ECLI:CZ:US:2020:2.US.2456.18.1
sp. zn. II. ÚS 2456/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové, a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Pavla Strnada, Ph.D., právně zastoupeného Mgr. Evou Bílkovou, advokátkou se sídlem Dlouhá 35, Praha 1, proti části výroku I. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 4. 2018 č. j. 18 Co 319/2017-259, kterou byl výrok II. rozsudku prvního stupně změněn tak, že žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel navrhuje zrušení v záhlaví citovaného usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") v rozsahu části výroku I., kterou byl výrok II. rozsudku prvního stupně změněn tak, že stěžovateli jakožto žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává. Je totiž přesvědčen, že uvedené rozhodnutí je v rozporu s jeho ústavně garantovanými právy podle čl. 36 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí a spisového materiálu obecných soudů Ústavní soud zjistil, že v řízení před obecnými soudy podala vedlejší účastnice (dále též "žalobkyně") proti stěžovateli (dále též "žalovaný") žalobu o zaplacení částky 304 425 Kč s příslušenstvím. O tom, zda a z jakého titulu vznikl vedlejší účastnici nárok na úhradu uvedené částky stěžovatelem, patrně nepanuje ani v současnosti shoda. Na tomto místě postačuje shrnout, že žalobkyně (příp. také její syn a společnost) a stěžovatel se měli dohodnout, že si budou navzájem poskytovat služby - žalobkyně stěžovateli architektonické služby, on jí zas právní služby - a po ukončení specifikovaných právních případů/ prací dojde k vystavení faktur a jejich vzájemnému zaplacení. Žalobkyně následně stěžovateli vystavila faktury za provedené architektonické práce ve výše uvedené celkové hodnotě, avšak k jejich zaplacení nikdy nedošlo. Podala proto žalobu k soudu. Stěžovatel tuto verzi skutkových okolností případu rozporoval, tvrdil, že žalobkyně nemá vzhledem k obsahu ujednání aktivní legitimaci k podání žaloby, a vznesl námitku promlčení.
3. Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že námitka promlčení, kterou vznesl stěžovatel, je důvodná a k promlčení nároků žalobkyně došlo již dne 26. 1. 2013, přičemž žaloba byla podána až dne 17. 6. 2014. Rozhodl proto rozsudkem ze dne 20. 9. 2017 č. j. 18 C 175/2014-232 tak, že žalobu o zaplacení částky 304 425 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I.), uložil žalobkyni zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení ve výši 135 590 Kč (výrok II.) a městskému soudu částku 4 215 Kč (výrok III.). Nákladový výrok II. městský soud odůvodnil poměrně stručně odkazem na §142 odst. 1 občanského soudního řádu a vyčíslením nákladů. Žalobkyně podala proti rozsudku prvostupňového soudu odvolání, o němž rozhodl krajský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že rozsudek městského soudu potvrdil ve výrocích I. a III. a změnil ve výroku II. tak, že stěžovateli se právo na náhradu nákladů nepřiznává (výrok I.); současně uložil žalobkyni povinnost zaplatit stěžovateli náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 21 118 Kč (výrok II.). Krajský soud své rozhodnutí o nákladech řízení před prvostupňovým soudem odůvodnil mj. tím, že takto vzniknuvší náklady řízení nebyly odůvodněné. Dovolání proti rozhodnutí krajského soudu v části týkající se nákladového výroku nebylo přípustné [§238 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu].
4. Stěžovatel svou relativně stručnou ústavní stížností brojí proti té části výroku I. rozsudku krajského soudu, kterou byl změněn nákladový výrok II. rozsudku městského soudu tak, že stěžovateli se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení. Má za to, že právo na náhradu nákladů řízení před prvostupňovým soudem mu bylo odňato pouze z důvodu, že je sám advokátem, což je ve smyslu nálezu sp. zn. I. ÚS 3819/13 ze dne 25. 3. 2014 (N 43/72 SbNU 501) protiústavní. V této souvislosti zdůrazňuje, že předmět sporu nebyl bagatelní, proběhlo několik jednání před soudem prvního stupně a bylo provedeno obsáhlé dokazování. Navíc jeho právní zastoupení vedlo k vyšší míře objektivity, které by jinak nebylo dosaženo. Navrhuje proto, aby Ústavní soud zrušil ve výše uvedeném rozsahu napadený rozsudek krajského soudu z důvodu rozporu se stěžovatelovým ústavně garantovaným právem na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny a právem na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
5. Ústavní soud zaslal stěžovatelovu stížnost k vyjádření městskému soudu, krajskému soudu a vedlejší účastnici. Městský soud se prostřednictvím předsedkyně senátu Mgr. Gabriely Hanákové stručně vyjádřil, že se ztotožňuje s názorem stěžovatele, neboť v průběhu řízení nevznikl žádný důvod pro jejich nepřiznání. Dle názoru předsedkyně senátu vedlo právní zastoupení stěžovatele ke zvýšení objektivity prezentovaných argumentů.
6. Krajský soud, jednající prostřednictvím předsedy senátu JUDr. Petra Sladkého, ve svém vyjádření uvedl, že jeho rozhodnutí vychází ze specifických okolností dané věci a průběhu řízení, nikoli toliko z faktu, že stěžovatel je sám advokátem. Krajský soud poukazuje na to, že stěžovatel před soudem prvního stupně "využil, či spíše zneužil právo na právní pomoc" s cílem zvýšit protistraně náklady řízení. Dle názoru krajského soudu to vyplývá mj. z toho, že těžiště řízení před městským soudem spočívalo především v prokazování skutkových tvrzení té které strany (s kým stěžovatel jednal, co bylo obsahem dohody, zda byla dohodnuta doba splatnosti za provedené práce), nikoli v komplikovaných právních otázkách. Stěžovatel se jednání před soudem osobně účastnil a vztahy mezi účastníky na počátku spolupráce byly vyhodnoceny jako neformální a přátelské, pročež nedošlo ani k podrobnějšímu smluvnímu zakotvení ujednání mezi nimi. Navíc i obrana stěžovatele v řízení spočívala převážně v rovině skutkové. Na základě všech uvedených důvodů krajský soud setrvává na svém rozhodnutí o nákladech řízení před prvostupňovým soudem a uzavírá, že stěžovatel vzhledem k předmětu řízení nemusel před městským soudem využít specializovaných právních služeb jiného advokáta, což mělo za následek neúčelné navyšování nákladů protistrany.
7. Dle vedlejší účastnice již ze samotného odůvodnění napadeného rozhodnutí krajského soudu plyne, že poukaz na to, že stěžovatel je sám advokátem, byl pouze jedním z vícerých faktorů, které krajský soud zohlednil při rozhodování o účelnosti stěžovatelem vynaložených nákladů na právní zastoupení v řízení před městským soudem. Vedlejší účastnice zdůrazňuje, že mezi stranami nejspornějším bodem byly otázky skutkové (jaké smlouvy a s jakým obsahem mezi sebou uzavřeli stěžovatel a vedlejší účastnice, jaké architektonické a právní služby byly tou kterou stranou poskytnuty apod.), nikoli otázky právní. Skutkový - a vzhledem k povolání stěžovatele i právní - stav věci znal nejlépe pouze sám stěžovatel, jenž si od společnosti vedlejší účastnice objednal a převzal vymezené architektonické služby a v určitém období poskytoval vedlejší účastnici "na oplátku" právní služby. Neexistoval tudíž pádný důvod pro to, aby se stěžovatel nechal v soudním řízení zastoupit jiným advokátem; jestliže tak učinil, bylo to za účelem navýšení nákladů. Navíc vedlejší účastnice poukazuje na to, že stěžovatel měl v průběhu celého řízení uvádět nepravdy a od počátku smluvního vztahu jednat jen za účelem, aby se vyhnul placení za objednané architektonické služby. Ke stěžovatelem nabízenému smírnému řešení sporu uvádí, že jeho nabídka učiněna mj. také v přítomnosti mediátora zněla: "nabízím Vám 0,- Kč." Vedlejší účastnice je proto přesvědčena, že nikdy nevyvinul skutečnou snahu jednat o smíru.
8. V replice stěžovatel toliko stručně poznamenal, že "vše podstatné již uvedl ve své ústavní stížnosti," plně se ztotožňuje s vyjádřením městského soudu a zbylá vyjádření nepovažuje za relevantní. Jelikož by nerad Ústavní soud zatěžovatel dalším podáním, odkazuje na obsah své ústavní stížnosti.
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. Ústavní stížnost je proto přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
10. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
11. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 Ústavy), pročež není oprávněn přezkoumávat pouhou správnost interpretace a aplikace podústavního práva ze strany obecných soudů. Není proto samo o sobě významné, je-li stěžovatelem namítána věcná nesprávnost rozhodnutí vydaných v soudním řízení, neboť pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tedy zda v řízení nebyly dotčeny ústavně chráněna základní práva nebo svobody stěžovatele, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
12. V nyní posuzované věci směřuje ústavní stížnost proti rozhodnutím o nákladech řízení. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji pouze omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi konstantně upozorňuje, že problematika nákladů řízení zpravidla není předmětem ústavní ochrany, neboť byť se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nelze ji klást z hlediska zásad spravedlivého procesu na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé [srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. 8. 2002 (U 25/27 SbNU 307)]. Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je tak zásadně doménou obecných soudů a Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat jejich jednotlivá rozhodnutí. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenze teprve v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících dané řízení, typicky v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona [srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 633/05 ze dne 10. 1. 2006, nález sp. zn. II. ÚS 2864/12 ze dne 3. 9. 2013 (N 157/70 SbNU 453)].
13. Základní zásadou, která ovládá rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného procesu, je zásada úspěchu ve věci vyjádřená v §142 odst. 1 občanského soudního řádu. Tato zásada je jedním z projevů kontradiktorní povahy občanskoprávního soudního řízení a mimo jiné z ní plyne, že ten, kdo důvodně bránil své subjektivní právo nebo právem chráněný zájem v soudním řízení, by zásadně měl mít proti procesně neúspěšné straně právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení jsou však obecné soudy povinny přihlížet ke všem okolnostem věci, které mohou mít vliv na stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení, jež účastník vynaložil k uplatňování nebo bránění práva. Úkolem obecných soudů proto není mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda neexistují další rozhodující okolnosti mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady vynaložených nákladů, a to včetně zvážení jejich účelnosti. Jinak řečeno, jestliže zvítězivší účastník skutečně nějaké náklady potřebné k uplatňování nebo bránění práva vynaložil, pak je přisouzení náhrady vynaložených nákladů řízení ve sporném řízení pravidlem, z něhož však existují výjimky, které Ústavní soud ve své judikatuře již ustáleně akcentuje (např. moderační právo podle §150 občanského soudního řádu, právní zastoupení státních orgánů či hledisko účelnosti vynaložených nákladů).
14. Úvodem je vhodné zdůraznit, že stěžovatel prostřednictvím odkazu na body 17 až 19 nálezu sp. zn. I. ÚS 3819/13 dospívá k závěru o porušení svých práv podle čl. 37 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud proto považuje za vhodné připomenout, že ve věci sp. zn. I. ÚS 3819/13 vyhověl stěžovateli pod vlivem několika kumulativně působících faktorů, resp. kritérií - zejména právní a skutkové složitosti sporu, subjektivního vztahu mezi účastníky řízení, dopadu vztahu mezi účastníky na reálnou vymožitelnost práv stěžovatele, absence skutečností svědčících o zneužití práva na právní zastoupení stěžovatelem a skutečné snahy stěžovatele vyřešit věc smírem. A proto požaduje-li stěžovatel, aby Ústavní soud vykročil ze své značně zdrženlivé rozhodovací praxe v oblasti nákladů řízení a zrušil napadený rozsudek krajského soudu právě pro rozpor s nosnými důvody nálezu sp. zn. I. ÚS 3819/13, musel by Ústavnímu soudu nabídnout přesvědčivou ústavněprávní argumentaci svědčící o tom, že a) jeho věc má ústavněprávní rozměr a b) napadené rozhodnutí krajského soudu nedostatečně zohledňuje výše uvedené faktory, resp. kritéria. K tomu nicméně nedošlo.
15. Stěžovatelem předložená (ústavněprávní) argumentace je naopak poměrně zkratkovitá a neúplná a nijak nereaguje (např. prostřednictvím repliky) na protiargumenty vznesené ve vyjádřeních krajského soudu a vedlejší účastnice. Na jedné straně tudíž lze stěžovateli přisvědčit, že jeho zastoupení mohlo zvýšit míru objektivity řízení a že věc nebyla po skutkové stránce zcela banální. Na druhé straně je však nezbytné zdůraznit, že stěžovatel se nijak nevyjádřil ke zbylým kritériím vyplývajícím z nálezu sp. zn. I. 3819/13 - zejména nevyužil možnost rozptýlit pochybnosti o tom, zda s ohledem na konkrétní okolnosti případu nebylo jeho rozhodnutí nechat se zastoupit advokátem spíše projevem zneužití práva na právní pomoc v řízení (jak tvrdí krajské soud) a zda projevil skutečnou a upřímnou snahu vyřešit věc smírnou cestou (jak tvrdí vedlejší účastnice). Stěžovatel tedy nevznesl argumenty, které by byly s to odůvodnit kasační zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů.
16. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí i nad rámec stěžovatelem uplatněných důvodů. Po prostudování předložených listin a spisového materiálu obecných soudů však dospěl k závěru, že krajský soud nevykročil extrémním způsobem z pravidel upravujících soudní řízení v občanskoprávních věcech a potažmo ani z ústavněprávních limitů. Způsob, jakým krajský sod interpretoval a aplikoval příslušná ustanovení občanského soudního řádu, nevykazuje známky svévole.
17. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl nyní posuzovanou ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. ledna 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu