ECLI:CZ:US:2020:2.US.2523.20.1
sp. zn. II. ÚS 2523/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatele P. N., t. č. Věznice Mírov, právně zastoupeného Mgr. Richardem Frommerem, advokátem se sídlem Ostružnická 6, Olomouc, proti příkazu k domovní prohlídce Okresního soudu v Olomouci ze dne 1. 2. 2016, č. j. 0 Nt 7003/2016-4, za účasti Okresního soudu v Olomouci, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 1. 9. 2020 a doplněnou podáním doručeným dne 23. 9. 2020 se stěžovatel domáhá po Ústavním soudu zrušení v záhlaví vymezeného příkazu k domovní prohlídce, obnovení statusu quo ante a vrácení věcí specifikovaných v ústavní stížnosti, neboť tím mělo dojít k porušení jeho ústavně zaručených základních práv dle čl. 12 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 38 odst. 1 Listiny, čl. 40 odst. 2 Listiny, čl. 7 odst. 2 Listiny, čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 3 Úmluvy, jakož i čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Stěžovatel rovněž Ústavní soud požádal dle §39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve spojení s §71d odst. 1 zákona o Ústavním soudu o přednostní projednání věci.
3. Než se Ústavní soud může zabývat věcnou argumentací stěžovatele, musí zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny procesní předpoklady stanovené zákonem o Ústavním soudu.
4. Dle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Jestliže zákon procesní prostředek k ochraně práva stěžovateli neposkytuje, pak lze dle §72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu podat ústavní stížnost ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy se stěžovatel o zásahu orgánu veřejné moci do jeho ústavně zaručených základních práv nebo svobod dozvěděl, nejpozději však do jednoho roku ode dne, kdy k takovému zásahu došlo.
5. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
6. Napadený příkaz k domovní prohlídce byl vydán dne 1. 2. 2016. Jím nařízená domovní prohlídka byla dle vlastního stěžovatelova sdělení provedena dne 2. 2. 2016. Lhůta k podání ústavní stížnosti tak zjevně zachována nebyla.
7. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti sice argumentuje ve prospěch dodržení lhůty k podání ústavní stížnosti tím, že zásah způsobený napadeným příkazem k domovní prohlídce stále trvá, nicméně veškerá argumentace stěžovatele se koncentruje toliko na údajné vady napadeného příkazu, nikoliv i na trvání jeho účinků. Opominout nelze ani to, že stěžovatel se ústavní stížností opožděně domáhá zrušení napadeného příkazu v řízení o ústavní stížnosti opakovaně, přičemž již v minulosti mu Ústavní soud poskytl vysvětlení, že proti jím pociťovaným trvajícím zásahům do jeho základních práv, k nimž mělo dojít v důsledku vydání napadeného příkazu, může brojit toliko po vyčerpání zvláštních procesních postupů, které k jejich odstranění nabízí zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 1353/18 ze dne 17. 9. 2018).
8. Ústavní soud tak nemá důvodu se od svého předchozího právního názoru odchýlit ani v řízení o nynější ústavní stížnosti, a tedy v rozsahu tvrzení trvajících dopadů domovní prohlídky je ústavní stížnost nepřípustná dle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Na tom ničeho nemohou změnit ani stěžovatelova tvrzení, že jeho urgence vrácení věcí zůstaly bez reakce. Těmito tvrzeními totiž nelze zhojit vadu nesprávného vymezení předmětu řízení o ústavní stížnosti, za nějž ani při sebevstřícnějším výkladu Ústavní soud nemůže považovat rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení o stěžovatelových žádostech o vrácení věcí.
9. Na základě všeho výše uvedeného Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost pro podání po lhůtě k tomu určené zákonem dle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu a současně v rozsahu tvrzených trvajících zásahů založených napadeným příkazem pro nepřípustnost dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
10. Procesní osud ústavní stížnosti sdílí i návrh na přednostní projednání, k němuž Ústavní soud ještě jen na okraj poznamenává, že při jeho formulaci stěžovatel odkázal na ustanovení §71d odst. 2 zákona o Ústavním soudu, které však upravuje postup řízení před Ústavním soudem o souladu mezinárodních smluv dle čl. 10a a čl. 49 Ústavy s ústavními zákony, o které se v nynější věci nejednalo.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. září 2020
Jaroslav Fenyk v. r.
soudce Ústavního soudu