ECLI:CZ:US:2020:2.US.2495.20.1
sp. zn. II. ÚS 2495/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů B. K. a (nezl.) M. Š., obou zastoupených Mgr. Ing. Josefem Pisakem, advokátem se sídlem Dobronická 1257, Praha 4, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2020 č. j. 15 Co 555/2019-614 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. 9. 2019 č. j. 0 P 21/2017-559, 22 P a Nc 26/2017, 22 P a Nc 256/2019, 22 P a Nc 257/2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť mají za to, že jimi bylo porušeno jejich právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel dále namítá zásah do svých participačních práv zaručených čl. 9 odst. 2 a čl. 12 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, v záhlaví uvedeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 4 svěřil stěžovatele počínaje dnem 1. 10. 2019 do střídavé péče obou rodičů v časovém intervalu jednoho týdne. Stěžovatelce uložil povinnost přispívat na výživu nezletilého částkou 2 000 Kč a otci částkou 4 000 Kč. Dále soud upravil styk nezletilého s rodiči během školních prázdnin. Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek nalézacího soudu potvrdil. Po provedeném dokazování, včetně znaleckého posouzení, obecné soudy konstatovaly, že oba rodiče jsou stejně výchovně způsobilí, mají vhodné podmínky pro pobyt a život nezletilého stěžovatele a ten k nim má pozitivní vztah. Stěžovatelka sice byla primární pečující osobou v prvních letech života, kolem tří let věku již však dítě dosahuje plné individualizace a mělo by být schopno snášet přiměřeně dlouhou separaci od primární pečující osoby. V tomto období je druhý rodič pro správnou sebeidentifikaci dítěte a orientaci ve světě zásadní. Stěžovatelka se bohužel právě v tomto období snažila otce z výchovy vytěsnit. Obecné soudy se dále podrobně zabývaly vzdáleností mezi bydlišti a blížícím se nástupem nezletilého do školy. K vzájemným antipatiím rodičů obecné soudy uvedly, že dosavadní neschopnost překonat partnerský konflikt střídavé výchově nebrání, apelovaly nicméně na oba rodiče, aby nezletilému nebránili v lásce k druhému rodiči.
3. Průběh řízení a obsah napadených rozhodnutí je účastníkům znám, proto Ústavní soud pokládá jejich podrobnější rekapitulaci za neúčelnou.
4. Stěžovatelka s uvedenými závěry obecných soudů nesouhlasí a v ústavní stížnosti s nimi nadále polemizuje. Má za to, že střídavá péče není v zájmu nezletilého stěžovatele, neboť primární podmínkou zdárného vývoje dítěte je stabilní a bezpečné prostředí. Stěžovatelka poukazuje na to, že nezletilý od malička vyrůstá se svým starším bratrem, který je mu vzorem. Namítá, že nezletilý kvůli střídavé péči přichází o styk s kamarády a své zájmové kroužky; a poukazuje i na to, že od nástupu do první třídy bude pro stěžovatele složité střídat různá pedagogická prostředí. Dále poukazuje na to, že otec nepostupuje v souladu s doporučeními logopedky. Rozporuje závěr obecných soudů, že pedagog umí pracovat s dětmi, zaměstnání dle stěžovatelky nepředurčuje jednotlivce k tomu, aby byl dobrým rodičem. Stěžovatelka uvádí, že nezpochybňuje právo otce na kontakt se synem a tento podporuje, poukazuje však na to, že její psychoterapeutka vyhodnotila osobu otce jako psychopatickou a manipulativní a soudem ustanovený znalec jako osobnost s profilem lehce mimo hranici normy. Stěžovatelé dále namítají, že stěžovatel nebyl v průběhu řízení vyslechnut; ve věku šesti let a osmi měsíců již byl stěžovatel schopen svůj názor na výchovné uspořádání vyjádřit. Obecné soudy rozhodly v rozporu s nejlepším zájmem dítěte, neboť nezohlednily dopad rozhodnutí na život nezletilého stěžovatele. Podle stěžovatelky je třeba zohlednit, kdo doposud o dítě primárně pečoval, a představuje tak pro dítě ústřední osobu, k níž je citově připoutáno. Stěžovatelka dále brojí proti odmítnutí předložených posudků z psychologických zařízení a proti konstatování obecných soudů, že závěry vyšetření odpovídají tomu, že byla provedena bez přítomnosti otce, po jednostranném seznámení s rodinnou minulostí dítěte ze strany stěžovatelky a za přítomnosti stěžovatelky, kdy nezletilý zcela přirozeně vypovídá to, co chce stěžovatelka slyšet. K podpoře své argumentace stěžovatelka Ústavnímu soudu dokládá několik vyjádření různých psychologických pracovišť ze dne 21. 1. 2020, 4. 3. 2020 a 26. 5. 2020 a 22. 7. 2020. Ústavní stížnost stěžovatelka uzavírá tím, že stěžovatel je v současné době traumatizovaným dítětem, které se uzavírá do sebe a je pod enormní psychickou a emocionální zátěží.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení. Musel se tedy předně zabývat oprávněností nezletilého stěžovatele, narozeného v roce XXXX a v řízení před Ústavním soudem zastoupeného stěžovatelkou jako zákonnou zástupkyní, podat ústavní stížnost. Z dosavadní praxe Ústavního soudu plyne, že nehrozí-li kolize mezi procesními zájmy nezletilého stěžovatele a jeho zákonného zástupce a stěžovatel není plně svéprávný z důvodu nízkého věku, může za něj ústavní stížnost podat jeho zákonný zástupce, který též udělí plnou moc advokátovi [srv. nález sp. zn. II. ÚS 485/10 ze dne 13. 4. 2010 (N 82/57 SbNU 93), bod 11]. V posuzované věci je však zjevná kolize zájmů mezi stěžovatelem a stěžovatelkou jakožto zákonnou zástupkyní stěžovatele, neboť ústavní stížnost brojí proti rozsudkům, kterými bylo rozhodováno o svěření stěžovatele do střídavé péče stěžovatelky a otce stěžovatele. Stěžovatelka ostatně ve stejném řízení před Ústavním soudem napadá tatáž rozhodnutí. Tyto skutečnosti, jakož i nízký věk stěžovatele nasvědčují tomu, že jde o procesní taktiku stěžovatelky jakožto matky stěžovatele, která tímto způsobem brojí proti rozsudkům týkajícím se úpravy výchovných poměrů. Nicméně vzhledem k tomu, že Ústavní soud z důvodů dále uvedených považuje posuzovanou ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou, nepovažoval za potřebné ustanovit nezletilému stěžovateli opatrovníka, neboť ustanovení opatrovníka by nebylo nijak způsobilé tuto neopodstatněnost zvrátit a jeho povolání pro řízení před Ústavním soudem by tak bylo pouhým formalismem (srv. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 1888/16 ze dne 9. 8. 2016). K tomu Ústavní soud připomíná, že v případech sporů o péči o děti je nejlepší zájem dítěte zkoumán i na půdorysu ústavní stížnosti podané jedním z rodičů, jak tomu bylo například ve věci sp. zn. IV. ÚS 136/17; z hlediska rozhodování o ústavní stížnosti v těchto případech je tedy nerozhodné, zda je stěžovatelem samo dítě nebo jeden z rodičů (srv. usnesení sp. zn. I. ÚS 1629/16 ze dne 2. 8. 2016, bod 10).
6. K ostatním podmínkám řízení Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
8. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé. Materiálně lze vyjádřit pravomoc Ústavního soudu též tak, že je oprávněn napravovat toliko excesy obecných soudů [srv. např. nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)].
9. Ústavní soud ve svých rozhodnutích setrvale upozorňuje, že není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů; dle své dosavadní rozhodovací praxe Ústavní soud zasahuje v rodinně právních věcech pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž právě na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Naopak Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o svěření dítěte do péče, o rozsahu styku či o výši výživného, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak opatrovnický soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako protiústavní.
10. Obecné principy týkající se svěřování dítěte do péče po rozchodu rodičů, včetně posouzení případnosti střídavé péče v konkrétním případě, Ústavní soud blíže shrnul v nálezu sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014 (N 236/75 SbNU 629). V jeho bodu 38 uvedl: "Střídavá péče o dítě připadá v úvahu tehdy, pokud oba rodiče projevují o svěření dítěte do péče upřímný a skutečný zájem (subjektivní kritérium) a oba naplňují relevantní objektivní kritéria zhruba ve stejné míře. Při svěřování dětí do péče musí obecné soudy posoudit zejména následující čtyři objektivní kritéria: (1) existenci pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míru zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče daného rodiče; (3) schopnost daného rodiče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte. Obecné soudy jsou však nejen oprávněny, ale i povinny vzít v potaz i další relevantní kritéria, pokud to specifické okolnosti projednávaného případu vyžadují. V případě, že jeden z rodičů naplňuje relevantní kritéria výrazně lépe, je zpravidla v zájmu dítěte, aby bylo svěřeno do péče tohoto rodiče (zároveň s nastavením adekvátního styku druhého rodiče s dítětem). V případě, že oba rodiče naplňují relevantní kritéria zhruba stejnou měrou, je třeba vycházet z premisy, že zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů." Ústavní soud tedy střídavou péči nechápe jako automatické řešení péče o dítě po rozchodu rodičů, které se musí uplatnit ve všech případech. Nicméně pokud oba rodiče projevují o dítě skutečný zájem a chtějí jej mít v péči a zároveň oba naplňují relevantní objektivní kritéria ve zhruba stejné míře, čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy ve spojení s čl. 32 odst. 4 Listiny a čl. 3 odst. 1 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte vytváří presumpci ve prospěch střídavé péče. Tuto presumpci lze vyvrátit, nicméně jsou k tomu zapotřebí pádné důvody mající oporu v ochraně nejlepšího zájmu dítěte.
11. Z uvedených mantinelů obecné soudy nevybočily. Podrobně a citlivě posoudily všechny rozhodné skutečnosti a svůj závěr, že je v nejlepším zájmu nezletilého stýkat se s oběma rodiči ve formě střídavé péče obou rodičů, řádně odůvodnily. Stěžovatelka ostatně ani žádné pádné důvody pro nevhodnost střídavé péče kromě svého subjektivního přesvědčení o tom, co je v nejlepším zájmu nezletilého, neuvádí. O postoji stěžovatelky výmluvně vypovídá, že za důvod pro odmítnutí střídavé péče považuje názor své psychoterapeutky, která otce nezletilého nikdy neviděla. Odmítavý postoj jednoho z rodičů vůči střídavé péči však nemůže být relevantním faktorem rozhodování o výchovných poměrech nezletilých dětí. Obecným soudům je třeba přisvědčit, že základním důvodem možné neurotizace nezletilého jsou pouze neshody mezi rodiči a jejich vzájemné antipatie. Je tedy na nich, aby vzájemné neshody a komunikační nesoulad mezi sebou odstranili s vědomím, že tak činí ve prospěch vývoje nezletilého syna.
12. Stran namítaného porušení participačních práv nezletilého stěžovatele Ústavní soud konstatuje, že problematikou participace nezletilých dětí v soudních řízeních, která se jich dotýkají, se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval. Ústavní soud přitom zdůrazňuje potřebu zjišťovat názor dítěte včetně způsobu zjišťování tohoto názoru či váhy, která mu má být přikládána v rámci hledání a posuzování nejlepšího zájmu dítěte [srv. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 1265/16 ze dne 19. 6. 2018 (N 114/89 SbNU 723); sp. zn. IV. ÚS 827/18 ze dne 10. 4. 2018 (N 73/89 SbNU 121); či sp. zn. II. ÚS 2866/17 ze dne 28. 2. 2018 (N 39/88 SbNU 535)]. Právo nezletilých dětí, které jsou účastníky řízení, být slyšeny a zapojeny do řízení, a konkrétní podoba tohoto zapojení závisí na jejich věku a rozumové a citové vyspělosti [srv. nález sp. zn. I. ÚS 3038/16 ze dne 5. 6. 2017 (N 94/85 SbNU 593); či nález I. ÚS 3304/13 ze dne 19. 2. 2014 (N 18/72 SbNU 217)]. Způsob zjišťování názoru nezletilého stěžovatele byl v posuzovaném případě přizpůsoben jeho věku, znalcem konstatované nižší rozumové a emoční vyspělosti a psychické zátěži vyplývající pro stěžovatele ze sporů mezi rodiči. Porušení participačních práv stěžovatele proto Ústavní soud neshledal.
13. Závěrem Ústavní soud, obdobně jako soud odvolací, apeluje na stěžovatelku, aby v zájmu svého syna přestala s otcem bojovat (boj o dítě nemá nikdy vítěze, pouze poražené), a namísto návštěv všemožných psychologických poraden se soustředila na to, aby v rámci svého času synovi zajistila láskyplné a podnětné prostředí k jeho vývoji, a nechala otce, aby mohl činit totéž. Jen dítě, které může beze strachu milovat oba rodiče, může být v dětství a následném životě šťastné. Dítě mívá zpravidla rádo oba rodiče a nenávistný projev jednoho z rodičů vůči druhému je pak pouze projevem sobectví rodiče, nikoliv lásky k dítěti.
14. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatelů dotčenými rozhodnutími porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu