ECLI:CZ:US:2020:2.US.2482.20.1
sp. zn. II. ÚS 2482/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky In Time, s. r. o., se sídlem Jirečkova 1021/3, Praha 7, zastoupené JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem Karlovo náměstí 28, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2020 č. j. 30 Cdo 3453/2019-114, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2019 č. j. 20 Co 31/2019-91 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 10. 2018 č. j. 22 C 131/2017-53, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na náhradu škody způsobené nezákonným výkonem veřejné moci zaručené čl. 36 odst. 3 Listiny.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, Obvodní soud pro Prahu 2 v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl stěžovatelčinu žalobu o zaplacení částky 480 000 Kč s příslušenství a uložil stěžovatelce povinnost uhradit žalované České republice náklady řízení. Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek nalézacího soudu potvrdil. Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením stěžovatelčino dovolání odmítl. Stěžovatelka se domáhala žalované částky jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež jí měla vzniknout nepřiměřenou délkou exekučního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 152 Nc 6150/2009 a u soudního exekutora JUDr. Tomáše Vrány pod sp. zn. 103 EX 08861/09. Obecné soudy konstatovaly, že průběh posuzovaného exekučního řízení je vázán na dosud neskončené nalézací řízení vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 Cm 119/2009. Stěžovatelka tak nemůže mít legitimní očekávání, že exekuční řízení skončí dřív než řízení nalézací, nemůže jí proto vznikat žádná nemajetková újma, případně jen újma zcela nepatrná, která stěžovatelce již byla odčiněna ve formě konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené době ze strany žalované České republiky. Zadostiučinění ve formě peněžité náhrady ve výši 106 000 Kč s příslušenstvím za nepřiměřenou dobu nalézacího řízení již bylo stěžovatelce pravomocně přiznáno.
3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům řízení jsou všechny skutečnosti známy.
4. V podané ústavní stížnosti stěžovatelka brojí proti závěru obecných soudů, že stěžovatelce nenáleží zadostiučinění v peněžité formě, a zdůrazňuje význam exekučního řízení a skutečnost, že nikterak nepřispěla k tomu, že exekuční řízení trvá nepřiměřeně dlouhou dobu. Stěžovatelka dále namítá, že platební rozkaz, jenž má být exekučním titulem, je stále pravomocný. Závěrem stěžovatelka poukazuje na to, že celková délka posuzovaného řízení představuje přibližně jednu sedminu průměrné délky lidského života.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Právo na spravedlivý proces není možné pojímat tak, že by zaručovalo jednotlivci nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru.
8. Právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, resp. právo na vyřízení věci v přiměřené lhůtě je nedílnou součástí práva na spravedlivý proces garantovaného v čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy [srv. nálezy sp. zn. I. ÚS 5/96 ze dne 5. 11. 1996 (N 116/6 SbNU 335) či sp. zn. I. ÚS 600/03 ze dne 16. 1. 2004 (N 6/32 SbNU 35), dostupné tak jako ostatní zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz/Search/]. Dobu projednání a rozhodnutí věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny), resp. v přiměřené lhůtě (čl. 6 odst. 1 Úmluvy), nelze vyjádřit numericky, neboť je podmíněna objektivně charakterem projednávané věci a musí být zkoumána s ohledem na konkrétní okolnosti případu, složitost věci, požadavky na provádění dokazování v průběhu řízení, jednání a procesní aktivity účastníků řízení, jakož i chování příslušných orgánů; v úvahu je přitom nutné vzít i to, co je pro účastníky řízení v sázce [srv. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 554/04 ze dne 31. 3. 2005 (N 67/36 SbNU 707) či sp. zn. I. ÚS 2427/11 ze dne 15. 2. 2012 (N 33/64 SbNU 349)].
9. Ústavní soud zároveň ve své rozhodovací praxi setrvale respektuje, že je primárně v pravomoci právě obecných soudů posoudit existenci podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, jakož i případné poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Zásah Ústavního soudu by přicházel v úvahu toliko tehdy, pokud by obecné soudy shora uvedená kritéria nerespektovaly nebo pokud by jejich závěry bylo možno označit za svévolné, nikoliv řádně odůvodněné či iracionální (srv. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 1370/19 ze dne 3. 9. 2019).
10. Uvedené nedostatky Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Obecné soudy při rozhodování přihlédly ke všem relevantním okolnostem, věc po právní stránce řádně vyhodnotily, právní normy aplikovaly v souladu s výše uvedenými ústavními principy a v odůvodnění vyložily, jakými úvahami se řídily při posuzování stěžovatelčina návrhu. Ani stěžovatelka žádné argumenty k zásahu Ústavního soudu nepředkládá, v ústavní stížnosti pouze pokračuje v polemice se skutkovými hodnoceními a právními závěry obecných soudů, kterou vedla již v řízení před obecnými soudy.
11. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatelky napadenými rozhodnutími porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu