ECLI:CZ:US:2020:2.US.256.20.1
sp. zn. II. ÚS 256/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Ing. Jany Moravcové, zastoupené Mgr. Radanou Vítovcovou, advokátkou, sídlem Pod Tržním náměstím 612/6, Tábor, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. listopadu 2018 č. j. 23 Co 299/2018-168 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. října 2019 č. j. 21 Cdo 1528/2019-200, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Předchozí průběh řízení a vymezení věci
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 24. 1. 2020, stěžovatelka podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Podle tvrzení stěžovatelky byla napadenými rozhodnutími porušena její ústavně zaručená základní práva, a to právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na lidskou důstojnost podle čl. 10 odst. 1 Listiny, právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny a právo na svobodnou volbu povolání zaručené čl. 26 Listiny.
2. Stěžovatelka se žalobou, podanou dne 25. 6. 2015 proti žalované České republice - České inspekci životního prostředí, domáhala určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru dne 27. 2. 2015 a ze dne 13. 4. 2015. Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 21. 5. 2018 č. j. 17 C 73/2016-128 určil, že výpověď z pracovního poměru stěžovatelky, učiněná žalovanou dne 27. 2. 2015 a výpověď z pracovního poměru stěžovatelky, učiněná žalovanou dne 13. 4. 2015, jsou neplatné (výrok I.) a dále uložil žalované nahradit stěžovatelce náklady řízení ve výši 25 150 Kč (výrok II.)
3. K odvolání podanému žalovanou Městský soud v Praze, rozsudkem napadeným ústavní stížností, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, učiněné žalovanou dne 27. 2. 2015 a výpovědi z pracovního poměru učiněné žalovanou dne 13. 4. 2015 zamítl, a rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 4 000 Kč.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání. Nejvyšší soud rozsudkem, rovněž napadeným ústavní stížností, podané dovolání zamítl a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 6 413 Kč.
5. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadená rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti nejprve podrobně zrekapitulovala průběh řízení před obecnými soudy a uvedla, že Městský soud v Praze ani Nejvyšší soud nerespektovaly princip in favorem conventionis a vyložily jej ústavně nekonformním způsobem, čímž popřely právo stěžovatelky na důstojné rozhodování o nabídce případného dalšího pracovního zařazení u zaměstnavatele po předcházejícím odvolání z funkce. Stěžovatelka má za to, že je nedůstojné, pokud jí byla přímo uskutečněna nabídka dalšího pracovního zařazení zaměstnavatelem poté, co byla odvolána z funkce a musela se o nabídce rozhodnout bezodkladně, aniž mohla své rozhodnutí o svém případném dalším zařazení u zaměstnavatele prodiskutovat s partnerem či jinak konzultovat své rozhodnutí, jež by mělo nepochybně významný vliv na další život stěžovatelky.
7. Stěžovatelka vyjádřila nesouhlas s právními závěry, ke kterým dospěly jak Městský soud v Praze, tak Nejvyšší soud a uvedla, že pokud je jí známo, Ústavní soud se doposud nezabýval výkladem dopadu ústavou zaručeným práv do ustanovení §1725, §1740 odst. 1 a §1734 zákona č. 89/2012 S., občanský zákoník, při jeho subsidiárním použití pro jednání zaměstnavatele a zaměstnance o dohodě (nabídce zaměstnavatele) na další pracovní zařazení zaměstnance u zaměstnavatele. Uvedené soudy při svém rozhodování upřednostnily obecný výklad o subsidiárním použití ustanovení občanského zákoníku pro jednání o dohodě zaměstnance a zaměstnavatele o nabídce na další zařazení zaměstnance u zaměstnavatele po odvolání z funkce, aniž důsledně zvažovaly odlišnosti obecných kontraktačních ustanovení o smlouvě vycházející z rovnosti účastníků smlouvy, a aplikovaly je na závislé postavení zaměstnance při jednání se zaměstnavatelem. Podle názoru stěžovatelky je ústavní stížnost důvodná a je na místě, aby Ústavní soud zvážil dopad aplikace podústavních norem do ústavou zaručených práv stěžovatelky.
8. Stěžovatelka má za to, že napadenými rozhodnutími jí byla upřena práva zaručená jí sdělením Ministerstva zahraničních věcí č. 140/2000 Sb.m.s. o Evropské sociální chartě tím, že neměla přiměřený časový prostor k tomu, aby získala lepší přehled o svém případném novém pracovním zařazení, které jí bylo zaměstnavatelem nabízeno, neměla svobodu ve svém rozhodnutí o nabídce zaměstnavatele.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť stěžovatelka nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelkou, přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv v posuzovaném případě nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
12. Žádná výše uvedená pochybení v posuzovaném případě Ústavní soud neshledal. Předmětná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými Městským soudem v Praze a Nejvyšším soudem, argumentace stěžovatelky postrádá ústavněprávní rozměr a není ničím jiným, než jejím nesouhlasem se závěry učiněnými těmito soudy. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že pracovní poměr se stěžovatelkou byl rozvázán ze strany žalované podle §73a odst. 2 a §52 písm. c) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů. V řízení bylo prokázáno, že žalovaná učinila stěžovatelce nabídku volného pracovního místa dne 27. 2. 2015, přičemž k přijetí návrhu nestanovila žádnou lhůtu. Stěžovatelka návrh změny pracovní smlouvy "nepřijala včas, tj. při jednání dne 27. 2. 2015, má se za to, že ji odmítla". Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že vzhledem k okolnostem věci, kdy stěžovatelka byla ředitelkou oblastního inspektorátu a z titulu své pracovní pozice měla objektivně vědomost o pracovních místech na inspektorátu, tedy i poznatky o podmínkách výkonu nabízeného pracovního místa, mohla se s náležitou znalostí věci rozhodnout již dne 27. 2. 2015, zda návrh dohody na změnu pracovní smlouvy přijme či nikoliv. Protože výpověď z pracovního poměru ze dne 27. 2. 2015 posoudil odvolací soud jako platnou, pracovní poměr na jejím základě skončil ke dni 30. 4. 2015. Platností výpovědi z pracovního poměru ze dne 13. 4. 2015 se proto odvolací soud nezabýval.
13. Ústavní soud ověřil, že odvolací soud rozhodoval nestranně, námitkami vznesenými stěžovatelkou se zabýval, zohlednil veškeré okolnosti souzené věci a dospěl k jednoznačným skutkovým závěrům, z nichž učinil přezkoumatelné právní závěry. Dovolací soud pak řádným způsobem přihlédl k základním právům stěžovatelky, náležitě se vypořádal s námitkami stěžovatelkou vznesenými, v odůvodnění svého rozhodnutí stěžovatelce jasně a srozumitelně vyložil, za jakých podmínek musí být dán zaměstnanci čas k přijetí pracovní nabídky a jeho právní závěry jsou v dané věci založeny na standardní judikatuře. Ústavní soud neshledal ani porušení principu in favorem conventionis, neboť ani odvolací soud, ani dovolací soud neměl pochyby o výkladu aplikovaných právních předpisů.
14. Z principu nezávislosti soudů, zakotveného článkem 82 Ústavy, plyne mimo jiné též zásada volného hodnocení důkazů. Za situace, kdy je ze strany soudů tato zásada respektována, nepřísluší Ústavnímu soudu nové hodnocení důkazů provedených ve věci rozhodujících soudů.
15. K polemice stěžovatelky s právními závěry soudů Ústavní soud připomíná, že ani nesprávná resp. jím nesdílená interpretace podústavního práva obecnými soudy zásadně nemůže založit porušení základního práva na spravedlivý proces. Taková interpretace by mohla být důvodem kasačního rozhodnutí pouze tehdy, pokud by excesivně vybočovala z pravidel logického výkladu nebo z ustálené judikatury a tím zasáhla některé z ústavních hmotných subjektivních práv [srov. nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149)]. K takovému interpretačnímu pochybení v projednávaném případě dle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo. Při celkovém posouzení rozhodnutí napadených ústavní stížností lze konstatovat, že tato rozhodnutí měla zákonný podklad, byla vydána příslušnými orgány, nejeví jakékoliv známky svévole a dostatečně uvádějí důvody, na nichž byla založena. Právní argumentace soudů není nepřijatelná či excesivní, a proto Ústavnímu soudu nepřísluší jejich závěry na úrovni podústavního práva přezkoumávat. Stěžovatelka podle obsahu ústavní stížnosti zjevně považuje Ústavní soud za další odvolací instanci v systému soudnictví České republiky, kterou však Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti, zjevně není. V tom, že výsledek řízení není pro stěžovatelku příznivý, nelze spatřovat porušení práva chráněného čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
16. Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. září 2020
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu