ECLI:CZ:US:2020:2.US.2391.19.1
sp. zn. II. ÚS 2391/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Alexandra Komárka, zastoupeného JUDr. Václavem Bubeníkem, advokátem, se sídlem Cihlářova 4, Moravská Třebová, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 27 Cdo 5404/2017-222 ze dne 25. dubna 2019 a proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 14 Cmo 343/2016-166 ze dne 29. června 2017, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení a Mysliveckého spolku JEZEVEC, IČ 49324047, se sídlem U Hřiště č. p. 282, Chornice, zastoupeného Mgr. PhDr. Petrem Fojtíčkem, advokátem se sídlem Úvoz 118, Brno jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na ochranu majetku podle čl. 11 Listiny a dále čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 96 odst. 1 Ústavy.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti, soudního spisu, který si vyžádal, a napadených rozhodnutí zjistil, že Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 3. 5. 2016 č. j. 55 Cm 152/2014-127, zamítl návrh stěžovatele na vyslovení neplatnosti usnesení členské schůze Mysliveckého spolku JEZEVEC (dále jen "vedlejší účastník") konané dne 18. 4. 2014, kterým bylo rozhodnuto o přijetí členů Ladislava Mazala a Martina Korbela (výrok I.), vyslovil neplatnost usnesení členské schůze spolku konané dne 18. 4. 2014, kterým byl zamítnut návrh stěžovatele na přijetí za člena (výrok II.), uložil spolku povinnost přijmout stěžovatele za svého člena ve lhůtě šesti měsíců od právní moci usnesení (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky IV. a V.). Soud prvního stupně své rozhodnutí opřel o skutkový závěr, že stěžovatel, který je majitelem honitby od 8. 4. 2013, se bezúspěšně domáhá přijetí za člena již od 11. 6. 2013, od tohoto data byli přijati dva noví členové (podle datace v rozhodnutí krajského soudu to bylo 19. 4. 2013), z nichž ani jeden z nich nesplňoval podmínky §32 odst. 6 zák. o myslivosti. Rozhodnutí členské schůze ze dne 18. 4. 2014 o zamítnutí přihlášky stěžovatele shledal soud prvního stupně v rozporu s ustanovením §32 odst. 6 zák. o myslivosti, což je důvod pro vyslovení jeho neplatnosti; v této části návrhu vyhověl.
3. Vrchní soud v Praze k odvolání vedlejšího účastníka napadeným usnesením č. j. 14 Cmo 343/2016-166 ze dne 29. června 2017 citované rozhodnutí soudu prvního stupně změnil ve výroku II. tak, že zamítl návrh na vyslovení neplatnosti usnesení členské schůze spolku konané dne 18. 4. 2014, kterým byl zamítnut návrh navrhovatele na přijetí za člena (první výrok), ve výroku III. je změnil tak, že zamítl návrh na uložení povinnosti spolku přijmout ve lhůtě šesti měsíců od právní moci usnesení navrhovatele za svého člena (druhý výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (třetí a čtvrtý výrok).
4. Nejvyšší soud napadeným usnesením č. j. 27 Cdo 5404/2017-222 ze dne 25. dubna 2019 odmítl dovolání stěžovatele. Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatelovým dovoláním zpochybněný závěr odvolacího soudu, podle něhož ke konkurenci přihlášek uchazečů s přednostním právem na přijetí za člena mysliveckého spolku a přihlášek uchazečů bez tohoto práva ve smyslu §32 odst. 6 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti (dále jen "zákon o myslivosti") nedošlo, je v souladu s fakty případu a ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž si přihlášky konkurují zejména tehdy, je-li později uplatněná přihláška podána před tím, než dojde k rozhodnutí o dřívější přihlášce (srov. za všechna rozhodnutí např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2017 sp. zn. 27 Cdo 484/2017, či ze dne 15. 3. 2018 sp. zn. 27 Cdo 96/2018 a v nich citovanou judikaturu). V poměrech projednávané věci odvolací soud vyšel z toho, že navrhovatel podal první přihlášku dne 11. 6. 2013, zatímco Martin Korbel a Vladimír Mazal byli přijati za členy spolku již usnesením členské schůze spolku ze dne 19. 4. 2013. Závěru odvolacího soudu o tom, že důvod pro vyslovení neplatnosti usnesení členské schůze spolku ze dne 18. 4. 2014 podle §258 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, pro rozpor s §32 odst. 6 zákona o myslivosti nebyl dán a že spolku nelze uložit povinnost přijmout navrhovatele za svého člena, proto nelze nic vytknout. Vytýká-li stěžovatel odvolacímu soudu, že "nově interpretuje důkazy provedené soudem prvého stupně a získává z nich odlišné poznatky, aniž by tyto důkazy zopakoval", Nejvyšší soud k tomu uvádí, že odvolací soud dospěl ke stejným skutkovým závěrům jako soud prvního stupně, nebyl tudíž povinen opakovat důkazy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2018 sp. zn. 23 Cdo 3495/2017).
5. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že jeho pozemky jsou zahrnuty do honitby Ch. a stěžovatel je dlouhodobým členem honebního společenstva již od devadesátých let. V roce 2013 došlo k přičlenění dalších pozemků stěžovatele do této honitby, kde má nyní stěžovatel zahrnuty pozemky o výměře kolem 60.000 m2. Vedlejší účastník je spolek (dříve sdružení) založené od roku 1993, jakožto právnická osoba vykonávající právo myslivosti, která má v užívání honitbu Ch. Z tohoto důvodu též užívá ke své činnosti a plnění účelu spolku pozemky stěžovatele ve shora uvedeném rozsahu, přičemž tyto pozemky tvoří nemalou část celé užívané honitby. Stěžovatel je zemědělský podnikatel, má zájem se o své pozemky starat a také vykonávat právo myslivosti. Proto stěžovatel dlouhodobě usiluje o možnost stát se členem vedlejšího účastníka. Stěžovatel takto hodlá též realizovat ochranu svého vlastnického práva k zemědělským pozemkům, které obhospodařuje a na kterých pravidelně vzniká škoda způsobená zvěří, jakož i škody spjaté s výkonem práva myslivosti. Členstvím v mysliveckém spolku by lépe předcházel sporům i vzniku škod na svých i jiných pozemcích a efektivněji zajišťoval užívání pozemků ve prospěch všech zúčastněných osob.
6. Vzhledem k tomu, že stěžovatel není členem vedlejšího účastníka a spolek nemá dánu povinnost informovat o svých jednáních veřejnost, zasílá stěžovatel nejméně od roku 2012 pravidelně své žádosti o přijetí za člena s tím, že žádá o jejich projednání na nejbližší členské schůzi. Vedlejší účastník na žádosti stěžovatele reagoval zpravidla sdělením, že k přijímání nových členů nedošlo, neboť tomu neodpovídá velikost a rozsah honitby, zazvěření, ekonomické možnosti apod., jakož i to, že noví členové nebudou přijímáni. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel nemůže těchto schůzí účastnit, ani nemůže oficiálně zjistit obsah těchto schůzí, opakoval své žádosti průběžně od roku 2012. V květnu 2014 se stěžovatel dozvěděl, že dne 18. dubna 2014 proběhla členská schůze vedlejšího účastníka, na které bylo rozhodováno o přijetí členů spolku, a to tak, že došlo k přijetí nových členů, aniž by byla přihláška stěžovatele vůbec zohledněna či upřednostněna.
7. Podle stěžovatele je zajisté nutno chránit spolkovou autonomii, ale je též třeba zohlednit oprávněný zájem vlastníka pozemku být účasten nakládání s ním a využívání, a proto by měla být vyvažována jeho práva vlastnická se spolkovou autonomií. To je třeba vnímat i s ohledem na to, že část pozemků stěžovatele byla do honitby vedlejšího účastníka přičleněna rozhodnutím správního orgánu, čímž mu byla odebrána možnost svobodně rozhodovat o osudu pozemků v jeho vlastnictví, a to za účelem výkonu práva myslivosti, které je tímto preferováno nad jeho vlastnickým právem.
8. Na základě výzvy Ústavního soudu se k věci vyjádřili účastníci řízení i vedlejší účastník řízení, avšak jejich vyjádření nepřinesla ve věci nic nového oproti obsahu napadených rozhodnutí, a proto Ústavní soud nepovažoval za nutné dávat je na vědomí a k vyjádření stěžovateli.
9. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
10. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
11. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
12. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 81 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince.
13. Ústavní soud se shoduje se stěžovatelem v tom, že sama úprava zákona o myslivosti umožňující bez souhlasu vlastníka pozemek učinit součástí honitby je na samé hranici ústavního respektu k ochraně vlastnického práva, byť i tuto úpravu aproboval svým nálezem sp. zn. Pl. ÚS 34/03 ze dne 13. 12. 2006 (N 226/43 SbNU 541; 49/2007 Sb.). Uvedl v něm však, že omezení vlastníka honebního pozemku není nelimitováno a že realizací práva myslivosti nelze zasáhnout do jiného ústavně zaručeného práva či do vlastnického práva v rozporu s principem proporcionality takovým způsobem, který popírá podstatu ústavní povinnosti vlastníka podle čl. 11 odst. 3 Listiny (bod 89). V návaznosti na to nelze též nepřisvědčit v obecné úrovni názoru stěžovatele, že mezi jeho právem vlastnickým a svobodou sdružovat se, zahrnující i autonomii sdružení, je třeba na úrovni interpretace práva hledat vyvážení. Součástí uvedeného vyvažování je i zákonem stanovené přednostní právo vlastníků honebních pozemků být přijat za člena mysliveckého spolku.
14. Již z výše provedené rekapitulace prvostupňového rozhodnutí, které stěžovateli zčásti vyhovělo, je zřejmé, že v řízení před obecnými soudy bylo argumentováno pouze stěžovatelovou přihláškou ze dne 11. 6. 2013 a skutečností, že dva noví členové byli přijati dříve, a to 19. 4. 2013. Pokud nyní stěžovatel tvrdí, že podával přihlášky dříve či namítá nejasnosti v dokumentech vedlejšího účastníka, jedná se o skutečnosti, o nichž stěžovatel před obecnými soudy neunesl důkazní břemeno. I prvostupňový soud, který ve věci rozhodoval částečně ve prospěch stěžovatele, vycházel z těchto dat a ne příliš srozumitelně shledal, že přihláška stěžovatele ze dne 11. 6. 2013 předchází přihlášku dvou nových členů ze dne 19. 4. 2013. Ústavnímu soudu nepřísluší vstupovat do skutkových zjištění obecných soudů, byť i by byla nesprávná, pokud při jejich zjišťování nedošlo k porušení základních práv stěžovatele, to však stěžovatel přesvědčivě netvrdil ani neprokázal. Ústavní soud tedy neshledal, že by obecnými soudy učiněnými skutkovými závěry došlo k zásahu do stěžovatelových základních práv.
15. Jelikož Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele nemá ústavněprávní dimenzi, podaná ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. ledna 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu