ECLI:CZ:US:2020:2.US.2508.20.1
sp. zn. II. ÚS 2508/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. J., právně zastoupené Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Opatovická 4, Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2020 č. j. 32 Co 16/2020-488, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud"), neboť má za to, že jsou v rozporu s jejími ústavně garantovanými právy podle čl. 32 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina), čl. 27 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte, jakož i s čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 Listiny.
2. Napadený rozsudek byl vydán v řízení o návrhu na zvýšení výživného na nezletilého J. J. J. (dále jen "nezletilý"). Nezletilý byl v roce 2011 svěřen do péče stěžovatelky (dále též "matka"). Rozsudkem Okresního soudu v Kladně (dále jen "okresní soud") ze dne 7. 3. 2013 ve spojení s rozsudkem krajského soudu ze dne 23. 9. 2013 byla otci stanovena povinnost platit výživné na nezletilého ve výši 2 200 Kč. Stěžovatelka poprvé v roce 2019 podala k okresnímu soudu návrh na zvýšení výživného, v němž požadovala, aby okresní soud rozhodl, že ode dne 17. 10. 2013 do dne 31. 8. 2017 byl otec nezletilého povinen platit na výživném na částku 7 500 Kč a ode dne 1. 9. 2017 částku 8 000 Kč. Okresní soud o jejím návrhu rozhodl rozsudkem ze dne 30. 10. 2019 č. j. 42 P 534/2013-425, 20 P a Nc 36/2019 tak, že otci se počínaje dnem 1. 9. 2017 zvyšuje výživné na nezletilého na částku 8 550 Kč měsíčně (výrok I.), otec je počínaje dnem 16. 4. 2019 povinen platit úrok z prodlení z nesplacených dávek výživného dle výroku I. (výrok II.), nedoplatek na výživném za období od 1. 9. 2017 do 30. 10. 2019 ve výši 165 100 Kč a kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 1 312,32 Kč je otec oprávněn zaplatit v pravidelných měsíčních splátkách po 4 000 Kč (výrok III.), mění se rozsudek okresního soudu ze dne 7. 3. 2013 ve spojení s rozsudkem krajského soudu ve dne 23. 9. 2013 v části týkající se výživného (výrok IV.) a otec je povinen nahradit matce nezletilého náklady řízení ve výši 2 466 Kč (výrok V.). Tento rozsudek odůvodnil mj. tím, že otec v minulosti zatajil část svých příjmů, pročež platil matce méně, než by odpovídalo jeho finanční situaci. Je proto namístě zvýšit otci výživné nejen do budoucnosti, nýbrž také zpětně. Dle příslušných ustanovení zákona a principu právní jistoty však nelze zpětně zvyšovat výživné za neomezeně dlouhou dobu, nýbrž za dobu nejdéle tří let.
3. Proti rozsudku okresního soudu podali odvolání otec nezletilého i stěžovatelka. Krajský soud o něm rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že rozsudek okresního soudu změnil a stanovil, že výživné otce pro nezletilého se zvyšuje s účinností od 1. 9. 2017 do 31. 1. 2020 na částku 8 550 Kč měsíčně a s účinností od 1. 2. 2020 na částku 5 000 Kč měsíčně, vždy s úrokem z prodlení ve výši zákonných úroků z prodlení platných ke dni, v němž nastalo prodlení s každou jednotlivou měsíční splátkou výživného; tím se mění rozsudek okresního soudu ze dne 7. 3. 2013 ve spojení s rozsudkem krajského soudu ve dne 23. 9. 2013 (výrok I. 1.), dlužné výživné pro nezletilého za dobu od 1. 9. 2017 do 31. 5. 2020 ve výši 189 000 Kč je otec povinen zaplatit ve dvou splátkách, a to první ve výši 50 000 Kč a druhé ve výši 139 000 Kč (výrok 1. 2.), a žádnému z účastníků se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení před okresním ani krajským soudem (výrok II.). Krajský soud se v odůvodnění ztotožnil s názorem prvostupňového soudu, že příjmy otce byly v minulosti o poznání vyšší, než tvrdil, pročež je nutno přikročit ke zpětnému zvýšení výživného na částku 8 550 Kč měsíčně, a to ode dne 1. 9. 2017. Zohlednil však i to, že otec nezletilého přišel ze zdravotních důvodů (bipolární porucha) v nedávné době o práci v Německu, pročež se jeho příjmy v porovnání s minulostí opětovně snížily. S účinností ode dne 1. 2. 2020 je proto spravedlivé, aby na výživném hradil pouze částku 5 000 Kč. Rozhodnutí prvostupňového soudu o zpětném stanovení úroků z prodlení je dle krajského soudu nutno změnit, neboť konstrukce okresního soudu, že jednotlivec se může dostat do prodlení s placením zvýšeného výživného předtím, než mu byla tato povinnost uložena (resp. než nastala splatnost příslušných splátek na výživném), není udržitelná.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že rozsudek krajského soudu je v rozporu s jejím právem na spravedlivý proces, právem na ochranu rodinného života, vyživovací povinností k dítěti dle čl. 27 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte a zásadou, že státní moc může být vykonávána pouze v mezích zákona. Popisuje majetkové poměry otce, zejména jeho příjem ze závislé činnosti vykonávané v Německu, a jeho nezájem o nezletilého. Z toho, že otec nezletilého lhal o svých majetkových příjmech v minulosti, dovozuje, že bezesporu lže i o své nynější ztrátě zaměstnání v Německu. Stěžovatelka má tudíž za to, že přistoupil-li krajský soud právě z důvodu otcovy ztráty zaměstnání v Německu ke snížení částky, o kterou se zvyšuje výživné na nezletilého s účinností ode dne 1. 2. 2020, porušil její základní práva. V této souvislosti cituje judikaturu Ústavního soudu, z níž plyne, že děti mají právo podílet se na životní úrovni svých rodičů [nález sp. zn. III. ÚS 511/05 ze dne 16. 3. 2006 (N 61/40 SbNU 593)] a obecné soudy jsou povinny zjišťovat majetkové poměry a výdělkové možnosti rodičů [nález sp. zn. I. ÚS 299/06 ze dne 12. 9. 2006 (N 158/42 SbNU 297); nález sp. zn. IV. ÚS 244/03 ze dne 8. 4. 2004 (N 53/33 SbNU 47); nález sp. zn. I. ÚS 4239/12 ze dne 10. 6. 2013 (N 104/69 SbNU 709)]. Stěžovatelka má navíc za to, že napadené rozhodnutí krajského soudu je projevem "úpadku morálních hodnot", neboť soud přiznal otci nezletilého, jenž soustavně lže o svých majetkových poměrech a prokazuje nulovou sebereflexi, benefit splácení dluhu ve dvou splátkách.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnící řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. Ústavní stížnost je proto přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
6. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 Ústavy) a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení a rozhodnutími v něm vydanými nebyla porušena ústavně chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Dále Ústavní soud připomíná, že obecně zastává rezervovaný postoj k přezkumu rozhodování soudů ve věcech stanovení výživného a jeho výše. Posuzování těchto otázek je především v pravomoci obecných soudů, které mají nejlepší podmínky pro provedení dokazování a posouzení věci. Ústavní soud zejména nepřezkoumává a nehodnotí důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy a do jejich rozhodování zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného procesu, například pokud by napadené rozhodnutí bylo založeno na naprosté libovůli či by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces. Ústavní soud již dříve konstatoval, že otázka posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé děti je věcí volné úvahy soudu závislé na posouzení možností a schopností osoby k výživě povinné a odůvodněných potřeb osoby oprávněné. Obecný soud je však povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se pohybuje jeho volná úvaha, na základě níž dospěl k závěru o určení výše výživného [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 299/06 ze dne 12. 9. 2006 (N 158/42 SbNU 297) či usnesení sp. zn. II. ÚS 869/17, citované výše, bod 12].
9. Žádné pochybení krajského soudu, jež by mohlo posunout nyní posuzovanou ústavní stížnost do roviny porušení stěžovatelčiných základních páv, ovšem nebylo Ústavním soudem identifikováno. Stěžovatelka naopak brojí proti skutkovému závěru soudu, že otec nezletilého přišel o práci v Německu, a proti právním závěrům z toho plynoucím, zejm. o nutnosti přizpůsobit této skutečnosti výši zvýšeného výživného. Tím je Ústavní soud stavěn do role třetí instance v soustavě obecných soudů, která mu z povahy věci nepřísluší. Nad rámec toho však Ústavní soud konstatuje, že rozhodnutí krajského soudu se nijak zásadně neodchyluje od závěrů vyslovených v stěžovatelkou citovaném nálezu sp. zn. III. ÚS 511/05, nálezu sp. zn. I. ÚS 299/06, nálezu sp. zn. IV. ÚS 244/03 a nálezu sp. zn. I. ÚS 4239/12 (všechny cit. výše). Krajský soud se snažil s ohledem na skutkové okolnosti případu stanovit výživné v takové výši, která zohlední jak minulé, tak i aktuální majetkové a výdělkové poměry otce, bude odpovídat potřebám nezletilého a umožní mu podílet se na životní úrovni obou svých rodičů. Uvedený soud zohlednil i to, že z dlouhodobého hlediska je v nejlepším zájmu nezletilého, aby na něj otec platil výživné odpovídající jeho skutečným (aktuálním) majetkovým a výdělkovým poměrům; pouze tak lze předpokládat, že částka přiznána nezletilému na výživném bude z dlouhodobého hlediska placena pravidelně, ve stanovené výši a lhůtě. Na druhé straně pokud by se časem ukázalo, že otec nezletilého ztrátu zaměstnání skutečně pouze předstíral nebo si posléze našel jiné zaměstnání, v důsledku čehož se jeho příjmy opětovně zvýšily, stěžovatelka je oprávněna znovu podat návrh na zvýšení výživného, a to i retroaktivně za dobu tří let předcházejících dni podání návrhu (§922 odst. 1 občanského zákoníku). Podání nového návrhu na stanovení výživného na dítě, změní-li se poměry, je přímo předpokládáno i zákonem (§475 zákona o zvláštních řízeních soudních).
10. Ústavněprávně relevantní pochybení krajského soudu nelze shledávat ani v tom, že otci nezletilého umožnil splatit dlužné výživné ve dvou splátkách - první ve výši 50 000 Kč a druhou ve výši 139 000 Kč. Na jedné straně lze pochopit nespokojenost stěžovatelky s mírou angažovanosti otce ve výchově nezletilého - včetně jeho (ne)ochoty dobrovolně zabezpečit, aby se jeho syn v co největší míře podílel na jeho životní úrovni, zejm. dojde-li v určitých časových úsecích k jejímu zvýšení - a s jeho ne zcela kooperativním přístupem k předmětnému soudnímu řízení. Na straně druhé je ale nutno mít na zřeteli, že ne každé rozhodnutí plně nevyhovující představám stěžovatelky je zároveň i porušením jejích práv, natož práv základních. Ačkoli krajský soud využil možnost uložit otci nezletilého, aby splatil dlužnou částku ve dvou splátkách, nikoli naráz (§160 odst. 1 za středníkem občanského soudního řádu), výši a počet těchto splátek stanovil právě s ohledem na zájem nezletilého na tom, aby dlužné výživné získal v co nejkratší možné lhůtě. Dle mínění Ústavního soudu krajský soud zvolil řešení, které zohledňuje jak oprávněné zájmy nezletilého, tak i zájmy a finanční možnosti otce.
11. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud nyní posuzovanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. října 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu