaditelným pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, body 49 a násl.].
22. V označeném nálezu se Ústavní soud zabýval ústavně konformním výkladem §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu co do podřaditelnosti vybraných námitek směřujících proti výroku o trestu pod jím vymezený dovolací důvod. Ústavní soud v prvé řadě připomenul, že dovolací řízení v trestním řízení se v žádném případě nevymyká z požadavků na ústavně konformní průběh soudního řízení (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl ․ ÚS-st. 38/14, bod 26.). Proto by Ústavní soud nepřijal takový výklad ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který by umožňoval z formálních důvodů odmítnout dovolání jen proto, že je naplnění tohoto dovolacího důvodu spatřováno v rozhodnutí o trestu, byť by bylo zcela zřejmé, že nejde o zákonnou diskreci, nýbrž o svévolné porušení některého ústavně zaručeného základního práva či svobody dovolatele.
23. Tak by tomu podle Ústavního soudu mohlo být v případech, kdy by rozhodnutí o trestu bylo nepřezkoumatelné v důsledku absence odůvodnění, nacházelo se mimo zákonná kritéria pro volbu druhu a stanovení konkrétní výměry trestu, či by bylo založeno na skutkovém stavu stiženém stejnou vadou, která by zakládala dovolací důvod, jednalo-li by se o otázku viny. Tak by se mohlo stát např. tehdy, pokud by soud vzal za prokázanou takovou skutkovou okolnost relevantní z hlediska trestu (např. by v ní spatřoval přitěžující okolnost), která by byla v extrémním rozporu s provedeným dokazováním, která by byla zjištěna nezákonným způsobem či jejíž zjišťování by bylo nekompletní v důsledku tzv. opomenutých důkazů. Závěrem pak Ústavní soud uzavřel, že tím pochopitelně nejsou nijak dotčeny dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. h) či §265b odst. 2 tr. řádu.
24. Je třeba dodat, že za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je možno dále, pokud jde o výrok o trestu, považovat jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
25. Nejvyšší soud toliko připomíná, že jeho zásah do skutkových zjištění soudů nižších stupňů je v rámci řízení o dovolání zcela výjimečně přípustný, avšak pouze tehdy, učiní-li dovolatel předmětem svého dovolání tzv. extrémní nesoulad právního posouzení skutku s učiněnými skutkovými závěry, popř. skutkových závěrů s provedenými důkazy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K problematice extrémního nesouladu srov. také nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, anebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05.
26. Nejvyšší soud i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
IV.
Důvodnost dovolání
27. Nejvyšší soud, poté co se podrobně seznámil s důvody napadeného usnesení odvolacího soudu, jakož i rozsudku soudu prvního stupně, a to včetně procesního postupu předcházejícího jejich vydání, shledal, že dovolání obviněného nelze vyhovět. První z dovolacích námitek obviněného je třeba přisvědčit v tom směru, že tato je podřaditelná pod uplatněný dovolací důvod. Jak však Nejvyšší soud vyložil výše, naplnění tohoto dovolacího důvodu neodpovídá jakýkoliv zásah do práva obviněného na obhajobu (ve formálním smyslu), nýbrž toliko takové zásahy, které se mohou určitým způsobem odrazit i v posouzení věci samé. Jak však Nejvyšší soud vyloží níže, o takový případ v trestní věci obviněného nejde a dovolání je proto v dané části zjevně neopodstatněné. Co se týče druhé části dovolání, kdy obviněný pochybení orgánů činných v trestním řízení podřaditelné pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu propojuje s výměrou výše trestu odnětí svobody, jenž mu byl uložen druhým odsuzujícím rozsudkem soudu prvního stupně [v čemž pak spatřuje naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu], má Nejvyšší soud za to, že tuto námitku nelze podřadit pod daný dovolací důvod. Uvedené pochybení orgánů činných v trestním řízení totiž nemělo na stanovení výše uloženého trestu vůbec žádný vliv. Ohledně dílčích námitek obviněného považuje Nejvyšší soud (v souladu s §265i odst. 2 tr. řádu) za podstatné uvést následující.
28. Obviněný tvrdí, že v předchozím řízení bylo postupem orgánů činných v trestním řízení porušeno jeho právo na obhajobu, neboť již před zahájením trestního stíhání bylo zřejmé, že jeho jednání je třeba kvalifikovat jako zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropním látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku [k tomu srov. č. l. 4 spisu z něhož je zjevné, že policejní orgán již při zahájení trestního stíhání obviněného usnesením ze dne 19. 11. 2018, č. j. KRPA-241203-53/TČ-2018-001472-TOXI, disponoval informací o předchozí trestní minulosti obviněného, když měl k dispozici opis z evidence Rejstříku trestů fyzických osob k jeho osobě]. V takovém případě tak byl dán od počátku trestního stíhání důvod nutné obhajoby podle §36 odst. 3 tr. řádu, avšak obhájce byl obviněnému ustanoven až dne 28. 11. 2018, a to z důvodu podle §36 odst. 1 písm. a) tr. řádu [viz č. l. 59].
29. K tomu je třeba říci – jak ostatně uvádí obviněný ve svém dovolání – že naznačeného pochybení orgánů činných v trestním řízení si byl vědom soud prvního stupně, byť z odlišného důvodu než nyní uvádí obviněný, neboť dospěl k závěru, že již na základě obsahu úředních záznamů o podaných vysvětleních mělo být těmto zřejmé, že jednání obviněného je třeba právně kvalifikovat jako zločin podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Ve svém prvním odsuzujícím rozsudku proto dospěl k závěru, že nelze při zjištění skutkového stavu vycházet z protokolů o výpovědích svědků R., R., F., P., B. a P., neboť těchto se neúčastnil obhájce obviněného, ačkoliv šlo v daném případě (materiálně nahlíženo) o důvod nutné obhajoby podle §36 odst. 3 tr. řádu již od okamžiku zadržení podezřelého [viz bod 26. prvního odsuzujícího rozsudku]. S tímto posouzením soudu prvního stupně se pak ztotožnil i odvolací soud ve svém kasačním usnesení ze dne 26. 6. 2019, č. j. 61 To 229/2019-454.
30. Z uvedeného je přitom podle mínění Nejvyššího soudu zjevné, že soudy nižších stupňů si byly vědomy daného pochybení orgánů činných v trestním řízení, které zasáhlo do jeho práva na obhajobu [založeného neposouzením jednání obviněného již na počátku trestního řízení jako zločinu podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákoníku] a vyvodily z něj i patřičné důsledky, když při zjišťování skutkového stavu dané trestní věci nepřihlížely k obsahu výpovědí svědků učiněných v přípravném řízení v rámci výslechu, jehož se neúčastnil obhájce obviněného. Současně je třeba říci, že soud prvního stupně při ustálení svých skutkových zjištění nevycházel ani z výpovědi obviněného učiněné v přípravném řízení, kdy jeho prvého výslechu se ještě neúčastnil jeho obhájce (k tomu srov. protokol a výslechu obviněného na č. l. 7 až 11 a protokol o hlavním líčení na č. l. 316 a 317, 322 a 323 a na č. l. 489 a 490). Lze tedy uzavřít, že jestliže se procesní úkony učiněné v době, kdy obviněný ještě neměl obhájce, ačkoliv jej zjevně mít měl, nestaly podkladem pro první, ale ani pro druhý odsuzující rozsudek soudu prvního stupně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 8 2006, sp. zn. 7 Tdo 870/2006, uveřejněné pod č. 23/2007 Sb. rozh. tr.), nejde v dané věci o případ, který by materiálně naplňoval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu.
31. Konečně zbývající část dovolání směřuje proti výši uloženého trestu, který obviněný shledává nesprávným proto, neboť k uložení vyššího trestu odnětí svobody, než jaký mu byl prve uložen, došlo v důsledku zneužití zjevné chyby orgánů činných v trestním řízení, jež navíc krátily jeho právo na obhajobu. Ani s touto výhradou obviněného se však Nejvyšší soud nemohl ztotožnit. Skutečnost, že obviněnému byl prvním odsuzujícím rozsudkem uložen (mimo jiné) trest odnětí svobody v trvání tří let, avšak následně mu byl druhým odsuzujícím rozsudkem uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř let, má svůj původ v tom, že prve byl obviněný uznán vinným přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, kdežto následně zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, tj. trestným činem, který vykazuje vyšší míru typové společenské škodlivosti, než prve uvedený trestný čin (k tomu přiměřeně srov. bod 4. usnesení odvolacího soudu). Uvedené procesní pochybení orgánů činných v trestním řízení týkající se porušení práva obviněného na obhajobu ve formálním smyslu pak bylo zohledněno při vymezení skutkového stavu dané trestní věci, přičemž v něm však nelze spatřovat polehčující okolnost, která by mohla odůvodnit uložení trestu odnětí svobody v nižší výměře (čehož se zřejmě obviněný domáhá).
32. Namítá-li dále obviněný údajnou nepřiměřenost a nespravedlivost jemu uloženého trestu odnětí svobody, pak Nejvyšší soud připomíná, že námitku nepřiměřené přísnosti nebo naopak mírnosti uloženého trestu nelze v dovolání vznášet prostřednictvím žádného dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 tr. řádu (o situaci uvedenou v §265b odst. 2 tr. řádu v nyní projednávané věci nejde) [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, bod 34. in fine , anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1586/2015].
33. Nejvyšší soud přesto v minulosti výjimečně přistoupil k přezkoumání přiměřenosti uloženého trestu, a to tehdy, pokud se tento jevil extrémně přísným, zjevně nespravedlivým a nepřiměřeným. Zásada přiměřenosti trestních sankcí je totiž předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Je třeba zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak dále za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky (k tomu přiměřeně srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04).
34. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud přezkoumal přiměřenost uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody a zjistil, že jeho uložením se soud prvního stupně nezpronevěřil požadavku přiměřenosti, humánnosti a spravedlnosti trestních sankcí. Z odůvodnění napadených rozhodnutí se totiž podává, že při úvaze o druhu a konkrétní výši uloženého trestu (popř. jeho přezkumu na základě odvolání obviněného) tyto vyšly ze zásad ukládání trestů zakotvených v §37 a násl. tr. zákoníku, kdy po zohlednění všech okolností případu a skutečností relevantních pro rozhodování o trestu dospěly k závěru, že na osobu obviněného je třeba působit trestem odnětí svobody (jakožto trestem hlavním), jehož výši pak stanovil v první třetině zákonného rozpětí trestní sazby, kterou ustanovení §283 odst. 2 tr. zákoníku stanoví pro daný trestný čin. V podrobnostech postačí dále odkázat na bod 28. rozsudku soudu prvního stupně a bod 4. usnesení odvolacího soudu.
35. Současně je zapotřebí dodat, že v tomto případě nejde ani o situaci, na niž dopadají závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17 (viz body 49. a násl.), kdy by tak bylo možné dovolací námitku stran výroku o trestu podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a to z důvodu nesprávného hmotněprávního posouzení představujícího svévolné porušení některého z ústavně zaručených základních práv či svobod obviněného (viz nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, bod 56.). Nejde totiž o situaci, kdy by soud prvního stupně vzal za prokázanou takovou skutkovou okolnost relevantní z hlediska trestu, která by byla buďto v extrémním rozporu s provedeným dokazováním, nebo která by byla zjištěna nezákonným způsobem, či jejíž zjišťování by bylo nekompletní v důsledku tzv. opomenutých důkazů. Jak je totiž zřejmé, poznatek o tom, že v případě obviněného šlo o speciální recidivu, se jednoduše podával z důkazu, který soud prvního stupně provedl v průběhu hlavního líčení (viz č. l. 490), a to konkrétně z bodu 12) opisu evidence z Rejstříku trestů fyzických osob k osobě obviněného [srov. č. l. 483, bod 12)], na který poukazuje ve svém odvolání proti prvnímu odsuzujícímu rozsudku i státní zástupkyně (a nikoliv snad z výpovědi obviněného z přípravného řízení, jak tento tvrdí). Sluší se dodat, že obviněný byl na možnost přísnějšího posouzení skutku [tj. jako trestného činu podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku] upozorněn soudem prvního stupně po kasaci jeho prvního odsuzujícího rozsudku (k tomu viz č. l. 470).
V.
Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
36. Nejvyšší soud je proto nucen uzavřít, že navzdory podřaditelnosti části dovolacích námitek obviněného J. K. pod jím uplatněné dovolací důvody, neshledal podmínky pro svůj případný kasační zásah, když napadená rozhodnutí v rámci dovolacího přezkumu obstála. Z tohoto důvodu musel Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnout jako zjevně neopodstatněné, přičemž tak rozhodl v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 22. 4. 2020
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Petr Škvain, Ph.D.